zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Ocenění celoživotních nákladů produktu v teorii a v praxi

12.03.2014
Firemní ekologie
Ocenění celoživotních nákladů produktu v teorii a v praxi

Při hodnocení celoživotních nákladů na produkt je nutné vycházet z kvantifikovatelných ekonomických kritérií.

V posledních letech se i české podniky stále častěji setkávají s posuzováním životního cyklu produktu metodou LCA (Life Cycle Assessment). Vedle ní ale existuje i metoda ocenění celoživotních nákladů LCC (Life Cycle Costing), která se často, i díky obdobné terminologii, mylně považuje za její pouhou součást nebo doplněk.

Stručný úvod do LCA

Podle definice je posuzování životního cyklu LCA analytická metoda hodnocení dopadů výrobků, služeb a technologií na životní prostředí. Přistupuje k hodnocení těchto dopadů s ohledem na celý životní cyklus produktů, který se v ní chápe od stadia získávání a výroby výchozích materiálů přes stadium výroby samotného produktu, stadium jeho užívání až po stadium jeho odstranění, opětovného užití či recyklaci v něm použitých materiálů. Environmentální dopady se hodnotí na základě posouzení materiálových a energetických toků, jež sledovaný systém vyměňuje se svým okolím, tedy životním prostředím.

Pro LCA je charakteristické vyjadřování pomocí takzvaných kategorií dopadu. Za ně se považuje nějaký specifický problém životního prostředí, na jehož rozvoji se má podílet lidská činnost v důsledku výměny látek či energií s okolním prostředím. Jako příklad takových používaných kategorií lze uvést biodiverzitu, úbytek stratosférického ozonu nebo globální oteplování.

Klíčovým determinantem konkrétní analýzy LCA je takzvaný charakterizační model, vyjadřující vliv inventarizovaných toků na určitou kategorii dopadu. Různé analýzy proto nemusejí být přímo srovnatelné a neexistuje jediná "objektivní" metodika. Pro vzájemné porovnání dvou nebo více systémů z hlediska jejich dopadů na životní prostředí v rámci jediné analýzy je dále zpravidla potřeba nějakým způsobem řešit, která z kategorií dopadu je zasažena výrazněji. Vzhledem k tomu, že indikátory jednotlivých kategorií dopadu jsou vyjádřeny v odlišných fyzikálních jednotkách, převádějí se na bezrozměrné normalizované jednotky.

Někdy se analýza LCA rozšiřuje i o krok vážení ("oceňování") významnosti jednotlivých kategorií dopadu s ohledem na ekonomickosociální hlediska. To pak má umožňovat i vyčíslení finančních aspektů environmentálních dopadů, tím fakticky poskytnout potřebné vstupy pro zahrnutí nákladového typu 5 (externalit, viz níže) do LCC a přispět k integraci obou metod. Toto pojetí je, bez ohledu na další zásadní metodologické odlišnosti LCA a LCC, nutné odmítnout jako koncepčně pochybené, protože vnáší do ekonomického hodnocení silně subjektivní prvek bez opory v ekonomických, ale i přírodních zákonitostech.

Hodnocení v rámci celého životního cyklu má pomoci především zamezení přenášení určitého problému z místa na místo, ať už doslovně, geograficky, nebo mezi různými stadii životního cyklu. LCA slouží k identifikaci procesů, které jsou kritické z pohledu dopadů na životní prostředí, možností zlepšení výrobních či logistických postupů apod., což má někdy i pozitivní ekonomické dopady, např. z pohledu využití energií či paliv. Nezanedbatelný je marketingový význam. Výstupy LCA prezentují podniky svým odběratelům nebo veřejnosti, čímž využívají či stimulují jejich zájem o environmentálně šetrné výrobky, na LCA je navázán systém ekoznaček apod. Specifickou oblastí využití je veřejná politika, projevující se v tvorbě legislativy, stejně jako např. pravidel pro veřejné zakázky. LCA se tak stává i účinným nástrojem lobbingu. Ze všech těchto důvodů je analýza LCA předmětem certifikace, což standardizují normy řady ISO 14040.

Charakteristika LCC

Proces rozhodování v soukromém sektoru se nemůže řídit výhradně poznatky, které dává analýza LCA, musí vycházet z kvantifikovatelných ekonomických kritérií. Ta ovšem metodika LCA neposkytuje a ani poskytovat nemůže, protože je určena ke zcela jiným účelům a má i odlišná myšlenková východiska. Např. absence diskontování fakticky znamená přijetí principu předběžné opatrnosti, který snad může být při společenském konsenzu vodítkem pro veřejnou politiku, ale přímo neguje podstatu racionálního investování. Integraci ekonomické analýzy do LCA neřeší ani normy ISO 14040 (LCC se zabývá norma ISO 15686, ta je ovšem úzce zaměřená na specifickou oblast stavebnictví). Přehledně shrnuje rozdíly mezi oběma metodami Tab. 1 a je na první pohled vidět, že jsou značné.

