Beton znali již ve starém Římě

Z cementového betonu byly vyrobeny některé prvky z nejmonumentálnějších staveb antiky. Mnoho vynikajících příkladů těchto staveb ještě stojí. Technologickým zázrakem je například obrovská monolitická kopule na Pantheonu v Římě. Problémem dnes není z betonu něco postavit, ale recyklovat jej.

První použití hydraulického betonu, podobného tomu, který používáme dnes, tedy s pojivy na bázi hydraulických vápen, přírodního nebo portlandského cementu, se datuje do republikánského období starověkého Říma (okolo roku 200 př. n. l.), kdy se jako materiál na výrobu pojiva začal používat sopečný produkt pucolan - přírodní hydraulický cement s vynikajícími vlastnostmi. Tento druh pojiv umožnil vybudování významných inženýrských staveb, přístavních hrází, akvaduktů a mostů v celé oblasti Středomoří. Podle všeobecně přijímaného názoru byla znalost používání hydraulických pojiv ztracena se zánikem římské říše a znovuobjevena až v novověku. Dnešní stavebnictví je postaveno před vážný úkol - recyklovat betonové stavby.

Recyklace odpadů, především stavebních hmot, je jednou z cest k řešení surovinového problému, k úspoře materiálů a energií a k ochraně životního prostředí

Stavebnictví přitom patří mezi hlavní spotřebitele materiálových a energetických zdrojů a významné znečišťovatele životního prostředí, a to nejenom v období realizace, ale i po celou dobu životnosti stavby. Betonové konstrukce mají s ohledem na velikost své produkce pravděpodobně na životní prostředí největší vliv. Uvádí se, že je produkováno přes deset miliard tun betonu ročně, celosvětová produkce betonu za posledních 50 let vzrostla více než 12x a lze očekávat, že bude stále narůstat. Betonové stavitelství přitom nabízí možnosti řešení souvisejících s dnes velmi diskutovaným tématem udržitelného rozvoje.

Význam recyklace narůstá vzhledem k trvale rostoucí míře užívání betonových staveb. V případě betonových konstrukcí je snaha dále rozvíjet tři základní úrovně: recyklaci betonu a úpravu rozdrceného materiálu tak, aby jej bylo možné využít v další výstavbě jako plniva do nového betonu, využití druhotných surovin z jiných průmyslových odvětví při výrobě betonu, jako např. popílku, mikrosilik nebo strusky, využití druhotných surovin pro výrobu bednicích a dalších konstrukčních prvků, které jsou potřebné pro realizaci betonové konstrukce.

Recyklaci lze označit za vědní obor, který má nejen možnou, ale i nutnou budoucnost pro trvale udržitelný rozvoj společnosti. Je to takový stav, kdy míra čerpání zdrojů nepřesahuje míru jejich vytváření. Nový přístup spočívá v návrhu konstrukčního materiálu a prvku s předem definovanými vlastnostmi tak, aby optimálně splňoval funkční požadavky v rámci předpokládaného působení v konkrétní konstrukci v průběhu celé životnosti (tj. musí zahrnovat optimalizaci všech součástí v podstatných fázích životního cyklu). Podmínkou pro dosažení uvedených parametrů je integrace různých složek návrhu - materiálové, konstrukční a environmentální - do jednoho návrhového procesu.

Zatímco ve vyspělých zemích je otázka využití odpadů ve stavebnictví z environmentálního hlediska prioritou, u nás tomu zdaleka tak není. Nedostatečná podpora legislativních předpisů v oblasti recyklace stavebních odpadů umožňuje, že mnoho cenného stavebního odpadu končí na nelegálních skládkách.