zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Šumavu přírodě

03.03.2013
Chráněná území
Šumavu přírodě

Plzeňský návrh zákona o Národním parku Šumava, rušící bezzásahové zóny a projednávaný v současné době Sněmovnou PČR, chce završit dlouholetý veřejný spor o Šumavu (a kůrovce) shora vnuceným vítězstvím jedné strany. Už z tohoto důvodu je špatný. Netajím se tím, že ve zmíněném sporu stojím dlouhodobě na straně "zelených", pročítání názorů druhé strany - říkejme jim třeba "fialoví" (kombinace modré a rudé) - jsem nicméně věnoval dlouhé hodiny. Když pominu, že její politické představitele podezírám z úplně jiných než veřejně prospěšných motivů, dá se z projevů "fialových" vytáhnout konzistentní a legitimní názor na ochranu přírody.

Les = zahrada po předcích?

Vychází z představy lesa jako svého druhu zahrady či sadu, svěřeného nám do péče coby dědictví předků. Les seschlý díky gradaci kůrovce je v této perspektivě znamením špatného hospodaření; zanedbali jsme své pečovatelské povinnosti a necháme zatékat zelenou střechu střední Evropy. Nejde jen o ekonomické motivy (šíření lýkožrouta může ohrozit okolní hospodářské lesy), jde z pohledu této strany sporu i o morální selhání ve vztahu k místům, jež mají symbolický význam pro národní identitu - na Šumavě pramení Vltava a zdejší lesy patří mezi klíčové složky našeho přírodního bohatství. Šumava s uschlými stromy, to je něco jako Karlštejn s opadávající omítkou. Šumava je součástí české kultury, a je tedy třeba vnímat ji především jako kulturní krajinu, jež má být dále kultivována, ne ponechána napospas přírodě, neřkuli divočině.

Tento postoj je spojen s okřídleným tvrzením, že národní park by tu měl být pro lidi. A že ochranáři dávají přednost motýlům a žábám před lidmi. Případně se tento typ argumentů ještě doplňuje antielitářskou rétorikou, zdůrazňující, že park podle ideálu "zelených" je hlavně pro vědce, kteří žijí z bohatých grantů, a pro městské intelektuály, kteří milují přírodu, ačkoliv neumí vypěstovat ani cibuli.

Je zbytečné vyvracet posledně zmiňovaná tvrzení. Ti, kdo je pronášejí, o věcnou debatu nestojí. Spíše se chci zastavit u celkového východiska. Zakopaný pes je podle mého názoru v protikladu mezi "kulturou" (případně člověkem) a "přírodou". Tyto pojmy se předpokládají jako dané a historicky neměnné. Jenže pojetí přírody se postupem času vyvíjí a stejně tak se vyvíjí její postavení v naší kultuře.

Bývalý ředitel NPŠ Jan Stráský s oblibou vytahoval představu, že příroda byla vůči člověku vždy živlem spíše nepřátelským, a že proto je s ní třeba bojovat. Krásný les je v této představě vlastně dílem (lesnické) kultury, vytvořeným navzdory přírodě, do níž patří kůrovec. Takové názory ale přehlížejí rozmanitost vztahů mezi člověkem a přírodou v dějinách kultury. Samotná idea "divočiny" má obrovský kulturní význam. Křesťanství má své poustevníky, kteří odcházeli do pouště nebo do lesů, aby zde stranou lidské společnosti byli blíže stvořiteli. Někteří osvícenci věřili, že pokrok technický i mravní je zaručen zákony Přírody, romantikové zase v divočině hledali lék na racionalistickou vědu, "vyvražďující zkušenost".

Divočina jako součást civilizace

Romantické zkušenosti z Šumavy jsou stejně tak součástí naší kultury a našich tradic jako významné stavby nebo slavná literární a hudební díla. Zároveň je třeba brát v úvahu, že kulturní identita se mění s historickými zkušenostmi. Už nežijeme ve 20. století. Poté, co jsme "nepřátelskou" přírodu "porazili" a užíváme si plody "vítězství", pociťujeme i jeho negativní vedlejší efekty.

