Miroslav Bambušek: Mastný mejdan

Obrovské těžařské věže, připomínající vesmírné obludy, hroutící se sudy od nafty, střelba, sugestivní industriální hudba - ropné šílenství, v němž se topí lidé. Pardubické Automatické mlýny Josefa Gočára se ještě dvakrát, 10. a 12. října, promění v divadelní scénu ("site-specific theatre"), na níž režisér Miroslav Bambušek předvádí poslední díl své tetralogie Cesty energií.

"Po Uhlí, Vodě a Uranu jsme se dostali k Ropě, k tomu, čeho si dnes nejvíce ceníme a co je snad úplně ve všem, od parfému po sedačku v obýváku, takže se o to umíme pěkně poprat," říká režisér. "Štve mě, že nedokážeme vracet zemi, co z ní bereme, a tak jsem se po dlouhé geologii českých dějin, kdy jsem zkoumal komunisty, Horákovou, Mašíny nebo vztah k sudetským Němcům, zavrtal ještě hlouběji do země."

OTÁZKA: HN: Proč právě zdroje? Protože jsou to vrstvy Země, které máme v sobě?

Jasně, už mě prostě štvalo, že se pořád vrtám jen v náboženstvích minulé doby. Tak jsem se zeptal, co je náboženstvím pro nás, tady a teď, a došel jsem k tomu, že to jsou energetické zdroje. To, co nás žene do války, co vyvolává terorismus, co je konstitutivní pro naši společnost.

OTÁZKA: HN: Proč nás zdroje tak přitahují? Jde jenom o moc a peníze, jak říkáte v Ropě?

Naše společnost je pohodlná, lenivá, a zdroje nám k tomu pomáhají, ať už je to uran, uhlí, nebo ropa. Nikdo nechce vyjít ven na mráz, umazat se námahou, chceme sedět v kanceláři nebo si vozit zadek v autě. Je to taková "pohodlná svoboda", která drtivou většinu naší civilizace drží, a to tak, že z tohoto způsobu života necouvneme. Mejdan musí pokračovat, je to ale mejdan, který je naší identitou. Zdroje určují naší identitu a to je podle mě šílené.

OTÁZKA: HN: Nebylo to tak v dějinách vždy, že lidé byli fixováni na zdroje, z nichž žili? Není utopie myslet si, že to bude jinak?

Tahle pohodlnost existence, kterou dnes žijeme, je jiná. Žít z darů země, pěstovat obilí nebo víno, to je úplně jiný druh existence, musím se starat o půdu. Ale když vycucám ze země uran nebo ropu a zajistím se tak pro sebe na generace dopředu, je to odlišné. Život je pak snadný a lehký, ale už si na něj skutečně moc nesáhneme.

OTÁZKA: HN: V Ropě, ale třeba i v Uhlí to říkáte velmi sugestivně. Divák to prožívá. Ale bude pak schopen něco změnit?

To bych se měl spíš zeptat já vás. Myslím, že stačí už to, že o tom začneme přemýšlet. Když jsem se bavil s režisérem Martinem Marečkem, který točil dokument o ropném průmyslu v Ázerbájdžánu, říkal mi, jak mu tamní lidé neustále opakovali: "Ropa je naše prokletí." Každý, kdo se tam ropy dotkne, je zkorumpovaný. Je to snadná moc, snadné peníze. A mocní už ostatní lidi nepotřebují, ani jejich daně, protože mají svůj levný zdroj peněz - ropu. A když se Martin lidí v Ázerbájždánu ptal, co by vzkázali lidem u nás, říkali: Stačí, když se každý, kdo poleze do auta, zeptá sám sebe, jestli je to nezbytné.

OTÁZKA: HN: To je ovšem "ekologická osvěta", na tu nikdo moc neuslyší.

Třeba ne, ale problém přece není jen v tom, že neděkujeme za dary, které si bereme ze země, ale i v tom, že je nám jedno, jaké jsou podmínky ve státech, kde se levné zdroje pro náš snadný život těží. A to prostě proto, že to je mimo náš horizont lehkého života. Globálně se asi tenhle problém moc řešit nedá, lokálně ale můžeme změnit leccos. U sebe.

OTÁZKA: HN: Žijeme v napětí: lehkost života zatěžuje svědomí tím, co tato lehkost způsobuje. Není to i proto, že už nevnímáme lidskou práci, tedy zdroj, který ve vaší sérii chybí? Lidské zdroje, HR, "human resources", jak se dnes říká.

Strašně rád bych udělal něco o lidské práci, ale třeba v Uhlí jsem se dost věnoval horníkům a jejich osudům, tomu, že sami někdy úplně nesmyslně nasazují život pro pár korun. Ale konec konců, já sám dělám tesařinu, zámečnické, zednické práce, živím se tím, a také to využívám při představení. A to je taky výsledkem fyzického výkonu. Ale možná, že by stálo za to, udělat představení, kde někdo celou dobu tesá trám, protože už mě přestává bavit, že bereme divadlo jako hru, "jako", a přitom přece děláme skutečné věci. Pomáháme na svět skutečnosti. Dnes už lidé nechtějí fyzicky dělat nic, práce je pro ně virtuální činnost, každý chce studovat humanitní vědy, o čemž my dva něco víme. Ale co budeme dělat, když budeme mít národ filmařů, divadelníků nebo filozofů?

OTÁZKA: HN: Studoval jste filozofii, přesto jste přišel na to, že světa je třeba se fyzicky dotýkat, předělávat, vytvářet ho?

Mě to zachraňuje. Nechci dělat reklamy nebo zavedené hry v kamenných divadlech, abych se uživil a udržoval status quo. Spousta lidí pracuje v divadlech jenom proto, že tam mají pohodlnou existenci a bojí se dotknout života. Proto dělám představení na okraji, v divočině, které si nejprve musíme vybojovat, ale to je záruka svobody. Teprve pak je to něco skutečného.

OTÁZKA: HN: Když jste se věnoval historickým tématům, kritika vás adorovala, dnes, když hrajete "aktuální politiku", kritika vás přehlíží, vadí vám to?

Reflexe je důležitá, ale pro mě je také podstatné, kdo mi tu reflexi dává. Kdo je dnes v Česku Stankovič, Machonin? Lidé tohoto rozměru, kterým bych mohl věřit, tu dnes nejsou.

OTÁZKA: HN: Ani v odborných časopisech?

Tam je to snad vůbec nejhorší. Jedna divadelní kritička-odbornice mi řekla: "Ty nejsi divadelník, nepatříš tam ani sem - ty jsi prostě Bambušek!"

OTÁZKA: HN: Solitér...

Jo, solitér. Oni ti kritici asi nějak nemůžou skousnout, že představení je pro mě obrovská intimita, kterou dávám všanc a kterou neberu jako jednu inscenaci z mnoha.

OTÁZKA: HN: Často mě štvete tím, jak moc chcete něco říct, křičíte, až jste na hraně aktivistické propagandy.

Na to já kašlu. Z mé filozofické zkušenosti a celkového spění vyplývá, že dobrý básník si nemůže hrát na to, že píše básně. Jestli je v básni něco cenného, tak je to upřímnost. A některá slova jsou v naší době už trochu opotřebovaná, tak vadí. Ale já na to nedám, když někdo říká, že je to patetické.

OTÁZKA: HN: Skutečného patosu je málo, ten mi nevadí, ale vy jste často didaktický, třeba když říkáte, kde všude je ropa a jak jsou lidé hloupí, nebo v České válce, ve hře o bratrech Mašínech, strašlivě tlačíte na pilu, jste černobílý a nekriticky křičíte: Toto jsou hrdinové!

Když už se s nějakou látkou potkám, musím to brát osobně, záleží mi na ní! Já tomu začnu věřit, až když se tím tématem stanu, a ono mě to pak ovládá a žene dál. A občas musím přitlačit, abych zdůraznil, co je pro mě důležité.

OTÁZKA: HN: Nietzsche říká, že křičet se dá i potichu, často je to účinnější.

Tohle já neumím, když cítím, že je potřeba řvát, řvu. Jasně, mohl bych se korigovat, zvažovat, kde přidat a kde naopak ubrat, jestli křičet míň nebo víc, ale já nejsem takový autor, ten, který počítá, takových jsou mraky.

OTÁZKA: HN: Chybí vám odstup, nerozlišujete mezi inscenací a realitou. Děláte vůbec ještě divadlo?

Jestli mě někdy něco, ať už ve filmu, nebo na divadle, zajímalo, pak je to "zjevování věcí". Zjevování obrazu a to, co obrazy mohou říct. Naplňuje mě, když odkrývám něco, co je skryté, na divadle, ale třeba i při kopání výkopu. A to je můj motor. Cítím, že říkám něco, co má být vysloveno. Touha po odkrývání, možnost je cítit a předat ostatním. Někdy v patnácti letech to přišlo poprvé. Fascinovala mě představa jeviště, na němž je člověk úplně sám. Je tam a za chvíli být nemusí. Křehká lidská existence jako peříčko.

OTÁZKA: HN: Ale když divákovi nabízíte svou existenciální citlivost, může to být zahlcující. My jsme zvyklí se dívat a s odstupem přemýšlet, a vy žádáte účast až do morku kostí.

Žádám účast, to máte pravdu... No, samozřejmě že pociťuju tu samotu. Dávám dary a diváci je berou, nebo ne. Když už v té inscenaci jsem, na diváka nemyslím, chci pouze vyjádřit, co je pro mě podstatné.

OTÁZKA: HN: Umění jako dávání daru, bez nároku, že se to vrátí... Přesto: cítil jste někdy, že se vám ty dary vracejí?

Mívám tenhle pocit, když vidím své představení po delší době, když už v něm nejsem. Říkám si, tady se něco povedlo dát. Ale, sakra, ať si z toho každý vezme, co chce! Nebudu divákům říkat, co mají brát a co ne, i když je asi každému jasné, že nedělám představení pro hlupáky a že mám rád ty, co trochu vnitřně rozumí tomu, co je metafyzika.

OTÁZKA: HN: Buď dar rezonuje a vrací se, nebo ne.

Přesně tak. Divák, to je úplně jiná vrstva umění, houba jiného druhu, a člověk, který tvoří, by se tím neměl trápit.

AUTOR: Petr Fischer
AUTOR-WEB: www.ihned.cz