Geneticky modifikované rostliny se šíří světem. V roce 2009 vzrostly plochy, na kterých jsou pěstovány plodiny vzniklé metodami genového inženýrství, o 4% a dosáhly 134 milionů hektarů.
GMO a životní prostředí
Jejich postup však není všude stejný.
V rozvojových zemích stouplo pěstování geneticky modifikovaných plodin o 13%. V ekonomicky rozvinutých zemích byl tento nárůst dvouprocentní. V zemích Evropské unie pokleslo pěstování geneticky modifikovaných plodin o 4%.
Ve světě se sklízí z polí osetých geneticky modifikovanými odrůdami tři čtvrtiny veškeré sóji, polovina bavlny, čtvrtina kukuřice, pětina řepky a desetina cukrové řepy. V zemích Evropské unie byla od roku 1998 povolena k pěstování jediná odrůda geneticky modifikované kukuřice. Letos k ní přibyla druhá položka - škrobárenský brambor Amflora. Evropa jde proti celosvětovému trendu a je namístě se zeptat, jaké ji k tomu vedou důvody. Hlavní obavy z pěstování geneticky modifikovaných zemědělských plodin se pojí s hrozbou poškození životního prostředí.
V Evropě se ale těžko dobereme hodnověrných dat, protože s výjimkou Španělska je tu pěstování plodin z dílen genových inženýrů spíše raritou. U nás roste geneticky modifikovaná kukuřice na 1,5% ploch kukuřičných polí a geneticky modifikovaný brambor se nebude pěstovat na více jež 0,3% ploch osázených touto plodinou.
Omezení orby: největší přínos pro životní prostředí
Ve Spojených státech se pěstují geneticky modifikované plodiny ve velkém od roku 1996. Podíl odrůd vzniklých genovým inženýrstvím je tu ve srovnání se zbytkem světa impozantní. Modifikované odrůdy zajišťují 92% sklizně sóji, 86% sklizně bavlny. Je jimi oseto 80% ploch kukuřice a polovina polí s cukrovkou. Jaký měl vpád geneticky modifikovaných plodin do amerického zemědělství vliv na tamější přírodu?
Tuto otázku si položil americký National Research Council, který sdružuje ty nejlepší odborníky, jaké má americká věda k dispozici. Nedávno shrnuli američtí experti své poznatky a zkušenosti do zprávy, jež vypovídá o přínosech geneticky modifikovaných plodin celkem jednoznačně. Jejich rozmach má ryze ekonomický motiv. Američané pěstují především dva typy geneticky modifikovaných plodin. Jedny odolávají hmyzím škůdcům. Rostliny si podle cizího genu vytvářejí toxin, který působí na určitou skupinu hmyzu, například na larvy brouků nebo na housenky motýlů. Toxinem se otráví jen hmyz, který žere geneticky modifikovanou plodinu. Neublíží však bezobratlým tvorům, kteří žijí na poli a rostliny si nevšímají. Plodiny odolné ke škůdcům dávají farmářům vyšší výnosy a zároveň snižují spotřebu postřiků proti hmyzu. To svědčí nejen kapse zemědělců, ale i přírodě. Další typ geneticky modifikovaných plodin díky cizím genům vzdoruje některým herbicidům. Zemědělcům to usnadní boj s plevely. Odpadá jim opakované stříkání porostů různými herbicidy. Pole s geneticky modifikovanou plodinou se stříká jen jednou a to navíc herbicidem, který je ve srovnání s dříve používanými postřiky mnohem méně toxický. Výrazně klesá potřeba orby a dalších zásahů do půdy, jež mají za cíl především ničení plevelů. To s sebou nese snížení rizika eroze.
Zpráva National Research Council označuje omezení orby za "největší přínos geneticky modifikovaných plodin životnímu prostředí". Omezení eroze s sebou nese redukci splachu půdy, postřiků a hnojiv do povrchových vod. Ze zprávy předních amerických odborníků tak vychází pěstování geneticky modifikovaných plodin jako výhodné nejen z ekonomického ale i ekologického hlediska.
Fast Track čili "rychlá cesta"
[
Ve Spojených státech vznikají neustále nové geneticky odírkované rostliny. Jeden velmi zajímavý trik genových inženýrů, jehož výsledkem nakonec není geneticky modifikovaná plodina, se začal uplatňovat při šlechtění ovocných stromů. To je zapeklitá práce. Zatímco šlechtitel pšenice, kukuřice nebo sóji vidí výsledky svého snažení prakticky okamžitě, šlechtitel hrušní nebo jabloní čeká na první úrodu až sedm let. Teprve pak může vybrat nejlepší stromy a přistoupit k dalšímu kolu selekce a k dalšímu křížení. Představme si, že máme jabloň s vynikajícími jablky - velkými, sladkými a červenými - jež je však náchylná ke strupovitosti plodů způsobené virem. Na druhé straně máme planou odrůdu, která strupovitosti vzdoruje, ale její jablíčka jsou malá, zelená a kyselá. Šlechtitel obě jabloně zkříží ve snaze získat strom odolný k chorobě a plodící velká, červená, sladká jablka. Výsledek svého snažení zjistí po pěti letech. Obvykle s ním není spokojen, protože získá jabloně, jež jeho ideál splňují jen částečně. Jsou například odolné ke strupovitosti a plodí velká jablka. Ta jsou však kyselá a zákazník by si je nekoupil. Také další kola šlechtění nemusí zajistit kýžený výsledek. Ani padesát let usilovné práce tak neskýtá záruku, že šlechtitel dosáhne cíle.
Šlechtitelé mají k dispozici nepřeberné množství starých odrůd ovocných stromů, které sice nesou nějakou výhodnou vlastnost, ale současným nárokům na pěstování a kvalitu plodů už neodpovídají. Snahy využít tohle dědictví k vylepšení současných odrůd byly pro neúnosnou zdlouhavost šlechtění odsouzeny k nezdaru. Často se do nich šlechtitelé v obavách z fiaska ani nepustili. To se teď od základu mění.
Američtí genoví inženýři vnesli do dědičné informace slivoně gen z topolu. Ten zajišťuje stromům brzké a stálé kvetení. První úrodu lze sklidit už z malého stromku, který není starý ani jeden rok. Tyto extrémně ranné slivoně se pohodlně vejdou do květináče a lze je pěstovat ve skleníku. Křížení a výběr vhodných rostlin postupuje závratným tempem. Když dosáhnou vědci kvality plodů, jakou si představovali, provedou poslední kolo křížení. Při něm vyberou jen ty stromky, které si udržely nově získanou vyšší kvalitu plodů, ale přitom ztratily gen pro brzkou úrodu. Výsledkem je slivoň s vynikajícími švestkami, v jejíž dědičné informaci už gen z topolu nefiguruje.
Technologie označovaná jako Fast Track čili "rychlá cesta" se přesto může nakonec ukázat jako velmi pomalá. I když stromky na konci šlechtění nenesou cizí geny, bude na ně zřejmě nahlíženo jako na geneticky modifikované. A to znamená, že budou muset projít složitými testy. Ty mohou trvat třeba deset let. Ani takhle důkladná prověrka, jakou žádné jiné nově vyšlechtěné odrůdy neprocházejí, nemusí stačit. Nedávno prošel v Indii úspěšně desetiletými testy nový geneticky modifikovaný baklažán. Tamější ministerstvo životního prostředí si však pro jistotu vyžádalo další doplňkové zkoušky. Vědci odhadují, že když všechno půjde jako na drátku, budou dodatečné testy hotové za 27 roků.
Zdroj:Český rozhlas
Sdílet článek na sociálních sítích