Mnozí z nás se cítí ze současné civilizace tak unaveni, že samotné vědomí existence něčeho relativně nedotčeného běžnou lidskou činností a možnost taková místa dokonce navštívit jsou prostě nezbytné pro naše duševní zdraví a naši osobní identitu. "Divočinu" nevnímám jako něco mimo kulturu, nýbrž jako součást kultury a společnosti. Samotný park, svým režimem co nejvíce bránícím přirozené činnosti druhu homo sapiens, je specifickým zásahem do přírody a v tomto smyslu spoluutváří kulturní krajinu.

"Divočina" dnes není anticivilizace, ale nezbytná součást civilizace, která se učí z vlastních chyb. K tomuto poučení podle mne patří i schopnost pokorně sledovat spontánní ekosystémové procesy, aniž bychom je usměrňovali v souladu s určitou představou "správného lesa", žádoucí druhové skladby apod. A kdo je ekonomicky založený, může pak na těchto procesech obdivovat i ohromující produktivitu celého systému. Jaké bohatství dokáže příroda de facto zadarmo, bez lidských zásahů a během poměrně krátké doby vytvořit, jednoduše bere dech. A taky ho dává! "Motýli a žáby" jsou pro naše hospodářství nesrovnatelně důležitější než všechny sjezdovky dohromady.

Samozřejmě, existence národního parku s jeho zvláštním režimem, omezujícím podnikatelské aktivity, možnost vstupu atd., představuje komplikace pro každodenní život místních obyvatel. Omezení si ale vyžaduje vše, k čemu je třeba zachovávat úctu, protože to má i jinou hodnotu než bezprostřední finanční profit nebo pohodlí. Tato omezení lze přitom různým způsobem kompenzovat (což se děje).

Zásadně ale nesouhlasím s rétorikou, která místní obyvatele staví do role jakýchsi vlastníků Šumavy, do jejichž záležitostí nemají lidé zvenčí co mluvit a kteří mají mít dokonce právo pohybovat se po národním parku neomezeně (což návrh zákona obsahuje). V pozadí této rétoriky je zúžení pojmu domova na bezprostřední okolí rezidenční lokality. Domovem je však podle mého názoru třeba rozumět daleko širší prostor sdílené kultury. Ačkoliv žiju na Hané, považuji za součást svého domova i Šumavu. A stejně mohou Šumavané považovat za součást svého domova třeba Olomouc, v níž platí i pro jejich užitek různá omezení památkářské povahy. A stejně tak patří k jejich domovu Ostrava, jejíž těžký průmysl Šumavané alespoň nepřímo využívají. Domov není jednoduše to "naše", do čeho "přespolní" nemohou mluvit. Domov je něco, co si poskytujeme navzájem.

Šumava je dost velká na to, aby se zde mohly rozvíjet zájmy místních i zájmy milovníků bezzásahových zón. Jinak řečeno, "svůj" park mohou mít obě strany sporu. Šumava nabízí (zatím) zkušenosti, které jiná místa v České republice neposkytují, a tedy něco, nač mohou být místní lidé hrdí. Má prostě něco, pro co jsou "přespolní" ochotni absolvovat cestu čítající dlouhé hodiny a stovky kilometrů. Kdyby se větší část Šumavy proměnila v běžné rekreační středisko a hospodářské lesy, podstatná část této motivace by se ztratila a náš společný domov by byl chudší.

AUTOR: Martin Škabraha
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je vysokoškolský učitel a publicista.

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
19
11. 2019
19.11.2019 - Seminář, školení
Praha, ČVUT
INISOFT s.r.o.
20
11. 2019
20.11.2019 - Seminář, školení
Brno, ApS Brno s.r.o.
INISOFT s.r.o.
5
12. 2019
5.12.2019 - Seminář, školení
Praha, ČVUT
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí