Zpětný odběr elektroodpadu

Dotaz:
Může právnická osoba využívat možnost zpětného odběru použitých výrobků a tedy odevzdat např. starou ledničku, zářivky nebo pneumatiky mimo režim odpadů?

Ve vyhlášce č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, je zpětný odběr definován jako odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění. Podle odkazu je spotřebitel definován v §2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů - spotřebitelem je fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Zpětný odběr se vztahuje i na elektrozařízení pocházející z domácností definované v §37g odst. f) zákona o odpadech jako použité elektrozařízení pocházející z domácností nebo svým charakterem a množstvím jemu podobný elektroodpad od právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání. Zpětný odběr elektrozařízení v §37g odst. g) je ale zase definován jako odebírání od spotřebitelů. Podle mého názoru ale, na základě výše uvedené definice spotřebitele, právnická osoba spotřebitelem není.

Odpověď:

V podstatě máte pravdu. Na otázku, zda elektrozařízení pocházející z domácností, definované v § 37g písm. f) zákona o odpadech, musí povinné osoby zpětně odebírat pouze od spotřebitelů definovaných zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nebo od všech konečných uživatelů, včetně právnických osob, zákon o odpadech zcela jasnou a jednoznačnou odpověď nedává.

Výrobky, stanovené § 38 odst. 1 zákona o odpadech, jsou výrobky, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru. Pojem "zpětný odběr" je definován v § 1 odst. 2 vyhlášky č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o zpětném odběru"), jako odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů¹⁾ bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění. Poznámka pod čarou 1) je odkaz na definici spotřebitele uvedené v § § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Podle ní se spotřebitelem rozumí fyzická osoba /bez dalšího vymezení - tedy i fyzická osoba oprávněná k podnikání/, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Totéž vyplývá i z ustanovení § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kde je pro účely uzavírání spotřebitelských smluv, spotřebitel definován jako fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Pro vybrané výrobky, stanovené v § 38 odst. 1 pod písm. a) až c), pro které je zpětný odběr upraven pouze obecně § 38, je tedy nepochybně osobou, od které jsou zpětně odebírány pouze spotřebitel, tedy fyzická osoba.

Problém, na který upozorňujete, nastal u elektrozařízení pocházejícího z domácností /§ 37g písm. f)/, které je podle § 38 odst. 1 písm. d) rovněž výrobkem, na který se vztahuje povinnost zpětného odběru, ale specielně upraveného v dílu 8 části čtvrté zákona o odpadech pouze pro elektrozařízení. Na vymezení osob - konečných uživatelů výrobků, od kterých musí povinná osoba zpětně odebírat vyřazené elektrozařízení, se vztahují následující ustanovení:

§ 1 odst. 1 vyhlášky o zpětném odběru stanoví, že "(1) Tato vyhláška se vztahuje na všechny výrobky uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) až c) zákona. Na elektrozařízení pocházející z domácností [§ 38 odst. 1 písm. f) zákona] se vztahují pouze ustanovení odstavce 3 a § 3."

Obecná definice pojmu "zpětný odběr" je vyhláškou o zpětném odběru stanovena v jejím § 1 odst. 2, který se podle výše uvedeného odst. 1 na elektrozařízení nevztahuje.

Zpětný odběr se však podle § 38 odst. 1 písm. d) na elektrozařízení vztahuje, ale je definován v § 37g písm. g) zákona o odpadech jako odebírání použitých elektrozařízení pocházejících z domácností od spotřebitelů bez nároku na úplatu na místě k tomu výrobcem určeném. Povinnost zpětného odběru elektrozařízení se tedy vztahuje pouze na elektrozařízení definovaná v samostatném dílu 8 části čtvrté zákona o odpadech /§ 37g písm. f)/ jako elektrozařízení pocházející z domácností a pouze na ta, která odevzdává spotřebitel.

Podle § 37g písm. f) zákona o odpadech je elektrozařízení pocházející z domácností definováno jako použité elektrozařízení pocházející z domácností nebo svým charakterem a množstvím jemu podobný elektroodpad od právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání. Podle této definice jsou elektrozařízením pocházejícím z domácností nejen zařízení vyřazená skutečně v domácnostech fyzických osob, ale i jim podobné nebo stejné typy nebo druhy elektroodpadu, vznikajících i v množství, které odpovídá zařízením z domácností u podnikajících subjektů (včetně právnických osob, ale ty jsou vypuštěny definicí zpětného odběru elektrozařízení z okruhu osob, od kterých povinné osoby zpětný odběr provádějí).

Pro úplnost porovnejme definici zpětného odběru elektrozařízení s definicí odděleného sběru elektroodpadu, kterým je podle § 37g písm. i) zákona o odpadech odebírání použitých elektrozařízení nepocházejících z domácností od konečných uživatelů na místě k tomu výrobcem určeném. Elekroodpad je tedy elektrozařízení, které nepochází z domácností, a stalo se odpadem u kteréhokoliv podnikajícího posledního uživatele.

Hlavní nesrovnalost je tedy mezi definicí zpětného odběru elektrozařízení, kde se výslovně stanoví, že jde o odebírání použitých elektrozařízení pocházejících z domácností od spotřebitelů a definicí elektrozařízení pocházejícího z domácností, která zahrnuje i svým charakterem a množstvím jemu podobný elektroodpad od právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání. Domnívám se, že pro určení posledního uživatele elektrozařízení, od kterého musí být vyřazený výrobek, jím nabídnutý ke zpětnému odběru, povinnou osobou zpětně odebrán, je zásadní definice zpětného odběru elektrozařízení. V tomto smyslu je definici elektrozařízení pocházejících z domácností "nadřazena" a v souladu s ostatními citovanými ustanoveními ještě přesněji vymezuje elektrozařízení určená ke zpětnému odběru. Osobně se proto také přikláním k tomu výkladu výše uvedených ustanovení, že i v případě elektrozařízení je jejich zpětný odběr povinně prováděn pouze od spotřebitelů.

V tomto případě však lze očekávat i zcela opačný výklad, který by byl více v souladu s trendy změn evropské a potažmo i české legislativy. Jedná se o snahu zapojovat co nejvíce výrobce do systémů nakládání s jejich výrobky na konci životnosti, včetně odpovědnosti za jejich financování. Tato snaha je zřetelná právě již v samostatném 8. Dílu čtvrté části zákona o odpadech k elektrozařízením a ještě silněji v posledním znění 3. Dílu, samostatně upravujícím baterie a akumulátory (BA), kde je již zpětný odběr BA řešen pro jmenované vybrané BA od všech konečných uživatelů.

Jak lze usoudit z výše uvedeného, možné odpovědi na Váš dotaz jsou dvě a to opačné, takže se nedá přepokládat, že dojde ke shodě všech zainteresovaných právníků, orgánů veřejné správy, apod. Chcete-li se bezpečně vyhnout nepříjemnostem při praktické aplikaci výše uvedeného i opačného názoru, je nezbytné, obrátit se nejlépe na Odbor legislativy Ministerstva životního prostředí se žádostí o stanovisko - vysvětlení nejasností.

Mgr. Věra Dubanská CSc., Zdroj: Verlag Dashöfer