Čtvrtek, 28. března 2024

Cyklistická lávka v Kdani

Lávka nedaleko centra Kadaně se obtáčí kolem skály nad Ohří jako ocelový pozinkovaný had. Moderní konstrukce vyjadřující lehkost a dovednost jednadvacátého století kontrastuje s miliony let starým masivem.

Cyklistická lávka v Kdani

Výjev připomíná industriální šperk či kovovou krajku pečlivě připevněnou na marnivém starém krku.

Navrhnout lávku se může někomu zdát jako prkotina. Jenže to je omyl. Snadné je vymyslet jednoduchou lávku, ale takovou, jakou vytvořil architekt Vít Branda pro cyklisty v Kadani, to už je kumšt. V tomto případě totiž nejde jenom o chladnokrevné projektování, stavění a statiku, ale spíše o krajinný design. Nebo dokonce o land art, tedy umění, které vstupuje vstřícně a s pokorou do krajiny.

Jinou takovou v Česku nenajdete. Jenom kvůli ní se cestou do Krušných hor či Německa před Chomutovem vyplatí uhnout doleva, minout Nechranickou přehradu, vzniklou zatopením vytěženého hnědouhelného lomu, i kvarteto chladicích věží tušimické elektrárny. Vypadá dobře na fotografiích, ale když ji pak u vody objevíte, zjistíte, že její zvláštní a nezaměnitelná estetika je stejně působivá i ve skutečnosti.

lavka

Lávka je dlouhá necelých sto metrů a pozvolna stoupá směrem proti proudu řeky, k přehradní hrázi. Byla postavena, aby mohla propojit cyklistickou stezku vedoucí z Kadaně do Klášterce nad Ohří, aniž by cyklisté museli složitě přenášet kolo. Opustit sedlo poté, co člověk konečně chytne tempo, je totiž vždycky otrava, protože lidský motor rychle ztrácí obrátky. Navíc vynášet bicykl po schodech - není-li to zrovna model z uhlíkových vláken, za nějž dáte přes sto tisíc - je nehezká dřina.

Závratný pocit

Skála je tvrdý oříšek. Než se do ní architekt se svým týmem zakousl, hledal nejlepší možnou formu, kterou by jí co nejméně ublížil. Protože se snažil být ohleduplný, opustil variantu, podle níž by se do skály vylámal zářez a cesta se skryla před pohledy z nábřeží. Navíc by tato varianta byla nákladná - když se kutá do skály, je to vždycky finanční rána. Další možnost uvažovala o tom, že by se lávka vedla ve větší vzdálenosti od skalního masivu, aniž by se jej dotýkala, což by bylo sice zřejmě levnější a v provedení nejjednodušší, ale na druhou stranu až příliš "okaté". Výsledné řešení, kdy ocelový rošt, který zespodu velmi nenápadně nese devadesát pilotů, přesně kopíruje kamenný masiv a tvarem reaguje na jeho členitost, se zdá jednoznačně nejpromyšlenější.
Tenhle ambiciózní záměr navíc nezůstal jenom na papíře či v trojrozměrných počítačových vizualizacích, ale podařilo se jej bez výraznějších kompromisů uskutečnit.

Když postupně překonáváte osmiprocentní stoupání směrem k hrázi, po úvodní, klidnější partii se dostanete do nejzajímavější části, kde máte prakticky neustále po pravé ruce skálu. Můžete ji pohladit: v teplých dnech je i po soumraku cítit, jak dokáže vydávat akumulované teplo. Po levé straně vás chrání jen jednoduché, ale dostatečně pevné zábradlíčko a přes průhledný rošt můžete sledovat, jak se zvětšuje hloubka pod koly vašeho bicyklu. Je to zvláštní pocit, trochu závratný, rozhodně úplně jiný, než jaký byste zažívali, kdyby podložku tvořila plná prkna, skrze nichž by nebylo možné vidět dolů. Jenže potom by zase lávka nebyla tak nádherně subtilní, lehká a elegantní. Ale zásadním důvodem, proč byla použita "roštovka", je především praktický: po deštích se na ní nemůže zachytávat voda, v zimě tvořit ledovka nebo ulpívat sníh, který by ji proměnil v divokou klouzačku.

Potom stačí přejet korunu přehradní hráze, z níž se dá lávka přehlédnout skoro v celé své kráse. Odtud lze pokračovat po pravém břehu řeky do Klášterce nad Ohří. Cyklistická stezka je dostatečně široká a příjemně zvlněná - skoro ideální terén pro vyjížďku v průměrném tempu okolo dvaceti kilometrů za hodinu. Zaujal mě na ní pahýl odumřelého stromu, na němž jsou rozvěšena torza polámaných kol a jenž zřejmě slouží jako totem či pomník všech bicyklů, které už dosloužily.

Pocta architektovi

Zatímco stezka nese - podobně jako postupně budované kadaňské nábřeží - jméno po místním "rodákovi" Maxipsu Fíkovi (v nedaleké, dnes již neexistující obci Ahníkov učil jeho duchovní otec Rudolf Čechura), lávka je od 12. dubna pojmenována po Vítu Brandovi. Talentovaný architekt byl nejenom milovníkem kol, ale také létání a to se mu stalo osudným. Loni v říjnu tragicky zemřel, když se zřítil se svým ultralightem u obce Milá na Mostecku.

Působil především v Kadani - a kdyby každé město mělo takového architekta, bylo to s českou regionální architekturou mnohem optimističtější, než je tomu v současnosti. Branda měl široký záběr, který vyplýval z jeho všestrannosti. Vystudoval v Praze jak Vysokou školu zemědělskou, tak architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Zajímal se o krajinu a ekologii, k níž mělo velmi blízko právě budováním cyklistických cest. Ty projektoval s opravdovým citem pro místo a jeho souvislosti. Věděl, jak se chovat k přírodě, když si ji chceme užívat, a přitom nezpůsobovat jizvy. Navrhoval také přívětivé rodinné domy nebo jejich rekonstrukce. Za jedno z jeho špičkových děl pokládám přestavbu kadaňského kina Hvězda, jehož sálu dal červené ladění a bezmála expresionistický výraz, jenž se odráží především z geometricky modelovaných zdí.

Na vizitce ateliéru A3, který založil, měl heslo Vytváříme pro vás prostor. Následovalo vysvětlení, co takové "vytváření prostoru" vlastně všechno obnáší: "Znamená to nejen, že se zabýváme navrhováním staveb, ve kterých a kolem nichž prostor vzniká, ale také to, že by v tomto prostoru mělo zůstat místo i pro jeho obyvatele, aniž by tím utrpěla čistota nebo jednota výrazu architektonického řešení. Základní koncept musí být natolik silný, aby přežil i své zabydlení." Architekti občas právě na "zabydlení" prostoru zapomínají. Vít Branda to ale uměl, a také proto nám stavby, které navrhl, přinášejí radost. Lávka Víta Brandy je její esencí.

Vít Branda
(1963-2009)

Po maturitě na Střední průmyslové škole zemědělské v Kadani studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze obor meliorace (1982-1987) a krajinná ekologie (1992-1993). V letech 1995 až 1997 navštěvoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové ateliér architektury a designu prof. Bořka Šípka, potom pokračoval v ateliéru prof. Jiřího Pelcla (1998-2001). Samostatně začal projektovat v roce 1992.

Vít Branda, který tragicky zemřel 14. října 2009, se vedle budování cyklistických stezek věnoval návrhům rodinných domů, ale také rekonstrukcím. Z jeho realizací uskutečněných v jednadvacátém století jsme vybrali pro něj dvě příznačné.

AUTOR: Petr Volf

Zdroj:Víkend
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů