zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Ropná katastrofa přináší i naději

06.05.2010
Havárie
Ropná katastrofa přináší i naději

Ke spáchání jedné z nejhorších ekologických katastrof v dějinách bylo zapotřebí futuristické technologie. Bez její pomoci by společnost BP vůbec nemohla vrt Deepwater Horizon vyvrtat. Pro ty, kdo mají stále v paměti ekologické dějiny, však má aktuální katastrofa v Mexickém zálivu zvláštní nádech starých časů a vyvolává vzpomínky na události, které před čtyřmi desítkami let vedly až ke vzniku Dne Země.

A možná - ale opravdu jen možná - pomůže tato katastrofa zvrátit dlouhodobý politický úpadek ekologického hnutí. Sešup způsobený do značné míry naším úspěchem při snižování velmi viditelného znečištění. Je-li tomu tak, pak i tato velmi temná kaňka může mít svá pozitiva.

Když řeky přestaly hořet

Ekologické hnutí spatřilo světlo světa jako reakce na znečištění, které každý viděl. Ropná skvrna v Mexickém zálivu dává vzpomenout na únik ropy v roce 1969, kdy se pláže Santa Barbary potáhly ropným filmem. Rok 1969 však byl zároveň rokem, v němž se vzňala řeka Cuyahoga protékající Clevelandem. Jezero Erie bylo v té době všeobecně označováno za "mrtvé", neboť jeho vodu kontaminovaly kvetoucí řasy. A velká americká města a aglomerace - zejména Los Angeles, které však v žádném případě nebylo jediné - často zahaloval hustý štiplavý smog.

Za těchto okolností nebylo tak obtížné mobilizovat politickou podporu pro akci. Byla založena Agentura pro ochranu životního prostředí, dočkali jsme se zákona o čisté vodě a Spojené státy začaly dělat první krůčky v boji proti svým nejviditelnějším ekologickým problémům. Kvalita ovzduší se zlepšila: varování před smogem, kterých v Los Angeles bývalo více než sto ročně, se stala vzácností. Řeky přestaly hořet a v některých se znovu dalo koupat. A jezero Erie se opět probudilo k životu, částečně i díky zákazu používání pracích prostředků obsahujících fosfáty.

Přesto měl tento úspěšný příběh i svou odvrácenou stranu. Tak například se spolu s mírou viditelného znečištění snížil i zájem veřejnosti o ekologické otázky. Podle výsledků nedávného průzkumu Gallupova ústavu "dnes řada ekologických problémů znepokojuje Američany méně než kdykoliv dříve za poslední dvě desetiletí".

Fotogenické krize

Tento pokles zájmu by byl v pořádku, pokud by nezáleželo na ničem jiném než na viditelném znečištění - tak tomu ovšem pochopitelně není. Zejména skleníkové plyny představují větší ohrožení, než jaké kdy představoval smog či planoucí řeky. Je však obtížné dosáhnout toho, aby se veřejnost soustředila na neviditelnou formu znečištění, jejíž následky se navíc neprojevují v řádu dní, nýbrž desetiletí.

Ztráta veřejného zájmu kromě toho nebyla jediným negativním důsledkem poklesu viditelného znečištění. Jen co vybledly vzpomínky na "fotogenické" krize z 60. a 70. let, začali konzervativci opět tlačit na zmírnění ekologických regulací.

Tento tlak měl z velké části podobu žádostí o oslabení ekologických omezení. Objevila se však také snaha o výklad, v němž jsou stoupenci silné environmentální ochrany vykreslováni buďto jako extremisté (podle vlivného vůdce amerického republikánského hnutí dokonce "ekonacisté"), nebo jako salonní liberální snobové, kteří se snaží vnutit své estetické preference obyčejným Američanům.

Bohužel musím konstatovat, že dlouhé úsilí o zablokování výstavby větrné farmy nedaleko poloostrova Cape Cod - která je snad díky Obamově administrativě konečně uložena k ledu - do této karikatury přesně zapadá. A nalijme si čistého vína: antienvironmentalisté měli v tomto sporu obecně navrch, přinejmenším v oblasti boje o veřejné mínění.

Jenže pak přišla katastrofa v Mexickém zálivu. A náhle se ničení životního prostředí znovu stalo fotogenickou záležitostí. Antienvironmentalisté o této katastrofě z velké části mlčí. Jistě, pan Limbaugh promptně naznačil, že ropnou plošinu možná vyhodili do vzduchu ekologové, aby zabránili další těžbě ropy u pobřeží. Tato poznámka však pravděpodobně jen odrážela zoufalství: pan Limbaugh věděl, že jeho interpretace bude mít velký mediální ohlas.

Úsměv noční můry

Tak či onak je únik ropy v Mexickém zálivu pádnou připomínkou, že se životní prostředí samo o sebe nepostará a že pokud se moderní technologie a průmysl nebudou bedlivě hlídat a regulovat, mohou až příliš snadno napáchat na planetě strašlivé škody.

Bude to mít Amerika na paměti? Hodně záleží na jejím vedení. Především prezident Barack Obama by měl této situace využít - je zapotřebí, aby se obrátil na početné stoupence "vrtání přes mrtvoly" a sdělil Spojeným státům, že způsobit nezvratnou ekologickou katastrofu kvůli pár barelům ropy, které jen stěží ovlivní americkou závislost na dovozu, je úděsně špatný obchod.

Faktem je, že Obama není v pozici, kdy by mohl ze současné situace vyvozovat náležitá ponaučení: před pouhým měsícem totiž ohlásil plán zpřístupnění velké části atlantského pobřeží ropnému průzkumu, kterýžto krok šokoval řadu jeho stoupenců a ztížil mu možnost zaujímat dnes morální stanoviska.

Je však zapotřebí, aby se přes to přenesl. Katastrofa v Mexickém zálivu nabízí příležitost, šanci obnovit alespoň část ducha původního Dne Země. Pokud se to podaří, pak ze současné ekologické noční můry přece jen může vzejít něco dobrého.


Paul Krugman
Autor, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je sloupkařem deníku The New York Times

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
7
8. 2017
7-11.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Zahrada lesní MŠ Šárynka, Praha 6
14
8. 2017
14-18.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Zahrada lesní MŠ Šárynka, Praha 6
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí