Co nahradí uhlí a ropu?

Kolem 80 procent dnešní světové primární energie je založeno na uhlíku: na uhlí, ropě a zemním plynu. Do poloviny století se budeme muset přeorientovat na energii s nulovým, nebo nízkým obsahem uhlíku. Velkými otázkami zůstává, jak a kdy k tomu dojde.

Pro nízkouhlíkovou primární energii se nabízejí tři možnosti: obnovitelná energie, jako jsou větrná, sluneční, geotermální a vodní energie plus biomasa, za druhé jaderná energie a za třetí zachycování a odlučování uhlíku, což znamená výrobu energie s využitím fosilních paliv při současném zachycování vznikajících emisí CO2 a ukládání uhlíku na bezpečné místo v podzemí.

Existují tři přesvědčivé důvody, proč by měl svět přejít na nízkouhlíkovou energii. Za prvé vyšší hladina CO2 okyseluje světové oceány. Setrváme-li v současném trendu, zničíme nakonec obrovské množství mořského života a silně poškodíme potravní řetězce, na které se spoléháme. Za druhé CO2 nebezpečně mění světové klima, jakkoli by velké ropné společnosti byly rády, kdybychom tomu nevěřili. (Stejně tak vynakládaly tabákové firmy ohromné částky na politický lobbing a falešnou vědu, aby popřely spojitost mezi kouřením a rakovinou plic.) Za třetí čelíme prudce se zvyšujícím cenám fosilních paliv, neboť růst v rozvojových zemích žene vzhůru poptávku a konvenční zásoby uhlí, ropy a plynu jsou vyčerpané. Jistě, můžeme najít další fosilní paliva, avšak při mnohem vyšších nákladech a mnohem vyšším ekologickém riziku v důsledku úniků průmyslových látek, působení odpadních produktů a dalších škod.

Dokonce i tolik opěvovaná revoluce v podobě břidlicového plynu je do značné míry přehnaná - podobá se zlaté horečce a akciovým bublinám minulosti. Naleziště břidlicového plynu se vyčerpávají mnohem rychleji než konvenční ložiska. A navíc jsou ekologicky nečistá.

Spojené státy vyvinuly mnoho technologií nízkouhlíkové energie, avšak jiné země v současnosti daleko odhodlaněji, prozíravěji a rozhodněji než USA zavádějí tyto technologie do široké praxe. Politicky je Amerika stále zemí velkých naftařů. Američany bombardují sdělovací prostředky financované ropným průmyslem, které zlehčují klimatické změny, zatímco státy mnohem chudší na fosilní paliva už realizují nezbytný přechod na nízkouhlíkovou budoucnost.

Německo a Francie ukazují cestu vpřed - nebo přesněji řečeno alternativní cesty vpřed - směrem k nízkouhlíkové budoucnosti. Přistupují k ní způsoby, které odrážejí jejich odlišné přírodní bohatství, průmyslovou historii a politické tlaky.

Německo realizuje Energiewende neboli přechod na trvale udržitelnou energii - je to pozoruhodná snaha pokrýt veškerou energetickou poptávku země obnovitelnou energií, zejména sluneční a větrnou. Francie se zase silně spoléhá na nízkouhlíkovou jadernou energii a rychle přechází na elektromobily, jako je průlomový Renault-Nissan Leaf. Klíčové je, že Francie, Německo a mnoho dalších evropských států - včetně skandinávských zemí - si uvědomují, že svět jako celek bude muset opustit energetický systém založený na fosilních palivech. Je to správná kalkulace. Mnozí lidé se bezpochyby budou přít, která alternativa - zda francouzská sázka na jadernou energii, nebo německá solární cesta - je moudřejší. Obě strategie jsou však pravděpodobně správné.

Jednou z nejvyšších priorit nové Sítě trvale udržitelných rozvojových řešení, kterou jménem generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna řídím, bude vypracování alternativních cest k nízkouhlíkové ekonomice, jež budou brát v úvahu specifické podmínky v zemích po celém světě. Různé státy si vyberou různé strategie, ale všichni potřebujeme dospět k témuž cíli: k nové energetické soustavě vybudované na nízkouhlíkových zdrojích, elektrifikaci automobilů a chytrých a energeticky účinných budovách a městech. Ti, kteří se pro tyto strategie rozhodnou nejdříve, za ně možná zaplatí o něco vyšší cenu, ale stejně jako celý svět za ně sklidí ovoce v podobě dlouhodobého hospodářského a ekologického přínosu. Použitím vskutku trvale udržitelných technologií vytvářejí Francie, Německo a další země energetickou soustavu, která bude během celého století stále více podporovat světovou ekonomiku.

AUTOR: Jeffrey D. Sachs
ředitel Institutu Země na Kolumbijské univerzitě