Atomovka v cigaretách

Ona totiž ta kapsa nebyla úplně prázdná. Zadržení v ní měli krabičku cigaret Marlboro olepenou proužky olova. Uvnitř se skrýval poklad, osmnáct gramů vysoce obohaceného uranu. Použitelného (ovšem ve větším množství) i pro výrobu atomové zbraně.

Jak (ne)prodat uran

Celá akce se odehrála během letošního března v gruzínském Tbilisi, ale podrobnosti se na světlo dostaly až minulý týden. Arméni Hrant Ohanijan a Sumbat Tonoyan se tehdy v gruzínské metropoli pokusili prodat svých osmnáct gramů uranu. Kupec podle jejich přesvědčení zastupoval vážného zájemce z Blízkého východu.

Ve skutečnosti to však byl nastrčený policejní důstojník. Ihned po výměně zboží, v kurzu gram za 50 tisíc dolarů, zadržela pašeráky policie. Muži putovali do vězení, brzy k nim přibyl další, který jim uran zřejmě dodal.

Gruzínské úřady o případu informovaly velmi kuse, seznámily s ním blíže jen politiky a tajné služby z dalších zemí. Na veřejnost se podrobnosti dostaly až díky britskému Guardianu. Jeho redaktorům Gruzínci sdělili podrobnosti z tajného soudního řízení s pašeráky, které stále probíhá.

Materiál jen pro sběratele?

I když je patrně čeká poměrně přísný trest, množství prodávaného uranu je v podstatě zanedbatelné. Osmnáct gramů na "atomovku" rozhodně nestačí. "Na to by bylo zapotřebí více než deset kilogramů," říká Vladimír Hnatowicz z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži.

Na druhou stranu šlo o materiál nejvyšší kvality. Vzorek byl obohacen na zhruba 89,4 procenta. To znamená, že valnou většinu tvořil uran 235, schopný jaderného štěpení.

Jen deset procent objemu představoval neškodný izotop uran 238, který se od nebezpečnějšího "bratra" liší počtem neutronů v jádře. Díky tomu je stabilní a nelze ho tedy v jaderných bombách nebo reaktorech štěpit.

Nad 90 procent obohacený uran se používá jen v atomových hlavicích. Elektrárny pracují s různým uranem, podle typu reaktoru, ale vždy maximálně pětiprocentním.

Některé výzkumné reaktory pracují s palivem "naladěným" na hodnoty kolem 20 procent, ale ty už podléhají přísnějším mezinárodním kontrolám.

Úřady nyní především znepokojuje fakt, že pašeráci slibovali v případě zájmu další, větší dodávky.

Bohaté zdroje

Není to nemožné. Zdroje pašeráků navíc mohou být poměrně velké. V Rusku, odkud pašovaný materiál s nejvyšší pravděpodobností pocházel, je podle odhadů 950 tun vysoce obohaceného uranu na několika tisících místech s velmi různou mírou zabezpečení.

Nejde jenom o vojenská zařízení, ale také o civilní jaderné provozy se zásobami velmi obohaceného uranu z demontovaných jaderných hlavic.

Hlavně během "divokých" devadesátých let se poměrně velké množství tohoto materiálu mohlo velmi snadno ztratit. Ruská vojenská prokuratura řešila mimo jiné případ důstojníka, který dírou v plotě došel pro několik kilogramů uranu do nechráněné budovy, dal si je do tašky a nerušeně s nimi odešel. Tím ale jeho eskapáda skončila, kupce se mu nikdy sehnat nepodařilo a dnes sedí ve vojenském vězení.

Ideální společník na cesty

Uran je navíc velmi vhodný nukleární kontraband. Jeho radioaktivita je zanedbatelná, což ztěžuje jeho detekci. Stačí jen trocha olova a menší množství této látky se snadno skryje. Dokazuje to i lehkost, s jakou se v Gruzii zachycený uran dostal do země.

Krabička cigaret s kontrabandem projela zcela bez problémů detektorem na arménsko-gruzínské hranici. Jeho instalaci platila z části americká vláda právě proto, aby zabránila pašování radioaktivního materiálu z bývalého Sovětského svazu.

Vysvětlení je dáno fyzikálními vlastnostmi tohoto prvku. "Uran 235 má velmi dlouhý poločas rozpadu, řádově ve stovkách milionů let," vysvětluje Vladimír Hnatowicz. To znamená, že se polovina libovolně velkého vzorku uranu (na hmotnosti či objemu vůbec nezáleží) rozpadne právě za tak dlouhou dobu.

Energie z rozpadu jader vyzařuje pomalu, a tedy v "malých dávkách". Velmi zhruba řečeno je menší odstíněný vzorek uranu téměř nerozlišitelný od předmětů, které mají přirozeně zvýšenou radioaktivitu.

Nápadní příbuzní

Ve větších množstvích je jeho detekce samozřejmě jednodušší. Dodavatel uranu pro dva zatčené pašeráky, další Armén Garik Dadajan, byl zadržen v roce 2003 s 200 gramy vysoce obohaceného "zboží" Patrně šlo o uran ze stejného zdroje jako ten letos odhalený.

Pravděpodobně se ale i díky tomuto případu poučili, a proto se "jeho" pašeráci uchýlili k šetrnějšímu dávkování. A zachytit takto malé množství je téměř nemožné. Pomoci by mohl například rentgen, na kterém by jako těžký materiál byl dobře patrný. Nebo ozáření celého podezřelého vozidla či zavazadla, které by uran "nabudilo" V praxi jsou ale tyto metody zjevně nereálné.

Někdo může namítnout, že je zvláštní, že uran dostatečně "nesvítí"a nejde zjistit - třeba proto, že slyšel o zdravotní zátěži horníků v uranových dolech a jejich potížích z možného ozáření. A částečně by měl pravdu. "V dolech se vyskytují rozpadové produkty uranu, například radium," říká Hnatowicz.

Ty mají kratší poločas rozpadu a září podstatně silněji. Jsou tedy nejen zdraví nebezpečnější, ale také snadněji odhalitelné. Do této kategorie spadá například jaderný odpad z reaktorů nebo také plutonium, dnes ve světě nejoblíbenější materiál pro výrobu jaderných zbraní.

Silně radioaktivních látek na druhou stranu není k napáchání významnějších škod zapotřebí tak velké množství.

Na rozdíl od uranu mohou dobře posloužit i pří výrobě takzvané špinavé bomby. Její princip je založený na tom, že výbuch běžné trhaviny do okolí rozpráší radioaktivní materiál. Zamoření pak ohrožuje nejen zdraví a životy, ale může také například znehodnotit vodní zdroje.

Jestli se tajným službám podaří určit místo původu gruzínské dávky, to se zřejmě nikdy nedozvíme. Je sice pravděpodobné, že pochází ze stejného zdroje jako uran, se kterým byl třetí z mužů, Garik Dadajan, zadržen před sedmi lety, ale jeho původ také není známý. Ví se jen, že měl pocházet odněkud ze Sibiře, snad z města Novosibirsk.

AUTOR: Matouš Lázňovský