Sinice - jedny z nejstarších organismů na světě

Sinice jsou jednoduché, tzv. prokaryontní (bezjaderné) rostliny, jejichž těla - stélky - tvoří buďto jediná buňka, nebo v některých případech i více buněk, z nichž vznikají kolonie, popřípadě vláknité stélky. Jednobuněčné sinice se rozmnožují prostým dělením buněk, druhy žijící v koloniích současně i dělením celých kolonií.

Vláknité druhy se rozpadají v krátké články (hormogonie) schopné vlastního pohybu, které posléze dorůstají v dospělá vlákna. Jednotlivé buňky sinic obaluje a kolonie nebo vlákna drží pohromadě sliz. Jeho vylučování souvisí i s pohybem sinic, některé druhy se jakoby plíží, jiné se pohybují rotací vláken nebo drkavým pohybem. Odtud pochází i název jednoho ze zástupců, drkalka (Oscillatoria).

Tak trochu jiná buňka

Stavba buňky sinice je jiná než u ostatních rostlin. Elektronový mikroskop by v ní sice také odhalil nukleové kyseliny a cytoplazmu obklopenou buněčnou stěnou, ale na rozdíl od všech ostatních buněk (eukaryontních, čili jaderných) v jiném vnitřním uspořádání. I pod nejlepším mikroskopem byste tedy marně hledali jádro buňky obalené membránou a uvnitř cytoplazmy další organely, jakými jsou mitochondrie, plastidy, Golgiho struktury a další. Prokaryontní buňka sinic je totiž vnitřně nečleněná. Molekuly nukleových kyselin jsou prostě volně uloženy v cytoplazmě uvnitř buňky a v některých případech se zde objevují různé systémy membrán (umožňují organismu lepší dýchání) nebo u fotosyntetizujících sinic také thylakoidy - jakési zploštělé měchýřky důležité pro fotosyntézu.

Průběh fotosyntézy závisí mimo jiné na přítomnosti asimilačních neboli fotosyntetických barviv - chlorofylů, xantofylů, karotenů, fykoerytrinu nebo fykocyaninu. V tělech sinic jsou tato barviva pevně vázána právě v thylakoidech. Přestože tvarově není přímá vývojová závislost mezi sinicemi a již složitějšími řasami, není bez zajímavosti, že určité vývojové vztahy k řasám vedou právě přes důležitá fotosyntetická barviva. Jejich kombinace a přítomnost chlorofylu "a" se vedle ostatních skupin řas podobá nejvíce ruduchám.

Téměř jako řasy

Přímou vývojovou souvislost mezi buňkou prokaryontní a eukaryontní vědci vlastně velmi dlouho hledali. Chlorofyl "b" (sinice jej nemají), který v kombinaci s typem "a" obsahují vedle krásnooček a zelených řas i všechny vyšší rostliny, byl v prokaryontní buňce nalezen až v sedmdesátých letech dvacátého století. Tehdy americký algolog (vědec zabývající se studiem řas) R. A. Lewin popsal jednobuněčný prokaryontní organismus žijící v těle mořských sumek, jehož vnitřní struktura se podobá sinicím. Organismus, tato jakási prařasa, byl zařazen do nového oddělení Prochlorophyta s jediným rodem Prochloron.

Sinice ve svých stélkách, a tedy vlastně v buňkách, dokáží hromadit některé zásobní látky na "horší časy". Nejznámější je takzvaný sinicový škrob, jehož přítomnost lze snadno dokázat pomocí jódu, jímž se barví hnědě.

Zvláštností buněk některých sinic jsou četné duté měchýřky, plynné vakuoly, které pomáhají planktonním sinicím volně se vznášet ve vodě.

Sinice žijí v půdě, na vlhkých skalách, kmenech stromů nebo na zdech domů, kde často vytvářejí i pouhým okem viditelné slizové chuchvalce nebo různé blanité povlaky. Ostatně, modrozelené povlaky stěn, písku či kamenů špatně umístěného nebo osvíceného akvária či terária, způsobené nejčastěji drkalkou, mnozí jistě znají.

Odolné sinice

Sinice patří k pionýrským rostlinám, neboť osídlují jako jedny z prvních organismů nově vzniklé vulkanické ostrovy. Stejně jako v horkých pramenech, bychom je našli i v ledových vodách Antarktidy. Zde žijí při teplotách kolem bodu mrazu a přežívají i při teplotách -30 °C. Některé specializované druhy sinic dokonce obnovují růst i po předchozím několikadenním zmrazení na teplotu - 180 °C (v tekutém vzduchu). Mimo to jsou odolné i proti suchu: některé sinice projevovaly živataschopnost i po předchozím stoletém "skladování" v herbáři.

Velmi dobře jsou sinice známy ze sladkých vod - rybníků a přehradních nádrží. Zde tvoří planktonní společenstva zvaná vodní květ. Totéž se ovšem týká i vod slaných. Při představě lišejníku nejednoho z nás jistě ihned napadne, že se jedná o organismus, v němž žije v symbióze řasa a houba. Jenže někdy žijí v tomto soužití i sinice, především z rodů Nostoc a Gloeocapsa. Sinice nás zajímají nejen jako nejstarší organismy na Zemi, ale zároveň i z hlediska hospodářského. Některé druhy, podobně jako bakterie, mohou vázat vzdušný dusík, a toho využívají zemědělci: rýžová pole jihovýchodní Asie se dnes často uměle očkují sinicemi, které poměrně úspěšně nahrazují umělá hnojiva.

Sinice zároveň obsahují značné množství bílkovin (až 50 % hmotnosti sušiny), takže se ukazují i některé další perspektivy ve výživě lidí nebo hospodářských zvířat. Za vyhledávanou lahůdku platily odedávna v Číně a Japonsku některé sinice z rodu Nostoc. Afričtí domorodci připravují ze sinic sušené placky. V poslední době vědci zkoumají i některé možnosti uplatnění sinic v lékařství, například při léčení těžko hojitelných zánětů a ran nebo při tvorbě léčivých bahen (fykoterapie). Díky snadno přístupným nukleovým kyselinám lze sinice i geneticky upravit a využívat např. k produkci nafty.

Skryté nebezpečí

Na druhé straně jsou sinice nevítaným hostem na vodních plochách, kde často tvoří vodní květ. Nejenže je nepříjemný při koupání, ale vyčerpáním kyslíku způsobuje úhyn ryb a někdy vylučuje do vodního prostředí i jedovaté látky, které vadí řasám a vodním živočichům, ale i člověku, neboť vodní květ může způsobovat záněty pokožky či alergie. Proti přemnoženým sinicím se bojuje především biologicky, za pomoci některých druhů bakterií nebo virů, s nimiž se nebezpečné sinice nesnášejí.

ZDROJ:http://oko.yin.cz