zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Jan Libich: Uvaříme planetu Zemi ekonomickým růstem?

25.05.2013
Energie
Klimatické změny
Politika
Jan Libich: Uvaříme planetu Zemi ekonomickým růstem?

Dnes byla doma k obědu kachna se zelím. Vzhledem k těm sedmi knedlíkům vás možná překvapí, že tento kulinářský výtvor nepřispívá k vyššímu produktu ekonomiky (takzvanému HDP). Možná ještě víc překvapí, že pokud byste si tu kachnu dali v místní hospodě U Štamgasta, HDP se zvýší - i když to nebude k jídlu...

Je to proto, že do HDP spadají pouze položky, jež oficiálně prošly účetnictvím. Asi nejvíc vás však překvapí, že pokud my všichni nezměníme své návyky ve spotřebě energie (včetně způsobu stravování), tak by se podle zákonů termodynamiky za pár set let mohla s kachnou péct ve vlastní šťávě celá naše planeta a její povrch dosahovat bodu varu. To ani po letošní dlouhé zimě není příliš lákavá představa.

Zdá se vám to jako fikce hodná Barona Prášila? Nemělo by, pokud připouštíte, že se na nás vztahují fyzikální zákony. "Už zase je řeč o tom omílaném globálním oteplování skleníkovými plyny, o kterém nepanuje ve vědeckých kruzích shoda?" pomyslíte si. Nikoliv. A to i přesto, že důkazy o tomto jsou velmi přesvědčivé - v nedávné metastudii profesor James Powell ukázal, že z 13 950 článků publikovaných ve vědeckých žurnálech na toto téma v období 1991-2012 důkazy o lidstvem způsobeném globálním oteplování odmítá pouze 23 z nich. Řeč bude o trochu jiné klimatické hrozbě nesouvisející se skleníkovými plyny, ale faktem, že náš dosavadní ekonomický růst byl podporován neustálým zvyšováním spotřeby energie.

Termodynamické zákony nemají pochopení

Mnozí se domnívají, že hlavní problém je v tom, že by nám mohly omezené zdroje energie dojít. Není tomu tak. I kdybychom našli nekonečný zdroj energie a i kdyby se nám podařilo stabilizovat skleníkové plyny, zákony termodynamiky vedou k šokujícím poznatkům. Pokud se bude spotřeba energie na planetě zvyšovat tempem posledního století, což bylo řádově o tři procenta ročně, teplota povrchu Země dosáhne bodu varu za 300 až 400 let. A i kdybychom byli hypoteticky schopni využít veškerou (opakuji, veškerou) energii dopadající na Zemi ze Slunce, tak by se tento apokalyptický scénář oddálil jen o pár set let. Je to všechno proto, že Země musí námi spotřebovanou energii nějak vypustit do vesmíru, a dělá to v podobě infračerveného záření. Fyzikové jsou schopni spočítat teplotu zemského povrchu v závislosti na množství námi použité energie. A jelikož i malý každoroční procentní růst vede k závratnému nárůstu spotřeby energie - při tříprocentním růstu dojde ke zdvojnásobení každých 23 let a zdvacetinásobení za století, tak se prognózovaná teplota zemského povrchu razantně zvyšuje.

Výzkum v mnoha vědních disciplínách ukazuje, že negativní následky oteplování planety, ať již skrze skleníkové plyny či termodynamiku, mohou být nedozírné. Nejedná se pouze o ekologickou oblast (ztráta biodiverzity), ale také o společenskou a ekonomickou oblast (častější přírodní katastrofy a dramatická změna v zemědělství a průmyslu). Tedy pokud nezměníme svůj přístup ke spotřebě energie.

V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že náklady na tuto změnu jsou nižší, než si asi většina lidí představuje. Jak například shrnuje profesor John Quiggin z Queenslandské univerzity, typické odhady nákladů na omezení oteplování planety jsou v rozmezí 1-3 procenta světového HDP v průběhu nejbližších čtyř dekád, takže méně než 0,1 procenta globálního HDP ročně. Mnoha změn lze navíc docílit "zadarmo". Například studie amerického ekologického fondu (EDF) uvádí, že "pokud by každý Američan nahradil jedno kuřecí jídlo týdně vegetariánským, tak by úspory v emisích CO<sub>2</sub> byly stejné, jako kdyby zmizelo půl milionu aut z amerických silnic". Na vysvětlenou, produkce masa generuje celosvětově více skleníkových plynů než všechny dopravní prostředky včetně letadel a lodí dohromady a také spotřebuje polovinu veškeré vody (různé typy energetických a zemědělských dotací však uměle snižují ceny masa a vody, a proto se jich spotřebuje mnohem více než při cenách, které by odrážely skutečné společenské náklady).

Existuje samozřejmě mnoho dalších způsobů úspory energie, kterými může jednotlivec planetě odlehčit. Od kupování místních či ekologičtěji balených potravin, důslednějšího recyklování odpadu, používání dobíjecích baterií, nastavení nižší teploty při praní a topení, ježdění na kole nebo hromadnou dopravou, preferování energeticky účinnějších spotřebičů (např. laptopy spotřebují o 90 % méně energie než stolní počítač, sušička na prádlo má spotřebu tříaž šestinásobku pračky), až po plnění varné konvice pouze množstvím vody, jež zrovna potřebujete (podle odhadů je například v Británii přes 30 % energie spotřebované varnými konvicemi vyplýtváno nadbytečným množstvím vody, což by stačilo na pokrytí poloviny tamního veřejného osvětlení).

Je namístě pesimismus?

Z předcházejících řádek na vás možná dýchne skepse z budoucího ekonomického růstu. Pokud si však lidstvo uvědomí přírodní limity a včas jim přizpůsobí své jednání, tato skepse není namístě. Desetiletí výzkumu ukazují, že ekonomický růst principiálně nemusí být na úkor přírody, že může být ekologicky udržitelný. Jeho hlavními hybateli byly vždy lidská kreativita a touha po sebezdokonalení, jež vedou k akumulaci lidského kapitálu skrze vzdělání, k technologickému pokroku a k růstu produktivity práce. To znamená, že lidé mohou se stejným množstvím přírodních zdrojů vyprodukovat více nebo vyprodukovat stejně s menším množstvím (přírodních a lidských) zdrojů. Oba případy se dají popsat jako ekonomický růst, jelikož vedou k růstu HDP za hodinu práce. A i přes oprávněnou kritiku konceptu HDP, jenž nezahrnuje mnoho důležitých věcí, data ukazují, že tento růst zvyšuje spokojenost a blahobyt lidí (viz například nedávná studie profesora Justina Wolferse a spol. z Michiganské univerzity).

Existují hranice takového "zdravého" ekonomického růstu hnaného lidskou invencí a nápady? Samozřejmě nic nemůže růst do nekonečna. Ale když vidíme, jakým tempem se technologický pokrok ubírá, tak by asi málokdo souhlasil s tvrzením, že existuje nějaká pevně daná technologická hranice, po jejímž dosažení se zvyšování produktivity (a tudíž růst) nutně zastaví. Dokladem toho jsou úsměvné reakce při připomenutí prognózy šéfa amerického patentního úřadu Charlese Duella z roku 1899, že "všechno, co mohlo být vynalezeno, už bylo vynalezeno". Jestli budeme moci ještě dlouho užívat plody své invence, bude proto záležet jen a jen na nás samotných.

AUTOR: Jan Libich
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor působí na VŠB-TU Ostrava a La Trobe University, Melbourne.

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí