zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Tip na výlet: Jedová hora

16.06.2013
Ekologická dovolená, cestování
Tip na výlet: Jedová hora

Jedová hora u Neřežína je jedním ze tří českých historických ložisek těžby cinabaritu. Cinabarit byl v některých obdobích dobýván jako vedlejší produkt při těžbě ordovických železných rud. Na ložisku je vyvinuta pestrá hydrotermální žilná mineralizace; jedná se o významnou mineralogickou lokalitu. V článku je souhrnně zpracována geologie, ložiskové poměry a mineralogie ložiska a také historie dolování.

1. Úvod

1. Introduction

Jedová hora (537 m n. m.) leží jv. od Komárova a jz. od Hořovic nad obcí Neřežín, přičemž tvoří předhoří brdskému hřebenu Beranec (662 m n. m.) (obr. 1 a 2). Na jižním svahu Jedové hory se nejpozději od 15. století dobývala sedimentární železná ruda a v 18. a 19. století se příležitostně jako vedlejší produkt dobýval i cinabarit. Lokalita je tak vedle Lubů v Krušných horách a Svaté u Berouna jedním ze tří ložisek v Čechách, kde se cinabarit doloval (pomineme-li nejistou těžbu cinabaritu u Bezdružic, jv. od Teplé).

Jedová hora (německy Giftberg) bývá též označována jako Dědova hora; není ovšem jasné, který název je původní. Jsou domněnky, že název Jedová hora byl odvozen od případů otrav dělníků, kteří se nadýchali jedovatých exhalací při zpracování železné rudy s příměsí cinabaritu, přičemž název Jedová hora na takové případy příliš upozorňoval (Urban 1957a, b; Králík 1960). (Pokud jde o povědomí o jedovatosti rtuti v dřívějších dobách, lze ocitovat Münstera (1554): "Rtut pitý gest gedowatá neb swau těžkostý wnitřný Audy sžýrá."). Název Dědova hora byl údajně odvozen od účelově vytvořené pověsti, podle které se pánům z Valdeka a Komárova při lovu zjevil v lese na Jedové hoře stařec, který jim ukázal tři zlaté pruty vystupující ze země. Na místě nálezu byl poté založen důl (Ondříček 1905a, 1906a). Nový název Dědova hora měl prý sloužit ke zmírnění obav dělníků z možné otravy "jakýmisi jedy" (Urban 2001). Ondříček (1905a) naopak považuje název Dědova hora za starší; německý název Giftberg a jeho český překlad Jedová hora byl podle Ondříčka zaveden až později německy hovořícími horníky.

Během 19. století poskytl důl na Jedové hoře množství výrazných mineralogických vzorků s krystaly modrého a červeného barytu a bohaté ukázky cinabaritu, které jsou uloženy především v muzejních mineralogických sbírkách. Do sbírky Vlastenského (později Národního) muzea daroval roku 1824 kolekci nerostů z Jedové hory hrabě Eugen z Vrbna, c. k. komoří, tajný rada a nejvyšší štalmistr, od roku1823 po smrti svého otce Rudolfa držitel hořovicko-komárovského panství; roku 1846 daroval muzeu kolekci jedovohorských minerálů guberniální rada Ignác Hawle a roku 1877 také sběratel J. Šťástka, dlouholetý spolupracovník Antonína Friče (Tuček 1978). Dnes lze ve zbytcích haldoviny na Jedové hoře nalézt jen skromné ukázky cinabaritu a dalších minerálů (obr. 3).

2. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

2. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

Jedová hora se nachází v jihovýchodním křídle Barrandienu a je budována sedimentárními horninami ordovického stáří, k jejichž uložení došlo během existence mořské tzv. pražské sedimentační pánve (úzká lineární deprese riftového charakteru směru SV - JZ, která se nacházela zhruba v prostoru dnešních středních Čech v oblasti mezi Prahou a Plzní; v pražské pánvi se usadila podstatná část hornin barrandienského paleozoika od spodního ordoviku až po střední devon).

Železné rudy ložiska Jedová hora náležejí pravděpodobně českému stupni dobrotivu (dobrotivské souvrství), který podle britského, tj. mezinárodního stratigrafického dělení (stav k roku 2000) zhruba odpovídá přechodu mezi stupni llanvirn a caradok, tj. přechodu mezi středním a svrchním ordovikem (Havlíček in Chlupáč et al. 1992; Chlupáč et al. 2002).

Vlastní ložisko je tvořeno převážně sideritizovanými tufy, v jejichž podloží leží pyroklastika a v nadloží horniny ve facii tzv. černých břidlic (Havlíček in Chlupáč et al. 1992). Tufy a pyroklastika jsou produktem aktivity tzv. komárovského vulkanického komplexu. Vulkanická činnost tohoto komplexu byla vázána na erupční centra podél systému kadomských tektonických linií směru SSV - JJZ (tj. kose ke směru protažení pražské pánve). Vulkanická centra tvořila pás od dnešního západního okolí Berouna přes Chlustinu, Hořovice, Komárov až do JZ okolí Komárova. Počátek aktivit komárovského komplexu nastal ve stupni arenigu a vulkanická činnost se udržela až do svrchního ordoviku. Produktem submarinního vulkanismu byly bazické vyvřeliny bazaltového typu; charakteristická je pro komárovský komplex převaha pyroklastik, tufů a tufitů nad samotnými výlevy.

Chemickým zvětráváním vulkanického materiálu docházelo k uvolňování sloučenin železa, které chemicky, popřípadě biochemicky sedimentovaly a vytvářely ložiska železných rud. Ta se vyskytují v různých ordovických souvrstvích s menším (resp. žádným) či větším prostorovým vztahem k vulkanosedimentům, v rámci dobrotivu i v různých stratigrafických úrovních. Výklad původu železa přitom není jednotný; v některých případech se uvažuje přínos terigenních zvětralin do pánve nebo chemogenní či biochemická sedimentace rud za součinnosti výstupných proudů z hlubší části pánve (Petránek 1991).

Na Jedové hoře tvoří železné rudy dvě polohy v tufech s příměsí druhotného krystalického sideritu, hematitu, popřípadě i kalcitu, přičemž tyto polohy mají směr SZ - JV a sklon 10 až 20° k SV. Hlavní rudní horizont je mocný jeden až dva metry (0,6 až 2,2 m podle Králíka 1960) a je tvořen zrnitým a oolitickým sideritem nebo zemitým, celistvým a krystalickým hematitem, který lokálně převládá. Směrem do nadloží následují dva až tři metry tufu (1 až 1,5 m podle Králíka 1960) s proplástky břidlic a poté následuje nadložní železnorudný horizont mocnosti okolo půl metru, který však nebyl v minulosti těžen nebo pouze v minimálním množství. Nadložní horizont je tvořen převážně oolitickými siderity, v menší míře i oolitickým hematitem (Lipold 1862a, 1863; Bořický 1871; Krejčí a Feistmantel 1890; Hrabák 1909). Slavík (1918) uvádí z Jedové hory také oolity s chamositem (podle analogie s dalšími ordovickými Fe-ložisky v Barrandienu by se spíše mohlo jednat o berthierin); proměnlivé množství oolitů bývá podle Slavíka obsaženo i v tufech, tj. mimo vlastní rudní horizonty. Ložisko bylo směrně sledováno v délce asi jednoho kilometru a asi 400 m po úklonu (Lipold 1863; Pošepný 1895; Hrabák 1909) (obr. 4).

Nadložními horninami ložiska jsou černé jílové břidlice náležející stále ještě stupni dobrotivu. Dále již následují horniny stupně berounu, který se v mezinárodním pojetí víceméně kryje se stupněm caradok (k roku 2002 byly ovšem téměř všechny mezinárodní ordovické stupně zrušeny, zachován byl stupeň tremadok a ve svrchní části středního ordoviku byl vytvořen stupeň darriwil). Nejprve jsou to křemence s vložkami břidlic (libeňské souvrství), dále černé jílové břidlice (libeňské souvrství) a křemence s vložkami břidlic (letenské souvrství). V podloží ložiska se nacházejí tufy a pyroklastika náležející dobrotivskému, popřípadě již šáreckému souvrství (stupeň llanvirn) (Králík 1960; Chlupáč et al. 1992) (obr. 5).

Ložisko železných rud je protnuto systémem vertikálních poruch směru S - J, z nichž některé jsou hydrotermálně mineralizovány (obr. 6). Takovéto příčné žíly bývají vyplněny zejména křemenem, sideritem, ankeritem a pyritem, poměrně častý je i cinabarit a baryt (Lipold 1862a, 1863). Dalšími žilnými minerály jsou hematit, dolomit, kalcit a chalkopyrit, poměrně nepříliš hojné jsou tetraedrit, bornit, chalkozín a covellin, vzácně se vyskytla také ryzí rtuť. Uváděn je i vzácný galenit (Bořický 1869b, 1871) a sfalerit (Vtělenský 1959), u nějž ovšem není zřejmé, jestli se vyskytuje na příčných žilách nebo na puklinách sedimentárních hornin. Sulfidické Cu-rudy se na žilách obvykle vyskytovaly samostatně, jen málokdy také ve společnosti cinabaritu (Vtělenský 1958, 1959). Ze sekundárních minerálů je nejhojnější malachit, méně běžné jsou azurit, chryzokol a recentní melanterit a chalkantit (Sattran et al. 1978). Podle Lipolda (1862a) a Bořického (1869a, b, 1871) je sukcese žilných nerostů následující: křemen -> hematit -> pyrit -> chalkopyrit -> siderit -> baryt I -> cinabarit -> ankerit/dolomit -> baryt II.

Délka hydrotermálních žil dosahuje obvykle pouze několika metrů (maximálně 10 m), jejich mocnost se pohybuje od dvou do deseti centimetrů (maximálně 30 cm), přičemž v nejtenčích partiích obsahují pouze cinabarit (Rosenbaum 1789; sine 1859; Urban 1957). Nejmasívnější vzorky cinabaritu byly až sedm centimetrů mocné (Urban 1957). Žíly zasahují do podloží i nadloží železnorudných poloh; cinabarit se vyskytuje v celém vertikálním rozsahu (Rosenbaum 1789; sine 1859; Urban 1957). Kromě vertikálních severojižních ("pravých") žil uvádějí někteří autoři také přítomnost tzv. ložních žil směru SZ - JV souhlasných se zvrstvením sedimentárních hornin (tzn. o úklonu 10 až 20° k SV) (obr. 7). Tyto ložní žíly obsahují především baryt a cinabarit (Lipold 1863; Vtělenský 1959; Sattran et al. 1978). V malé míře se cinabarit vyskytuje i jako impregnace přímo v sedimentech (Rosenbaum 1789; Králík 1960).

Cinabarit se v podobě impregnačního, popřípadě i žilného zrudnění vyskytuje i na dalších lokalitách v barrandienském ordoviku; zastiženo bylo při těžbě různých železnorudných poloh v arenigu a llanvirnu (v caradokském nučicko-chrustenickém železnorudném obzoru na rozhraní letenského a vinického souvrství českého stupně berounu již nebylo Hg-zrudnění zaznamenáno). Po Jedové hoře je nejvýznamnějším výskytem Svatá jižně od Hudlic a západně od Berouna, kde se cinabarit rovněž vyskytoval na severojižních poruchách, obdobný je i výskyt na Krušné hoře u Berouna.

Výskyty cinabaritu u Svaté byly podle starých zpráv možná ještě bohatší než na Jedové hoře, naopak železné rudy zde byly chudší. V 19. století nebylo toto ložisko vůbec otevřeno, takže dnes nemáme žádné podrobnější zprávy o jeho ložiskovém a mineralogickém charakteru. Z Krušné hory je uváděn výskyt 5-15 cm mocné žíly s cinabaritem. V menší míře ve formě impregnací a povlaků se cinabarit vyskytl i u Březiny, Svárova, Hředle, Hřebenů, Cheznovic, Jinců, Klabavy, Libečova, Malé Vísky, Oseku, Svojkovic, Vokovic, Točníka, Trubské a Zaječova (Sattran et al. 1978; Sattran 1980).

Původ rtuti na výše uvedených lokalitách bývá odvozován od pozdních fází ordovického vulkanismu komárovského komlexu, jehož nejmladší projevy zasahují do spodní a střední části vinického souvrství (Chlupáč et al. 1992). Během variských vrásnivých a metamorfních pochodů a zvýšené termální aktivity mohlo dojít k migraci a redepozici části rtuti v podobě pravých žil s cinabaritem (Slavíková a Slavík 1918; Sattran et al. 1978; Bernard a Pouba et al. 1986).

Dále čtěte prosím na: http://www.velebil.net/clanky/jedova-hora/

ZDROJ: http://www.velebil.net

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí