Pátek, 29. března 2024

Zpráva o Bajkalu

"Jezdí k němu už tisíce lidí. Ne všichni mu ale porozumí, ne každý si ho také oblíbí. Nebo naopak - samotný Bajkal není nakloněn každému.

Zpráva o Bajkalu

Ale když přeskočí jiskra mezi hostem a jezerem, je z toho vášeň," říká Olga Kamenskaja. Ruská fotografka cestuje po celém světě, k Bajkalu se ale neustále vrací.

Potápěč zakletý mezi ledovými stěnami. Plovoucí tuleň pod ledovou poklicí. Křišťálová tříšť prozářená paprsky slunce. Nekonečná zamrzlá hladina hrající všemi odstíny fialové. Co fotografie, to spíš obraz, podobenství o krajině, o jezeře, o podvodním vesmíru, o živoucím organismu, kterému místní lidé říkají Moře svaté.

Olga Kamenskaja k němu přijíždí každý rok. Křižuje Bajkal od jihu k severu na lodi nebo v autě cestuje po zamrzlé hladině, aby ho především mohla zkoumat pod vodou.

Z mateřské do neoprenu

Příběh autorky velkoformátových snímků, jež budou od začátku dubna k vidění v pražské botanické zahradě, začal vlastně velmi obyčejně. Olga Kamenskaja učila chemii na střední škole, a když se jí narodil syn, posléze dcera, zůstala na mateřské. Byly to právě její děti - přesně dvanáctiletý syn, který ji posléze přivedl k potápění a k podvodní fotografii. "V roce 2001 se vrátil z pobytu u Rudého moře v Hurghadě a trval na tom, že chce doma v Moskvě chodit do potápěčských kurzů. Přihlásili jsme ho tam tedy, rok se cvičil v bazénu, pak jsme zase jeli do Egypta a tam mě už začal doslova pod vodu zatahovat. Proč bych to nezkusila, řekla jsem si, a byla jsem ztracená." Dnes je profesionální instruktorkou potápění a podvodního fotografování.

Setkání se světem pod hladinou od základů změnilo její život. Z ženy v domácnosti se stala cestovatelka, jež v sobě objevila sklon k dobrodružství.
Další impuls přišel v momentě, kdy vzala do ruky fotoaparát. "V roce 2003 jsme se v Austrálii potápěli se žralokem velrybím. Přišlo mi líto nezachytit to, a tak jsme si koupili kameru na jednorázové použití. Měli jsme ovšem tři ponory a po každém jsem si běžela koupit nový foťák. Trochu nepraktické, trochu drahé, uznejte. Žraloka jsem navíc musela fotit po segmentech, jelikož deset metrů dlouhý krasavec se prostě nemohl vejít do objektivu. Ty fotky, byť neumělé, mají pro mě ovšem dodnes zvláštní hodnotu."

Od té doby přes hledáček fotoaparátu viděla mnoho pozoruhodných míst - fotografovala podvodní svět Bílého a Barentsova moře, norských fjordů, želvy a žraloky na Galapágách, velryby v Mexiku, vodopády a lachtany v Tanzanii, rypouše a tuleně v Jižní Georgii, tučňáky a ledovce v Antarktidě. I když opatrně, připouští, že dnes se už fotografii věnuje profesionálně, ale hned poznamená, že tuhle profesi nikdy nemůže brát jako svou živnost. "Na nejzajímavější místa se vracím. Abych pořídila lepší snímky, viděla zvířata. U Bajkalu jsem už pobývala desetkrát. Každý rok tam musím a fotím vlastně stejné věci: vodu, led, podvodní svět... A čekám na TEN obraz. Na fotku, která by dokázala vyjádřit jedinečné pocity, jež ve mně Bajkal probouzí."

Průzračné ticho

Fotit Bajkal ovšem není nijak snadné, zvlášť pokud to není v létě. Vanou tu silné větry, mrazy jsou třeskuté a voda má po celý rok stálou teplotu 4 stupně Celsia. V létě je do hloubky dvaceti metrů trochu teplejší: plus 8 až 12 stupňů, v zimě pod ledem dosahuje 0 stupňů. "Žádné lázně," poznamenává Olga. "Ale když je nad hladinou mráz pětadvacet stupňů, je tam dole vlastně tepleji."

Na jezeře práci potápěčům v létě komplikují vlny, v zimě zase zamrzá technika, včetně fotoaparátů. Při teplotě vody méně než 8 stupňů je nutno dublovat dýchací přístroje, pro případ, že jeden přestane fungovat. Potápěč nese do hlubiny podstatně větší zátěž. "Několikrát jsem se vypravila k Bajkalu právě v prosinci - a jen proto, abych se zase mohla ponořit do křišťálově čisté vody. Tak průzračná je jen v tomto čase, těsně před tím, než se celé obrovské jezero pokryje ledem. To nikde jinde nezažijete."

Koho tam dole potkáváte, ptám se a dostane se mi takřka odborného výkladu. Momentálně je známo 1500 druhů živočichů a více než 1000 druhů rostlin, které tvoří faunu a floru Bajkalu. V jezeře žije 690 druhů korýšů, což je o čtyřicet víc než na celém ostatním území Ruska, 61 druhů ryb, z toho 28 druhů hlaváčů. Jeseter se v Bajkalu dožívá 50 i 60 let, dosahuje 100 až 130 kilo váhy a měří 1,5 až 1,8 metru. Omula, nejznámější bajkalskou rybu, potápěči ovšem potkávají málokdy, protože žije ve velkých hloubkách. "Velmi zajímavá je také golomjanka. Je to malá rybka, jejíž tělo je celé vlastně z tuku. Tulení štěňata po ní rychle rostou a nabírají váhu," líčí Olga. "Chytit golomjanku? To si moc nepochutnáte. Když ji hodíte na pánev, máte ji za pár minut plnou oleje a zbude jen rybí kostra. Tohle ocení jen tuleni."

Portrét tuleně

Expedici za bajkalským tuleněm, jedním z typických a přitom i záhadných tvorů žijících na Bajkalu, podnikla Olga Kamenskaja s přáteli v roce 2009. Vydali se na začátku jara v autech po zamrzlé hladině jezera do Burjatské republiky, kde doufali, že budou moci nafotit tento pozoruhodný endemický druh pod vodou. Dlouhá cesta byla namáhavá, zčásti už i velmi nebezpečná, protože ledy tou dobou povolují. "Vzpomněla jsem si tenkrát na naši vůbec první bajkalskou výpravu. Odpočívali jsme na ledě po úspěšném ponoru u ostrova Olkhon.

Svítilo jarní slunce, najednou rachot, stále zesiloval. Nechápali jsme, co se děje, odkud to přichází. Led se otřásal, auta na něm nadskakovala. Voda se proudem lila z otvoru, do kterého jsme se před hodinou dvěma potápěli. Hrůza. Když vše utichlo a my se vzpamatovali, spatřili jsme širokou prasklinu v ledě - byla sotva 10 metrů od našich aut. Večer, když jsem prohlížela fotky, našla jsem záběr pořízený pět minut před tím, než led začal praskat. Nikde nic, bílá pláň."

Expedice za bajkalskými tuleni se naštěstí obešla bez vypjatých okamžiků. "Snad to bylo proto, že jsme si tolik přáli tuleně potkat. Když jde člověk pod vodu s jasným cílem a je v harmonii se sebou a přírodou, strach je to poslední, o čem přemýšlí. Občas mám potřebu se podívat na portréty tuleního mláděte, jež jsem tehdy pod ledem pořídila, a vždycky se mimovolně usmívám: vybavím si radost, kterou nám přineslo tohle setkání. Bylo úžasné."

Největší zájem na výstavách, na nichž dnes Olga představuje své fotografie, vzbuzují samozřejmě podvodní snímky. Lidí už na Bajkal jezdí hodně, ať už kvůli relaxaci, dobrodružství či touze poznat ještě civilizací nedotčenou přírodu. Málokdo ale zná jezero, jež je zapsáno na seznam přírodních pokladů UNESCO, z pod hladiny. Výstava velkoformátových fotografií Olgy Kamenské byla součástí už mnoha konferencí v Rusku - například Bajkalského ekonomického fóra, Moskevského festivalu fotografií přírody nebo akcí Fondů ochrany jezera Bajkal. V červnu, po pražské výstavě, budou prezentovány v moskevském informačním centru OSN, kde zahájí den ochrany životního prostředí.

"Bajkal je zranitelný a nechráněný obr, který zatím zvládá problémy sám díky své unikátní biologii. Ale lidé jsou nezmaři, příliš aktivní, derou se dál a dál. To, co vidíme dnes na Bajkalu, může zítra zmizet," varuje Olga Kamenskaja. "Víte, obvykle se potápíme ve skupině, ale někdy jdu pod vodu sama. Když je člověk pod vodou sám, je to něco jako meditace. Tváří v tvář jezeru-moři, které je 25 milionů let staré. Moje fotografie jsou zpráva, důkaz, že takový Bajkal ještě existuje."

Olga Kamenskaja
(* 1967)

Vystudovala moskevský pedagogický institut, absolvovala v roce 1991, učila chemii na střední škole. V roce 2001 se začala potápět, posléze fotit pod vodou. Dnes je profesionální instruktorkou potápění a podvodního fotografování, cestuje po celém světě - Argentina, Antarktida, Austrálie, Indonésie, Filipíny, Nový Zéland, Kostarika, Maledivy, Thajsko, Norsko atd. Nejčastěji se však vrací na Bajkal. S výstavou fotografií z tohoto jezera navštívila už řadu ruských i evropských měst.
Je vdaná za Dmitrije Melameda, žijí - když necestují - v Moskvě. Mají syna Artema (25 let) a Mariu (17 let), kteří také propadli kouzlu potápění.

Bajkal
Nejhlubší a nejstarší jezero na Zemi.
Jeho stáří se odhaduje na 25 až 30 milionů let. Je v něm soustředěna jedna pětina světových zásob povrchové sladké vody.

Rozloha: 31 500 km2
Délka pobřeží: 2100 km
Průměrná hloubka: 730 m
Maximální hloubka: 1680 m
Rozloha povodí: 557 000 km2

AUTOR: Irena Jirků

Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů