Závod napříč východní Evropou

Devět aut značky SUV Porsche Cayenne stojí na největším náměstí Kišiněva, hlavního města Moldavska. Za chvilku odstartuje téměř dva tisíce kilometrů dlouhý závod zeměmi východní Evropy. Vítězem bude ten, kdo dojede ve stanovený čas s nejmenší spotřebou. Za jedním volantem sedím i já.

Je to již druhý ročník závodu východoevropských týmů, který Porsche uspořádalo. Loni poslalo na cestu z tureckého Istanbulu do maďarské Budapešti čtyřčlenné posádky z Polska, Česka, Ukrajiny, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Běloruska a Moldavska v luxusních sedanech Porsche Panamera. Letos v první polovině srpna přišla řada na Porsche Cayenne.

Cílem závodu je Bratislava, ale auta musí překonat ukrajinské hory, hlavní výzvu závodu. Pravidla jsou jednoduchá - pořadatelé zadají přesný čas, kdy musí vůz projet kontrolním bodem. Zapečetí palivovou nádrž a každý den spočítají průměrnou spotřebu. Zvítězí závodník s nejmenším počtem trestných bodů.

Moldavsko je nejchudší země v Evropě a v jejím hlavním městě je to cítit na každém kroku. Metropole se zhruba 600 tisíci obyvateli je typické postsovětské město se šedivými paneláky, ale i spoustou zeleně. Moc památek tu k obdivování není, a tak je nejlepší vyjet za město, kde jsou jedny z nejzajímavějších vinných sklepů na světě, Cricova, které tvoří asi120 km chodeb. I proto se v nich jezdí autem. Na jejich návštěvu byl čas večer před závodem. Teď už traťový komisař mává rukou a naše posádka startuje. Ze všech jsme vidět nejlépe. Dostali jsme červené auto.

Klidné Moldavsko, děravá Ukrajina

Porsche Cayenne S Diesel je novinkou v nabídce zuffenhausenské automobilky. Luxusní SUV v této verzi pohání naftový osmiválec s výkonem 382 koní a maximálním točivým momentem 850 Nm. I proto máme hned po startu obavy o spotřebu. Moldavsko je ale na ekonomickou jízdu ideální zemí. Žádné velké převýšení tu není, jen mírně zvlněná krajina, samé louky a pole.

Po třech hodinách dorážíme k hranici s Ukrajinou a na první kontrolní bod. Další úsek začíná až po přechodu hranice. Teď ale vidíme, že jsme přípravu podcenili. Maďarská posádka na svém voze páskou pečlivě přelepila veškeré spáry, zatáhla zrcátka, přifoukla pneumatiky a přes hranice auto tlačí. Dosáhnou tak na nejlepší průměr spotřeby.

Češi ale s hrdostí odmítají tlačit auto s cenovkou přesahující dva miliony korun. Ještě by pobavili jinak znuděné celníky. Prohlídka trvá hodinu, tolik aut tu asi ještě neměli. Až na Ukrajině jsme pochopili, proč je naše auto vybaveno terénními pneumatikami. Silnice jsou tu v katastrofálním stavu. V řadě vesnic chybí i na hlavních tazích asfalt a díry jsou tak velké, že by se v nich ztratilo celé kolo. A když začne po chvíli pršet, promění se vozovky bez odtoků v řeku. Nemůžeme jet moc rychle a u další kontroly nás čeká ztráta. Po prvním přepočítání spotřeby se propadáme téměř na konec tabulky.

Ukrajina je země kontrastů - projíždíme okolo rozpadlých chaloupek, záhy zase obdivujeme horské lyžařské středisko Bukovel s obrovským luxusním hotelem Radisson Blu tyčícím se uprostřed. Naším úkolem je vyšplhat se s auty na vrcholky Karpat. Je potřeba proto díky nastavitelnému podvozku zvýšit světlou výšku a vydat se říčními brody a bahnitými cestami směrem vzhůru. Nejvyšší bod, kam jsme se s vozem dostali, je vrchol hory Stih ve výšce 1707 metrů nad mořem. Výhled na Karpaty je překrásný, ale je potřeba se ještě z hory dostat zpět.
A tady už jde do tuhého. Vyjeté rigoly jsou nebezpečné. Několik posádek museli vytáhnout pomocí navijáků. Nakonec vyjíždíme mimo cestu do hustého borůvčí. Ekologové by z nás neměli radost.

Ostražitá policie

Z Bukovelu je potřeba překonat další stovky kilometrů, než se dostaneme na hranice s Polskem. Doprava stále vázne, a tak předjíždíme přetížené kamiony, jak jen to je možné. Toho si všímá policejní hlídka a zastavuje nás. Prý jsme jeli přes plnou čáru a bude "protokol". Ale ostřílení cestovatelé východní Evropou už ví, jak na policistu: "Máme pivo z Plzně." "Davaj", směje se muž zákona a je po problému.

Netušili jsme, jak příjemné bude překročit hranice do Polska a ocitnout se v EU. Najednou je tu hladký asfalt. Přezouváme na silniční pneumatiky, což je také jedna z disciplín. Česká posádka je třetí nejrychlejší a posouvá se tak v celkovém žebříčku o místo dopředu.

Polsko má ale i své neduhy. Tedy alespoň pro nás. Je tu hodně policistů, takže musíme jet velmi opatrně. Ještě víc je jich ve východním cípu České republiky a na slovenských silnicích. Hlavní tah ze Žiliny do Bratislavy hlídají muži zákona tak vehementně, že jezdí v maskovaných Superbech a monitorují nedovolené předjíždění a další manévry. Přeplněná silnice je však ideálním místem ke zlepšení průměrné spotřeby. Když pak na závodním okruhu Slovakiaring protínáme cílovou rovinku, ukazuje palubní počítač průměr 8,9 litru nafty na 100 km. To je na tak silné auto a vše, čím si prošlo, neuvěřitelný výsledek. I tak končíme na sedmém místě. Vyhráli Maďaři. Příště jim ukážeme. Píšeme si do diáře: "Nezapomenout na lepicí pásku!"

AUTOR: Jan Markovič