Sokrates z amazonské džungle

Jednou před lety jsem seděl u indiánů Eceeche v osadě Palmareal v peruánské Amazonii poblíž brazilských a bolivijských hranic před chatrčí, kde jsem bydlel přes osm měsíců. Jako obvykle mne obtěžovali komáři, a tak jsem je vždy krvežíznivě rozplácnul po stehně nebo po ruce. Tak, jak je to u nás bělochů běžné, zabíjíme, abychom nebyli obtěžováni. Indiáni si mě ale nechápavě prohlíželi - oni komáry nezabíjí, jen je odhání. Nerozumněl jsem jim, proč je nezabijí, co je to za blbost, je jen odhánět, vždyť přiletí znovu a zase mě budou nenasytně vysávat...

"A proč bych je měl zabíjet? Co mne k tomu opravňuje? To, že jsem silnější a mocnější? Oni přece také chtějí žít," odpovídají mi. Nech žít, budeš žít, je jejich základní ekologické krédo, které se u nás vytratilo už dávno.

My vydáváme miliony na složitou a leckdy málo funkční ochranu životního prostředí, které neustále ničíme. Indián nepotřebuje žádné dolary, protože se ke všemu v okolí chová ohleduplně. Vyznává totiž něco, co by se dalo s nadsázkou nazvat Darwinovu teorií naruby.

Darwin naruby

Podle našich vlastních představ stojíme na samém vrcholu vývoje, nad všemi zvířaty a rostlinami, jsme prostě pány všeho tvorstva. To z nás udělalo nelítostné vládce nad vším živým, čehož pochopitelně rádi zneužíváme, mnohdy aniž to tušíme. Chceme si přírodu "uklidit" k obrazu svému. Prostě zabijeme pavouka, protože nám překáží. Indiáni v Palmareal každý den pavouky - chlupaté jedovaté sklípkany - vymetou před chatrč, aby tam za čas zase nalezli a druhý den byli zase vymeteni. A tak to jde pořád dokola. Stejně jako s komáry, hady, mravenci, pavouky a ostatní zvěří.

Jeden Pemón z Velké savany ve Venezuele a syn náčelníka mi před časem chytil velkého černého mravence. (Zkuste si schválně chytit v trávě mravence tak, abyste mu neublížili.) On jej chytil do jakési ohlávky ze stébla trávy, aby mi ukázal jak kouše a zasazuje i žihadlo ze svého zadečku - a tak mi imitoval jejich iniciační slavnosti. Šamani při nich přejíždějí po nahých tělech adeptů dospělosti dmychadlem vypleteným z trávy, v jejichž smyčkách je uvězněno na tři stovky hladových mravenců. Nechal jsem si dát žihadlo a Pemón pak mravence láskyplně pustil do trávy se slovy: "Nešlapejte nám po našich mravencích".

Indián prostě není pán všeho tvorstva. Jeho "Darwin" říká něco podstatně jiného. Dříve všichni byli lidmi a za určité chyby, nedokonalosti a hříchy byli proměněni v různá zvířata. Takže všichni jsou vlastně lidé, a tedy bratři. Tapíři, jeleni, ryby, kapybary, ptáci, ale i ti komáři a chlupatí sklípkani jsou příbuzní a nelze je zabíjet, protože by to byla vražda. Tak chytře si nastavili svoji mytologii před desítkami tisíc let, aby se nezpronevěřili tomu, proč tu vlastně jsme. Proto, když jdou lovit, musí zvěř předem požádat o odpuštění z důvodů přežití, a tím se zruší kletba kanibalismu. Ne však při zabíjení pro zabíjení a pro neomalené přežírání.

Chamtivě se přejídat je vlastně velký přestupek, je to přímo kanibalismus, což si žádný indián nedovolí. Změnit se v kanibala je snad největší trest, znamená to proměnit se v samotné zlo. My jsme se podle jejich filozofie se svými zvyky v kanibaly proměnili.

Indián nepotřebuje žádné složité a náročné mezinárodní organizace na ochranu životního prostředí, zvířat i rostlin. Vše řídí jeho duchovní víra, kterou v něm udržuje šaman. Samozřejmě pracuje zdarma, neboť ochrana životního prostředí je posvátnou záležitostí. Stejně jako léčení, obřady dospívání a umírání. Je to poslání.

Není snad jednoduššího vyjádření vztahu k přírodě, je v tom celá indiánská nativní filozofie: není třeba vynakládat ohromné majetky, abychom dali najevo, jak moc chceme přírodu chránit, stačí nešlapat po mravencích.

Umění neumět

A ještě v něčem podstatném jsou indiáni jiní.

Onehdy jsem si v letadle ze Ciudad Bolivaru do Canaimy v duchu říkal, že by bylo fajn, kdybych se opět mohl sejít s Jorgem Abatim, synem dalšího z pemónských náčelníků. Hned po dosednutí cessny jsem se na něj ptal kolemjdoucích indiánů, ale všichni záporně vrtěli hlavou. Večer mne ale najednou přišel radostně pozdravit. "Atapana!" volal již z dálky. A zcela po bělošsku jsme se objali. Indiáni přitom obvykle své city takhle navenek neprojevují. Dostal jsem tak po letech znovu šanci se ho zeptat , zda se jejich šaman umí ještě stále zneviditelnit. Jorge odpověděl, jako by se nechumelilo: "Ano. Jenže sám šaman ti to nikdy neřekne. Neřekne ti ani, že je šaman. Nikdy ti neřekne, že vůbec něco umí. To by totiž bylo proti našemu vychování, proti našim nepsaným zásadám. Jenže ani žádný z nás ti neřekne, že něco umí. Zeptáš-li se, jestli umíme lovit, řekneme, že ne. Umíte stavět dům? Ne. Umíte rybařit? Ne. Umíte se malovat? Ne. Říct totiž, že něco umím, by bylo podle nás vychloubání a velká nevychovanost, což je u nás Pemónů stále silně zakořeněno".

A tak se chovají všichni amazonští indiáni, neřku-li, že je to charakteristická vlastnost všech původních obyvatel Ameriky, podobně jako pravdomluvnost. Naopak o nás běloších se dá říct pravý opak. Všichni zpravidla říkáme, že vše umíme a známe a všude se tlačíme vzhůru - a přitom lžeme, jako když tiskne. To vše je vypěstované systémy našich CV; snahou zastrašit a přelstít ty ostatní při získávání postů, tendrů, soutěží... Nejsme vůbec skromní.

Indiáni a Sokrates

U indiánů to však není jen ta skromnost. Má to daleko hlubší kořeny a významy. Vychází to z jejich životní filozofie. Lapidárně mi to vysvětlil právě Jorge: "Sabiduria est infinita - Vědomost je nekonečná". Zamrazilo mě, jak takový prostý indián z lesů bez znalostí filozofického vzdělání je schopen takovou abstraktní instituci uchopit a umístit. "Nikdo, ani šaman," pokračoval, "vlastně nemůže nikdy říct, že něco ví a zná, protože stále je toho hodně, co nezná."

Jinými slovy Pemóni a vlastně indiáni vůbec se dostali ke stejným filozofickým krédům, ke kterým dospěl třeba Sokrates se svým "Vím, že nic nevím". Není to povznášející sedět s mladým Pemónem u vodopádu v pralesích Guayany, který takto uvažuje napříč brutální invazi mobilů, televizí a davům turistů spěchajícím uvidět bájný Salto Angel? Ten, který pro svět bílých objevil Jimmy Angel v roce 1935, který ale indiáni znají po tisíce let. A protože vše vidí v procesu a pohybu - tedy i hory, řeky a vodopády, pojmenovávají podle umístění, situace a času. Tato variabilita toponymie, ukazuje na obrovské sepětí s přírodou, porozumění jejímu procesu, kde nic není stálé, kde vše je nekonečné a stále proměnné jako lidská moudrost. A tak oni v hluboké pokoře říkají, že nic nevědí.

AUTOR: Mnislav Zelený-Atapana
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je etnograf a kulturní antropolog. V Latinské Americe strávil při vědeckých pobytech více než deset let. Kmen Jawalapitiů jej během nich přijal za svého člena a dal mu indiánské jméno Atapana.