zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Madagaskar za minutu dvanáct

10.03.2013
Příroda
Ekologická dovolená, cestování
Madagaskar za minutu dvanáct

Divukrásná madagaskarská příroda. S 67 procenty druhů ptáků, 84 procenty savců, 93 procenty plazů, a dokonce 99 procenty druhů obojživelníků se nesetkáme nikde jinde na světě. Obývají pouze tento zvláštní ostrov. Zatím.

Letadlo společnosti Air France z Paříže zahajuje přistávací manévr. Je noc a za kulatými okénky by se už brzy měla rozzářit světla hlavního města. Nese poněkud krkolomný název Antananarivo, ale většina místních mu neřekne jinak než Tana. Světla, která pod sebou vidíme, však nepatří žádnému velkoměstu. Jsou to desítky požárů, které právě teď požírají další kousky jedinečné madagaskarské přírody, ta z posledních sil bojuje o přežití.

Rabovaná země

V ochraně přírody obecně platí rovnice: čím bohatší země, tím více prostředků dává na ochranu svého přírodního bohatství. Madagaskar je ale jednou z nejchudších zemí světa, celých sedmdesát procent obyvatel tu žije pod hranicí chudoby. Příčin tohoto neutěšeného stavu je víc. Některé mají kořeny hluboko v historii, většinu ale plodí současná zamotaná politická situace, která nahrává všudypřítomné korupci. Zisky z těžby nerostných surovin, jako je chrom, zlato, grafit, drahokamy, polodrahokamy nebo sůl, jdou do kapes zahraničních těžařů a vládnoucí garnitury. Do rozvoje ostrova se neinvestuje takřka nic. Na mnoha místech chybí přístup ke vzdělání i dopravní infrastruktura. Pracovní příležitosti jsou takřka nulové, většina obyvatel je nucena živit se, jak se dá.

S tím souvisí i neutěšený stav zdejší přírody. Tradiční malgašské zemědělství je založeno na mýcení a vypalování ploch pro drobná políčka nebo pastviny. Další pohromou je těžba dřeva a nejde jen o vzácný palisandr madagaskarský, který se používá pro výrobu drahého nábytku. Populace Madagaskaru se rozrůstá a potřebuje někde bydlet a jíst. Cihly pro stavbu domů se musí nejprve vypálit, skromná strava se musí uvařit a v chladnějších oblastech se musí zatopit. K tomu všemu se používá dřevěné uhlí, jehož živelná výroba si každý den vyžádá další kusy lesa. Při této rychlosti nemá prales šanci na svou obnovu. Madagaskaru tak zbývají už jen poslední ostrůvky chráněných oblastí. A o ty se právě teď bojuje.

Cestou z Tany do národního parku Andasibe-Mantadia míjíme plochy zčernalé země. Některá požářiště ještě doutnají. Stejnou cestou jsem projížděla před rokem a půl. Z toho, jak rychle pokročila devastace krajiny, na mě jde hrůza. "Tohle je legální?" ptám se naší průvodkyně Riji. "Samozřejmě že ne. Oficiálně se vypalovat půda nesmí, ale nikdo to nehlídá. V noci zkrátka začne hořet a zkuste dohledat viníky." Tišeji pak dodává: "Mnoha lidem nic jiného nezbývá, i když to, co dělají, je špatné. Z něčeho žít musí." Spolknu své evropské moudro zhýčkané sociálními jistotami.

Otec chlapce Koto

Sahuli je drobounká ženuška středního věku oblečená v barvě khaki a s nezbytným kloboučkem na hlavě. V pralese si však počíná jako ostřílený mazák. Potkáváme se ve vesničce Andasibe, která je výchozím bodem pro poznávání zdejšího unikátního deštného pralesa. Kdysi pokrýval celý východ ostrova, teď tu stojí už jen jeho drobné zbytky. Národní park Andasibe-Mantadia je domovem mnoha endemitních druhů ptáků, žab, chameleonů a kromě lemura sifaky diadémové také největšího lemura indri. Černobílé zvíře se zakrslým ocasem žije v rodinných společenstvích čítajících obvykle dva až šest členů. Na Madagaskaru už není moc dalších míst, kde je můžete spatřit.

Název indri získal tento primát vlastně omylem. V překladu z malgaštiny znamená něco jako "podívej se nahoru". První Evropané výzvu domorodých průvodců, aby hledali v korunách stromů, zaměnili s názvem lemura, kterého tam spatřili.

Jeho domorodé jméno však zní babakoto a váže se k němu hned několik pověstí. "Baba znamená otec a Koto byl jeho syn," vypráví během stoupání strmou pralesní stezkou Sahuli. "Chlapec Koto se jednou ztratil v lese a jeho otec se jej vydal hledat. Už se ale také nevrátil. Když po nich pátrali vesničané, našli pouze dva smutně křičící velké lemury. Uvěřili, že to musí být ona hledaná dvojice, a na počest obětavého otce dali lemurovi jméno babakoto - otec chlapce Koto."

Sahuli dovypráví a ozvou se zvláštní zvuky. Jakési přerušované kvílení, připomínající nářek dítěte, se nese zamlženým pralesem, z něhož v prvních slunečních paprscích stoupá pára. Jsou to právě indri, kteří si voláním slyšitelným až na vzdálenost tří kilometrů vymezují svá teritoria. První skupinku lemurů sotva zahlédneme vysoko ve větvích. Je ještě příliš brzy a sluneční paprsky, ve kterých se lemuři po chladné noci vyhřívají, ještě nepronikly do spodních partií pralesa. Teprve mnohem později slézají níž. Dospělí dorůstají do velikosti až 77 cm, váží mezi sedmi až devíti kilogramy. Na to, aby obstáli v další verzi pověsti o původu svého jména, kterou nám Sahuli vypráví, je to sice málo, ale pověst je pověst.

Hlavním hrdinou je opět chlapec Koto, který tentokrát v korunách stromů hledal med. Přitom vyplašil lesní včely, před jejich útokem jej však zachránil - velký lemur. Posadil si chlapce na záda a odnesl ho do bezpečí. A tak se v druhé verzi příběhu stal otcem - ochráncem chlapce. Ať už se někomu víc líbí první či druhá, z obou vyplývá: Malgašové věří, že indri mají cosi společného s lidmi. Zabít je? To je těžké fady.

Urážka mrtvých

Se slovem fady se setká každý návštěvník Madagaskaru. Jedná se o obšírný systém zákazů a zvyklostí - z jiných částí světa je známe pod názvem tabu. Souvisí s neotřesitelnou vírou Malgašů v moc zemřelých předků. Vyznat se ve fady může být pro cizince docela náročné, a ačkoliv jsou Malgašové k některým chybám pramenícím z neznalosti místních poměrů poměrně tolerantní, není radno fady porušovat. Nepřípustné může být třeba hvízdat si na pláži, posadit se pod určitý strom, dotknout se posvátného kamene, trhat květiny na určitém místě nebo zabíjet některá zvířata. V jejich tělech totiž mohou sídlit duše předků. Snad nejsilnější fady se ale týkají pohřebních míst a rituálů.

Rybářská vesnička Evatra leží v půvabné zátoce Lokaro Bay na jihu ostrova a je stejně chudá jako všechny osady, které jsme cestou z Fort Dauphin minuli. Žije v ní kmen Antanosy, což je jeden z osmnácti základních, které obývají Madagaskar. "Jste tu vítáni," říká náš průvodce Rapa, který funguje spíše jako spojka s domorodci. "Můžete na pláž i všude po vesnici.

V žádném případě ale nesmíte tam a tam." Rapova ruka opíše široký oblouk a označí dva lesní remízky, které ohraničují vesnici. "To jsou pohřebiště a vkročit do nich je fady." Nemáme v úmyslu zkoušet míru tolerance živých či mrtvých, a tak se hlídáme, abychom nevkročili někam, kam se nemá. Hranici zakázaného území vyznačuje nejen začátek neproniknutelného porostu, ale na některých místech i stromy, na jejichž kmenech jsou přibity rohaté lebky zebu. "Lidé tu všechno prožívají společně. Radost i smutek," říká Rapa, když jeden z těchto stromů míjíme. "Nepřijít na pohřeb či na oslavu narození dítěte se tu neodpouští. Kdo nepřijde, toho komunita vyobcuje." Když se všichni shromáždí při pohřbu, odnesou mužové kmene Antanosy tělo nebožtíka do posvátného háje a už se k němu nikdy nevracejí...

Tanec s nebožtíky

To obyvatelé centrální madagaskarské vysočiny mají zcela jiné zvyky a ke svým mrtvým předkům se naopak pravidelně vracejí v rámci poněkud bizarního rituálu famadihana. Spočívá v tom, že se zhruba po sedmi letech (přesné datum i hodinu určují místní astrologové) shromáždí rodina zesnulého a vyjme tělo nebožtíka z hrobky. Tělesné pozůstatky jsou pak rituálně omyty a zabaleny do čistých látek, aby mohly být "čestným hostem" na slavnosti, při které se hoduje, proudem teče rum a tančí se. Běžné jsou i tance s pozůstatky mrtvých, kterým tak živí dávají najevo svou radost ze setkání. V sezoně famadihany, jež probíhá od června do září, je na centrální vysočině možné často narazit na zpívající a jásající průvody, které nesou rakev nebo ji doprovázejí vedle ozdobených vozů tažených zebu. Oslavy, na které mnohé rodiny šetří celé roky, trvají několik dní, poté jsou ostatky předků opět uloženy k odpočinku.

Pohřební rituály se na Madagaskaru mezi kmeny poněkud liší, pro všechny však platí jedno. Ukazovat vztyčeným ukazovákem do míst, kde spočívají předci, je také těžké fady. Jak ale v krajině, kterou neznáte, vědět, zda právě neukazujete do míst se skrytým pohřebištěm nebo hrobkou? Z toho důvodu většina Malgašů nikdy neukazuje kolem sebe vztyčeným, ale naopak skrčeným ukazovákem. Po nějakém čase je začínáme napodobovat. Nikdy nevíte, kterého ze zdejších mocných mrtvých by se taková nechtěná urážka mohla dotknout...

Madagaskar na rozcestí

O Madagaskaru by se daly psát celé ságy. Na ostrově, který se před 230 miliony let oddělil od prakontinentu Gondwana, se vyvinuly unikátní rostlinné a živočišné druhy.
Jedinečným způsobem tu také fungují zvyky a tradice místních obyvatel, v nichž se mísí krev původních pralesních lidí a příchozích Indonésanů, Arabů či obyvatel subsaharské Afriky. Kam bude budoucnost tohoto ostrova směřovat, závisí na vývoji nejbližších let, ale vyhlídky zatím nejsou příliš růžové. Ani pro zdejší přírodu, ani pro místní obyvatele. Průměrný Malgaš, nucený vyžít za méně než dolar na den, má většinou úplně jiné starosti než hloubat o ohrožené přírodě a nenahraditelnosti mizejících druhů rostlin a živočichů pro zbytek světa.

V roce 2013 čekají Madagaskar volby, ke kterým se mnoho zdejších obyvatel upírá jako k poslední naději. Zatím jsou ohlášeny na květen, ale nebylo by to poprvé, kdy by jejich termín vládnoucí garnitura pod nejrůznějšími záminkami posunula tak, aby se co nejdéle udržela u moci. Madagaskar právě stojí na rozcestí, odkud může zamířit vzhůru, nebo k zániku.

Madagaskar

S rozlohou 587 041 km čtverečních je to čtvrtý největší ostrov světa.
Od Afriky jej odděluje 400 km Mosambického průlivu, ale jeho flóra a fauna s ní mají jen málo společného.
Ostrov je známý mnoha endemitskými druhy, především více než padesáti druhy lemurů. Charakteristickým rysem rostlinné říše jsou majestátní baobaby.
Dnešní obyvatelé Malgaši mají smíšený indonésko-africký původ, stejně tak náboženství včetně uctívání předků je směsicí indonéskou a africkou.
Madagaskar je rozvojový zemědělský stát. Většina z 20 milionů obyvatel je závislá na zemědělství, ačkoli pouhých 5 % půdy lze obdělávat.
Dobývá se zde chrom, zlato, grafit, sůl, slída, drahokamy. Těží se a vyváží dřevo.
Madagaskar byl mezi prvními zeměmi světa, které začaly budovat systém chráněných území. První vznikla již v roce 1927. Dnešní síť zahrnuje 50 chráněných území na ploše 1 698 640 ha.

AUTOR: Olga Šilhová

Zdroj: Víkend

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
13
12. 2019
13.12.2019 - Seminář, školení
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí