Pachová problematika dle zákona 201/2012 Sb.

Zákon č. 86/2002 Sb. pracoval s termínem "přípustná míra obtěžování zápachem", přičemž v § 10 stanovil, že "vnášení pachových látek ze stacionárních zdrojů do ovzduší nad přípustnou míru obtěžování zápachem není dovoleno".

Regulace pachových látek ze stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší podle zákon č. 86/2002 Sb. vycházela z ustanovení § 10, které zejména stanovilo, že "vnášení pachových látek ze stacionárních zdrojů do ovzduší nad přípustnou míru obtěžování zápachem není dovoleno". Ustanovení § 10 dále prováděla vyhláška č. 362/2006 Sb., vymezující způsob a rozsah stanovení koncentrace pachových látek a definující přípustnou míru obtěžování zápachem.

Aby byla překročena přípustná míra obtěžování zápachem, musely být dle vyhlášky splněny současně dva předpoklady: musela být podána stížnost více než 20 obyvateli, kteří bydlí nebo pracují v oblasti, v níž k obtěžování dochází, a současně muselo být orgánem ochrany ovzduší zjištěno, že na zdroji znečišťování ovzduší došlo k porušení povinnosti, která mohla obtěžování zápachem způsobit. Zdrojem obtěžování zápachem tudíž nemohl být zdroj, který dodržoval podmínky ochrany ovzduší, které mu byly pro provoz schváleny.

Úprava v zákoně č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší:

V ustanovení § 2 písm. b) zákona je definována znečišťující látka, jako "látka, která svou přítomností v ovzduší má nebo může mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem".

Znečišťující látky tedy v sobě podle nové právní úpravy zahrnují i látky, které obtěžují zápachem (tj. pachové látky). Na základě takto širokého vymezení znečišťující látky se v podstatě všechny nástroje zákona o ochraně ovzduší určené k regulaci znečišťujících látek vztahují i na regulaci zápachu. Pachové látky z tohoto důvodu nejsou v zákoně upraveny speciálně, ale uplatňuje se na ně obecná úprava nástrojů k regulaci znečištění a znečišťování. Obtěžování zápachem lze regulovat zejména v rámci závazných podmínek provozu stanovených v povolení zdroje. V rámci povolení provozu a zejména v rámci provozního řádu, který je součástí povolení, může orgán ochrany ovzduší stanovit konkrétní technické podmínky provozu založené na nejlepších dostupných technikách vedoucí ke snížení emisí pachových látek.

Podle § 4 odst. 2 nového zákona jsou specifické emisní limity stanoveny buď pro jednotlivé typy stacionárních zdrojů vyhláškou č. 415/2012 Sb. nebo je může stanovit krajský úřad v povolení zdroje. Zákon tak umožňuje, aby krajský úřad v povolení zdroje stanovil i specifické emisní limity, které nejsou uvedeny ve vyhlášce, tzn. emisní limity pro jiné znečišťující látky, než stanovuje prováděcí předpis nebo přísnější emisní limity než jsou uvedené v prováděcím předpise. Vzhledem k tomu, že pachová látka je z definice látkou znečišťující, lze zdroji stanovit v rámci povolení provozu specifický emisní limit i na pachové látky.

Při regulaci zápachu je zásadní brát na zřetel princip prevence, neboť velmi častou situací je, že zdroj plní všechny emisní limity, podmínky provozu a využívá nejlepší dostupné techniky, avšak přesto je předmětem stížností na zápach. Důvodem v těchto případech je nevhodné umístění zdroje blízko obytné zástavby nebo naopak umístění nové obytné zástavby příliš blízko již provozujícímu zdroji. Zásadní roli v prevenci obtěžování zápachem proto hraje již samotná fáze územního plánování a následné umisťování a povolování zdrojů.

U zdrojů již existujících je možné provést změny v povolení na základě § 13 zákona, tzn. dojde-li ke změně okolností, které byly rozhodné pro stanovení závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje, přičemž rozhodnými okolnostmi mohou být jak změny vyplývající z nové právní úpravy, tak skutečnosti na samotném zdroji. V rámci změny povolení lze zpřísnit závazné podmínky pro provoz zdroje (např. stanovením technických podmínek provozu nebo uložením specifických emisních limitů na pachové látky).

Autor: Mgr. Pavla Bejčková, Zdroj: Verlag Dashöfer