Důležitost volby vhodného měřicího místa a vzorkovacího profilu

Vzorkovací profil musí být umístěn v přímém úseku potrubí konstantního průřezu [1], [2]. Nejvhodnější umístění vzorkovacího (měřicího) profilu je ve svislém úseku potrubí, v místě co možná nejdále po proudu od jakýchkoliv překážek, které by mohly způsobit turbulence a změny směru proudění (např. koleno, ventilátor nebo částečně uzavřený ventil).

Pro zajištění dostatečné homogenity distribuce rychlosti plynu ve vzorkovacím profilu by se délka tohoto přímého úseku potrubí měla rovnat minimálně sedminásobku hydraulického průměru potrubí v měřicím profilu. Vlastní měřicí profil je třeba umístit ve vzdálenosti pětinásobku hydraulického průměru měřicího profilu. Pokud je nutné umístit měřicí profil do úseku potrubí ústícího přímo do okolní atmosféry, měla by vzdálenost měřicího profilu od tohoto ústí činit pětinásobek hydraulického průměru měřicího profilu. V tomto případě by měla být celková délka rovného úseku potrubí, ve kterém je umístěn měřicí profil, rovna minimálně desetinásobku hydraulického průměru tohoto měřicího profilu. Další důležitou záležitostí je umístění měřicího profilu do vodorovného či svislého úseku potrubí. Vždy je výhodnější s ohledem na homogenitu plynu a tuhých znečišťujících látek umístit měřicí profil do svislého úseku potrubí. Pokud umístění do svislého úseku potrubí není realizovatelné, a je tedy nezbytné umístit měřicí profil do vodorovného úseku potrubí, pak je výhodné umístit vstupní otvor(y) v horní části potrubí. Je nutné brát ohled na usazeniny na dně potrubí [1], [2].

V předchozí pasáži jsou uvedeny normativně dané a prakticky ověření informace, které jsou notoricky známé všem zainteresovaným v problematice měření emisí. V teoretické rovině není nic jednoduššího než postupovat podle těchto zásad a nemůže dojít k potížím. V praxi je však situace poněkud složitější. Jako vždy jde o peníze a v mnoha případech je poměrně obtížné přesvědčit zákazníka o nutnosti instalace měřicích přírub, která je vždy spojena s určitou investicí. Otázka proč nestačí vyvrtat otvor je naprosto běžná. Často pomáhá až argument o velice snadné kontrole ze strany kontrolního orgánu a to kdykoliv v budoucnosti, protože prověrka měřicích míst je běžnou součástí inspekčních návštěv. V tomto ohledu však nese svůj podíl zodpovědnosti i měřicí skupina ochotná realizovat měření v nestandardních (improvizovaných) měřicích místech. I když tato ochota zvýhodňuje tuto skupinu v konkurenčním boji, protože její nabídka neobsahuje cenu za instalaci měřicích míst a tudíž je cenově výhodnější. I na ní padne případný postih ze strany kontrolního orgánu. Proto se vyplatí zákazníka majícího pocit, že úspora na měřicích místech je správnou cestou přesvědčit dostatečným množstvím argumentů o jeho omylu.

Dalším problémovým místem měřicích míst je jejich vlastní umístění. Opět tu na sebe naráží teorie a praxe. Nalézt totiž dostatečně dlouhý rovný a pokud možno svislý úsek potrubí je opravdu rarita. Pokud je již tento úsek nalezen může být budoucí měřicí místo prakticky nepřístupné, nebo přístupné pouze při vybudování plošin či použití plošin mobilních. A jsme opět u finanční stránky celé záležitosti. Dalším faktorem, který nám zde vstupuje do hry je bezpečnost práce. Poměrně častým jevem je také to, že na měřeném zdroji je provedena obhlídka a jsou vytipována místa, kde budou měřicí příruby umístěny. Po příjezdu na vlastní měření je zjištěno, že měřicí místa jsou umístěna naprosto jinde, protože pracovník údržby mající montáž na starost usoudil, že bude s ohledem na jeho pohodlnější přístup při montáži jeho varianta vhodnější. Výsledkem jsou poté měřicí místa pohodlně přístupná leč naprosto nevhodná pro měření emisí.

Jak vyplívá z předchozího textu, může se na první pohled naprosto banální záležitost jakou je realizace přístupu do odtahových potrubí velice zkomplikovat. Naráží zde na sebe jak rovina ekonomická, odborná tak rovina bezpečnosti práce. Z pohledu měření emisí je však nutné mít na zřeteli, že nesprávné umístění měřicího místa může naprosto zásadním způsobem ovlivnit výsledky měření a nelze jej nahradit ani sebedražší měřicí technika. Na první pohled banální záležitost může mít fatální následky.

1. ČSN ISO 9096. Stacionární zdroje emisí - Stanovení hmotnostní koncentrace a hmotnostního toku částic v potrubí - Manuální gravimetrická metoda. Praha: Český normalizační institut, 1998. 40 s.

2. ČSN EN 15259. Kvalita ovzduší - Měření emisí ze stacionárních zdrojů - požadavky na měřicí úseky, stanoviště, cíl měření, plán měření a protokol o měření. Praha: Český normalizační institut, 2008. 69 s.

Bc. Michal Rejl, FA EMPLA AG, Za Škodovkou 305, Hradec Králové