V lesní říši krále Miroslava

Pohádkový příběh - neboť postavy i děj následujících řádků považujte za ryze smyšlené - začněme třeba u podnikatele Václava.

Václav, ač stále junák, byl už zkušeným manažerem. Kdysi vládl byznysu s nejrůznější chemií a alchymií, zdaleka největšímu v zemi. Ale nakonec to nevyšlo, a tak se dal na lesařinu. A to tak dobře, že ač jeho podnik nebyl zdaleka největší a nejznámější - vládce zemských lesů (říkejme mu Slavík) mu nakonec dal právo vytěžit dřeva nejvíce.

A nejen to. Slavík svěřil Václavovi také právo sbírat v lesích klestí. >>Co je na tom za báječný kšeft?<< řeknete si. V té podivuhodné zemi se ale některým lidem sypaly zlaťáky i za to, že nechali na pole svítit slunce. Světe, div se, vyráběli tak energii. A další chytří lidé přišli na to, že stejně výnosné podnikání může být i spalování klestí - když se klacky nazvou cizím slovem biomasa.

>>Jak je možné, že nás porazil zrovna Václav?<< divili se najednou alchymistovi konkurenti. Byli zvyklí, že Slavík i jeho předchůdci dávali vydělat jim. Stěžoval si hlavně majitel jisté lessní firmy Honza. Byl to chytrý Honza, dvacet let to s vládci zemských hvozdů uměl nejlépe. Ale teď ho Václav předběhl.

Václav měl totiž mocného příznivce, zbrojmistra Richarda. Potkali se spolu už kdysi v alchymistické superdílně. A když teď Václav potřeboval něco stříbrňáků na expanzi, Richard mu půjčil. Nebyl škrt a sám měl dost. Prodával totiž eráru halapartny a pušky za tak vysoké ceny, o jakých se nikomu široko daleko ani nesnilo.

Richard ale nebyl jen zbrojíř. Měl hlavně spoustu dobrých známých a mezi nimi jednoho nejlepšího: samotného strážce státního pokladu, geniálního národohospodáře a >>Machiavelliho<<, jemuž přezdívali Kalous.

Ani Kalous přitom nemohl jen tak, pouhým právem silnějšího, vyletět na Slavíka a nařídit mu, aby ty nejlepší zakázky dával právě Richardovu chráněnci Vaškovi. Ale Kalous měl zase blízko k dalšímu rekovi, Ivanovi. Znali se spolu už z dob, kdy kutali v příbramských dolech. Když se Kalous usídlil v hlavním městě, přivedl Ivana s sebou.

Váňovi po zaučení na financích svěřili samostatnou práci: správu všech zemských polí, stájí, vod i lesů. Ivan samozřejmě také rozhodoval o osudu lesů pána Slavíka. Ten se ukázal jako velmi vnímavý a pochopil, kdo si zakázky zaslouží...

Příběhu ale ještě není konec. Všechny ty složité vztahy musí někdo řídit, koordinovat. Někdo, kdo ví, komu je teď třeba přisypat víc, komu míň. V té pozoruhodné zemi měli zvyk, že ten >>někdo<< nebyl lidem na očích, jen zpovzdálí tahal za nitky. Vyznal se v právu, míval i oficiální kancelář - ale většinou pracoval potají.

Králem mezi těmito skutečnými vládci je jistý Miroslav. Ano, ten, jenž si jako kratochvíli zvolil prezidentování sportu, kdy se nadšenci snaží trefit čímsi kulatým do koše - říkají tomu basketbal. Miroslav se ale především účastní spousty obchodů a sporů mezi těmi nejvlivnějšími v zemi a tam míří na cíl vždy takřka neomylně.

To on si prý uvědomil, že lessnímu Honzovi by už příliš narostl hřebínek. Že Václav s Richardem si taky zaslouží trochu štědré přízně - jadrně řečeno, větší kus z té >>poslední neohlodané kosti<<, jak se státním lesům v té zemi říká. Jak král Miroslav řekl, tak udělal.

Pohádky je konec - zatímco lid plebejský ještě někde dole v podhradí mrmlá o tom, že klestí dřív mohla sbírat každá babka, a proč má teď mít nějaký Václav na to monopol...

AUTOR: Martin Mařík
redaktor týdeníku Ekonom