zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Po "ropné Katrině" se už možná rybáři nebudou mít kam vracet

06.05.2010
Příroda
Havárie
Po  ropné Katrině  se už možná rybáři nebudou mít kam vracet

Pět let po úderu hurikánu Katrina postihla pobřeží Louisiany další katastrofa, která může mít ještě vážnější následky.

Prohlížím si mapy a satelitní snímky, na kterých ropná skvrna, olizující pobřeží Mexického zálivu, vypadá takřka jako umělecká fotografie. Před očima při tom mám konkrétní místa, tváře konkrétních lidí, a přemýšlím, jak je tahle pohroma postihne.

Vzpomínám na skvělé gumbo, tedy něco jako guláš z darů moře, které jsem na podzim 2006 ochutnal v Bayou La Batre, městečku na pobřeží Alabamy, pro tamní rybářství tak typickém, že posloužilo i filmařům při natáčení filmu Forrest Gump. Právě tady vydělal titulní hrdina snímku jmění na lovu krevet.

Starosta Bayou La Batre, rozložitý a zemitý Stan Wright, mi sice přiznal, že filmaři si jako obvykle něco přibarvili, ale v jednom prý byl jejich popis přesný. "Místní komunita žije na moři a z moře. S většinou svých sousedů se znám od doby, co jsme se jako kluci učili na moři lovit krevety," vyprávěl mi starosta Wright.

Bylo tehdy rok po Katrině, podél pobřežní čáry se ještě povalovaly zničené rybářské škunery a řadu mostů ještě čekala rekonstrukce. Jednou z prvních staveb, kterou si tehdy v Bayou La Batre znovu postavili, byla knihovna, jejíž nový fond tam nakoupili z finančního daru od České republiky.

"Věnováno lidmi České republiky. Pravda vítězí," upozorňují na to razítka v knihách a já nikdy nepochyboval, že v Bayou La Batre splnili, co starosta na konci roku 2006 sliboval, že jeho městečko se z úderu přírodního živlu zotaví a tamní lidé znovu vyrazí na moře.

Teď se ale obávám, že mnohem ničivější úder, než byl hurikán Katrina, s sebou přináší ropná skvrna. Mořský ekosystém se nedá opravit jako loď, most či knihovna. Na moři ani z moře, které nežije, se uživit nedá.

Mám před očima silnici do tamního přístavu, kde díry ve vozovce, stejně jako podmáčené příjezdové cesty k dřevěným bílým domkům s jižanskými verandami, nevysypávají kamením, ale ulitami ústřic. A přemýšlím, co asi dělá Joanita Jenduová, v jejímž bufetu s nápisem na poutači "Káva, horká čokoláda, hot-dog" se stavovali rybáři při návratu z moře.

"Za chvíli přijdou chlapi. Ale myslím, že na moři nebyli, že jen opravují lodě," říkala mi tehdy Joanita, ovšem také ona věřila, že tamní rybolov po Katrině znovu ožije.

Aby ale teď mohl definitivně umřít? říkám od minulého týdne. A vzpomínám, jak jsem si v mokřinách Louisiany před necelými třemi roky povídal s pastorem Melvinem Crossem. On a jeho manželka byli jedni z mála, kdo se po hurikánu vrátili. Doufali, že ostatní se vrátí také.

Uprostřed pobřežní planiny mě tehdy napadlo, že okolní rákos je jen velmi slabou ochranou proti vichru a vlnám, které může v budoucnu přinést každý další hurikán.

Teď se obávám, že s ropnou skvrnou přichází nebezpečí mnohem horší. Rákos se pod ním nezlomí, ale pomalu zahyne. Tentokrát se už možná nebude proč vracet.

AUTOR: Daniel Anýž
AUTOR-WEB: www.ihned.cz

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí