Jeremy Rifkin, empatie a "třetí" průmyslová revoluce

Technika a vývoj s citem pro lidstvo

Proč je Rifkin zajímavý? Zřejmě proto, že se dovede podívat na problematiku vědeckotechnického rozvoje v širokých souvislostech a z originálních úhlů, ze kterých se naň většina odborníků nedívá, protože to není zvykem, není to žádáno, a také protože toho nejsou schopni. Jeremy Rifkin sice sám odmítá nálepku "utopisty", ale zřejmě se pro něho hodí označení realistický a kritický vizionář.

Rifkin napsal od počátku 70. let minulého století řadu knih. Z nich jako snad nejbližší k samotné vědě a technice, aniž by však v nich byly pomíjeny sociální a environmentální aspekty, je zde možno uvést The Green Lifestyle Handbook: 1001 Ways to Heal the Earth (vydaná v r.1990), dále The Biotech Century: Harnessing the Gene and Remaking the World (1998) a The Hydrogen Ekonomy: The Creation of Worldwide Energy Web and the Redistribution of Power on Earth (2002). Zatím poslední, sedmnáctá, Rifkinova kniha vyšla před několika týdny, a jmenuje se The Empathic Cicivization: The Race to Global Consciousness In a World In Crisis (Empatická civilizace: Běh ke globálnímu vědomí v krizovém světě).

Autorova myšlenková koncepce a způsob nazírání na jevy a děje v přírodě, vědě, technice a společnosti a pronikání pod povrch věcí jsou samozřejmě ve všech jeho knihách a statích v podstatě tytéž, ale postupně stále propracovanější, a Rifkin samozřejmě reaguje i na stále nové podněty, které vývoj přináší a zapracovává je do svých rozborů a hodnocení.

Kromě knih je Rifkin velmi plodný jako autor publicistických analýz a komentářů v uvedené tématické oblasti, které spíše častěji než méně často otiskují americké a zahraniční listy - jako americký The Angeles Times, britský The Guardian, německé Sueddeutsche Zeitung, italské LˇEspresso, španělské El Mundo a El País, nizozemské De Volkskrant, argentinský Clarín a jiné, mezi nimiž nechybějí někdy ani české Hospodářské noviny.

Přetrvává způsob myšlení v době osvícenství

Ve své poslední knize Rifkin zdůrazňuje, že dříve než začneme podnikat kroky, které by lidstvo ochránily před neblahými změnami klimatu, měli bychom vytvořit nový model společnosti, založený na novém chápání lidské přirozenosti. Kniha vychází z předpokladu, že se jakožto lidský druh blížíme k zakončení určité etapy vývoje.

Za signály toho považuje autor dvě události, k nimž došlo posledního půldruhého roku. První z nich bylo to, že v červenci 2008 cena ropy vyletěla prudce nahoru a dosáhla 147 dolarů za barel, načež vypukly hladové bouře ve třiceti zemích světa. Potom došlo ke krachu na trzích, ale to byl už dodatečný šok. Druhou událostí byl kolaps konference vrcholných státníků světa o životním prostředí v Kodani v prosinci 2009. Jak to, že se světoví vůdci nedokázali dohodnout, a nevzali v potaz vážná varování vědců, že v současné době klimatické změny ohrožují lidstvo nejvíce během celé jeho historie?

Autor vysvětluje tento paradox tím, že dnešní vůdcové sice čelí výzvám, které na ně klade 20. a 21. století, ale činí tak pomocí způsobů myšlení, která se tradují z doby osvícenství v 19.století. Osvícenské ideje počítají s člověkem, který je racionální a který sleduje své vlastní zájmy, a toto se pak děje i v měřítku národů a států. Jenomže, jak píše autor v knize "jak se dnes máme náležitě postavit k potřebám sedmi miliard lidí a pomoci biosféře, jestli myslíme jako nezaujatí, nezúčastnění jedinci, kteří sledují jen své vlastní zájmy?"

Autor poukazuje na to, že evoluční biologie, neurologie, psychologie dětí a antropologie přinesla velké množství objevů a poznatků, které ukazují, že lidská přirozenost či povaha není zřejmě taková, jak ji chápalo osvícenství.

Osvícenství podle Rifkina opomenulo pojem "empatie"(vcítění se do myšlení a citového stavu druhých lidí). Toto opomenutí v minulosti si vysvětluje tak, že empatie se postupně, přinejmenším na úrovni skupin lidí, během vývoje lidstva vyvíjela. Paleolitický lovec měl jinou úroveň empatie a vědomí sociálních souvislostí svého jednání než středověký nevolník, a daleko vyvinutější je pak empatie (resp. smysl pro ni) u moderního člověka.

Význam komunikace

Empatie ve světě je patrná stále více, a napomáhá k tomu technická revoluce v komunikacích. Jako příklad, jak rychle se dnes empatie projevuje a šíří, uvádí autor v knize reakci světové veřejnosti na nedávné katastrofální zemětřesení na Haiti. Díky moderním médiím se lidé na celém světě rychle dozvěděli o tomto neštěstí a zorganizovali rozsáhlou pomoc, což byl nejlepší důkaz empatie, resp. toho, že empatie v dnešním světě už (aspoň někdy) funguje v rámci celého lidstva.

Nebylo tomu tak v době, kdy neexistovaly rychlé a moderní způsoby komunikace. Autor k tomuto uvádí případ Lisabonu, který v roce 1755 postihlo zemětřesení mnohem horší než to, jež loni zpustošilo Haiti. Tato tragická událost sice světu nezůstala utajena, jenže zprávy o ní se šířily během týdnů a měsíců, a během tak dlouhé doby pak již nebylo možné, aby došlo ke vzniku emočního a empatického pouta ostatního světa s lidmi z postiženého místa.

Komunikace rozšiřuje vědomosti lidí a možnosti jejich reagování jak u jednotlivců, tak u skupin lidí a organizovaných útvarů. V tomto smyslu se Rifkin přibližuje ke koncepci, kterou razil už v 60. letech minulého století kanadský teoretik sociální komunikace Marshall McLuhan ve své věhlasné knize "Understanding Media-The Extensions of Man".

Samozřejmě, dodává Rifkin, "stále existují xenofobní názory a předsudky, ale myslím si, že už vzniklo něco nového, a že na to se musíme zaměřit, nechceme-li vyhynout."

Rozvoj moderní komunikace samozřejmě přináší také rizika a mnohé z jejích obsahů neslouží empatii. Pro mnoho lidí dnes je moderní komunikace, tedy televize, video, internet atd., zdrojem informací (a to rychlých), zábavy, prostředkem obchodování a podobně. Omezovat komunikaci jenom na to, je však nesprávné. Je žádoucí, aby komunikace byly používány k vytvoření druhu "homo empathicus", takže jde o to, aby komunikace vytvářela nové modely chování, nové metody výchovy.

Souběh je základem revoluce

Rifkin hovoří, a to nejen v poslední knize, ale už i v předešlých, o "třetí průmyslové revoluci". Na otázku, kdy tato revoluce začne, odpovídá, že "už jsme na jejím počátku". Zmíněný posun v úrovni a kvalitě sociální empatie je totiž důsledkem toho, že došlo, resp. dochází, k souběhu dvou velkých technologických změn, a to změn v komunikaci a změn týkajících se energetických zdrojů.

Bylo tomu tak vždy, tedy i v případě první a druhé průmyslové revoluce. První revolucí v Rifkinově pojetí bylo spojení výdobytků zemědělství na prehistorickém Blízkém Východě s používáním písma. Obě formy se spojily, aby umožnily rychlejší a dokonalejší správu a údržbu závlah a vodních zdrojů a sýpek, a usnadnily dopravu vypěstované produkce. V případě druhé revoluce v 19. století došlo také ke spojení mezi metodami využívání parních zdrojů a uhlí a ohromným rozvojem médií, hlavně tištěných, která zase umožňovala hladkou administraci a provoz a obchod. Později, ve 20. století, se k tomu připojilo využívání ropy, doprovázené v oblasti komunikace rozmachem telegrafu, telefonu a také rozhlasu, kina a televize.

V současné době jde o spojení výsledků technického pokroku v celé oblasti ITC, tedy v elektronice a informatice, s přechodem k netradičním zdrojům energie, protože ty tradiční lidstvu i při šetrném nakládání s nimi vydrží už jenom několik desetiletí.

O tom, že třetí průmyslová revoluce je v plném běhu, budeme moci - podle Rifkina - hovořit ve fázi, kdy dojde k plné konvergenci čili souběhu rozmachu ICT s "novým energetickým režimem", čímž rozumí orientaci na nové energetické zdroje - slunce, geotermální energii, vítr.

Rifkin samozřejmě ví o často vznášené námitce odpůrců netradičních zdrojů energie, podle níž tyto zdroje pokrývají, resp. jsou schopny pokrýt jen malý díl spotřeby energie na naší planetě. Tento fakt uznává, ale zároveň poukazuje na to, že podíl "nových zdrojů" stále narůstá. A argumentuje i tím, že jde o zdroje, které jsou na zeměkouli rozmístěny ne-li zcela rovnoměrně, tedy rozhodně rovnoměrněji, čili "spravedlivěji" než ropa nebo uhlí: Slunce svítí každý den, vítr také fouká pořád, všude je možno najít zdroje tepla pod zemí, příliv a odliv fungují bez přestání...".

Na další námitku, že se energie z obnovitelných zdrojů nedá skladovat, odpovídá Rifkin poukazem na svou "koncepci budovy", která má být energeticky soběstačná - každá jednotlivá budova má být svého druhu samostatnou energetickou jednotkou, de facto elektrárnou svého druhu, která má zčásti využívat sluneční energii, zčásti teplo ze země, z části biomasu.

"Budova je zdrojem oxidu uhličitého číslo 1 a emisí, ale může být také řešením energetických problémů, pokud se podaří vyřešit v ní vlastní produkci energie. Pokud dům nestačí spotřebovat energii vyrobenou, např. solárními články, využije ji k ohřevu vody nebo k výrobě vodíku, a v této podobě lze již energii skladovat."

Rifkinovy nekonvenční názory způsobují, že není jednoznačně přijímán doma v Americe, ani ve světě. Za kontroverzní mnozí považují nejen jeho vývody, ale i způsoby jeho argumentace a šíření jeho názorů. V roce 1989 dokonce článek v časopise Time kritizující Jeremyho Rifkina měl titulek "Nejnenáviděnější muž ve vědě". Stephen Jay Gould označil jeho knihy za "chytře zkonstruovaná pojednání v oboru antiintelektuální propagandy maskovaná jako učenosti."

Naproti tomu New York Times zase napsal, že "mnozí z odborných, náboženských a politických kruhů oceňují na Jeremy Rifkinovi jeho ochotu přemýšlet o velkých a složitých tématech, klást si nesnadné a kontroverzní otázky a působit jako sociální a etický prorok."

Některá data o životě a práci

Jeremy Rifkin se narodil v roce 1945. V roce 1967 ukončil studium ekonomie na Wharton School, jež je součástí Pennsylvanské university. Na to navázal studiem mezinárodních vztahů na Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University. V roce 1977 založil Nadaci Foundation on Economic Trends.v Bethesdě (Maryland). Tato organizace se zabývá v mezinárodním měřítku otázkami životního prostředí, hospodářství, biotechnologie, novými trendy, a to s ohledem na jejich dopad na společnost , kulturu, školství a podobně.

Od roku 1994 přednáší Jeremy Rifkin na Wharton School problematiku nových trendů ve vědě a technice. Zmíněné tématice se také často věnuje na různých univerzitách v USA i v zahraničí a na konferencích pořádaných pro manažery firem a činitele z politických a státnických kruhů.

Je mimo jiné předsedou organizace Third Industrial Revolution Global CEO Business Round Table, jejímiž členy jsou zástupci více než stovky firem z celého světa, které usilují o rozšířené využívání obnovitelných zdrojů energie - jde o americké i zahraniční velké průmyslové firmy, stavební firmy, architektonické ateliéry, společnosti v oboru ICT, elektrárny a firmy v oboru technického zařízení budov, z dopravy a logistiky, městské správy a jiné instituce.

V roce 2009 Rifkin s tímto týmem vypracoval tzv. 3rd Industrial Revolution Master Plan pro města San Antonio v Texasu a Řím v Itálii, po jehož naplnění se v dohledné době tato města mají stát prvními oblastmi na světě bez uhlíkových emisí.

Již řadu let Rifkin pracuje i jako poradce pro vrcholné orgány EU v otázkách hospodářství, změn klimatu a energetické bezpečnosti. Byl iniciátorem a šéfem Dlouhodobého plánu udržitelného hospodářského rozvoje ve Třetí průmyslové revoluci EU (EU´s 3rd I.R. long-term economic sustainability plan), zaměřeného na řešení klimatických změn, řešení globální hospodářské krize a energetické bezpečnosti. Plán byl formálně ze strany EU potvrzen v roce 2007 a nyní jej různé organizace v rámci Evropské komise ve všech 27 členských zemích uvádějí do života.

Z poslední Rifkinovy knihy

O vztahu mezi empatií a byznysem:

Mnoho byznysmenů si myslí, že na trhu nemůžete jednat empaticky. Jenomže trh je sekundární instituce - je to prodloužení kultury. Skutečná neviditelná ruka trhu je důvěra, která je výsledkem empatické angažovanosti. Trh si můžete získat jen jediným způsobem, a to tak, že tam přijdete s příběhem, který ostatní sdílejí, který přijmou. Trh není utilitárním vztahovým rámcem, on existuje jedině díky důvěře ve společnosti, která umožňuje, aby se lidé do něho zapojili a aby uvěřili, že jejich zapojení bude nějak odměněno. Jestliže je tato důvěra zklamána, trhy se zhroutí a právě k tomu dnes dochází...

K využití vodíku jako netradičního zdroje energie:

"K tomu, aby byl vodík převeden do uskladněné formy, je zapotřebí vynaložit energii. A k tomu, aby byl z uskladněné formy konvertován pro použití v domácnostech nebo k pohonu, je také zapotřebí vynaložit energii. To jsou námitky odpůrců orientace na vodík jako nový zdroj energie," říká Rifkin. "Jistě, to je jeden ze zákonů termodynamiky: k tomu, aby se jeden druh energie konvertoval na jiný, je zapotřebí vynaložit energii, takže se tu určitá energie ztrácí. Ale když porovnáte ztrátu při konverzi energie z uhlí, ropy nebo plutonia se ztrátou, k níž dochází u vodíku, uvidíte, jak je u vodíku ta ztráta malá.

Doba vodíku jako zdroje energie začíná. V Německu už jsou v běhu projekty, na kterých se podílejí velké koncerny a jejichž cílem je zřídit síť čerpacích stanic, kde automobilisté budou moci tankovat vodík, a počítá se i s masovou výrobou aut na vodíkový pohon. To už se děje. To už je skutečnost."

AUTOR: Ing. Stanislav Kahuda