Na místě je zde otázka, jak se tedy LCC liší od standardní ekonomické kalkulace. Přidanou hodnotu spatřujeme především ve třech ohledech.

Tím prvním je bezpochyby celoživotní pohled na produkt. I když se zde "celým životem" nerozumí tak neomezený časový horizont jako u LCA, jsou hranice posuzovaného systému posunuty dál, než by odpovídalo například obvykle používané délce výrobního cyklu nebo době spotřeby. To umožňuje zahrnout do hodnocení kvalitativní aspekt a jeho transfer mezi jednotlivými fázemi. Výrobce pak například zvolí variantu výrobku s vyššími produkčními náklady; díky LCC totiž ví, že konečný uživatel (bude-li jednat racionálně) přijme jeho relativně vyšší cenu, protože ta je víc než kompenzována nižšími náklady užívání.

Druhým je vztažení analýzy na jednotku užitnosti, tzv. funkční jednotku, nikoliv na konkrétní výrobek. Toto řešení (které je analogické pojetí LCA) umožňuje porovnávat velmi rozdílné varianty, které se mohou lišit nejen náklady, ale i charakteristikou přínosů.

Třetí rozdíl spočívá v rozšíření analýzy o některé další nákladové typy (viz Tabulku 2). Zatímco běžné kalkulace zásadně pracují s Typy 1 a 2, LCC často zahrnuje i Typy 3 a 4, výjimečně i Typ 5 (často se pak používá pojem TCA - Total Cost Assessment).

Potenciální náklady, vyjádřené v nákladových typech 3, 4 a 5 mohou do určité míry vycházet z výstupů LCA, pokud se obě analýzy provádějí společně. Přesto není možné jejich mechanické ztotožnění, a to především proto, že dotyčné nákladové položky zdaleka nemusejí vyplývat jen z potenciálních škod na životním prostředí, ale například i pracovních úrazů nebo poruchovosti výrobku.

Kromě toho je nákladové typy 3-5 nutné statisticky modelovat, ale řada dopadů, které předpokládá LCA, nemá a ani dost dobře nemůže mít pro hodnotitele modelovatelný ekonomický dopad. Týká se to především LCA dopadů, které mohou, ale nemusejí představovat náklad Typu 5.

Příkladem prvního nechť je produkce nerecyklovatelného odpadu, druhého produkce oxidu uhličitého. Zatímco v prvním případě je snad rozumný předpoklad, že producent ponese určitý náklad, ať už ve formě ceny za likvidaci nebo pokuty apod., protože likvidace představuje spotřebu nějakého vzácného statku (půdy, energie), ve druhém není situace vůbec takto zřejmá. Stát sice v současnosti tuto produkci nějakým způsobem usměrňuje nebo penalizuje, vychází přitom ovšem z hypotézy, že CO2 způsobuje globální oteplování. Co kdyby se ale začalo ochlazovat? Znamenalo by to, že producenti CO2 začnou dostávat dotace, protože zmírňují následky globálního ochlazování? Korektní je proto takto formulovaný dopad v ekonomické analýze nezohledňovat, respektive považovat případný fiskální transfer za přímý nebo nepřímý náklad v důsledku určitého politického rozhodnutí, podobně jako například míru zdanění.

Vzhledem ke složitosti a nejednoznačnosti se v naprosté většině reálných aplikací nákladový Typ 5 do analýzy LCC vůbec nezahrnuje.

Případová studie LCC

Charakteristické prvky metody LCC ilustrujeme na velmi jednoduchém příkladu. Hodnocení zde provádí výrobce převodových skříní, určených pro autobusy, sloužící městské hromadné dopravě.

Pro zařazení do výroby rozhoduje mezi konceptem samočinné a automatické převodovky. Posuzuje přitom životní cyklus, zahrnující tři fáze, realizované třemi různými subjekty: Výrobu převodové skříně, její montáž do autobusu a její užití v hromadné dopravě.

Obě řešení (převodovky) mají v rámci životního cyklu rozdílné vlastnosti, které se projevují ve všech jeho fázích:

Z hlediska nákladové kalkulace výroby je automatická převodovka dražší; stojí 120 tis. Kč, zatímco manuální převodovka stojí jen 80 tis. Kč. Rovněž montáž automatické převodovky je dražší, protože stojí 20 tis. Kč, a navíc je třeba autobus vybavit elektronickými komponenty v hodnotě 20 tis. Kč, zatímco montáž mechanické převodovky stojí jen 10 tis. Kč.

Ve fázi provozu (užití) má ovšem automatická převodovka určité přednosti. Především snižuje spotřebu paliva o 0,5 l/100 km. Dále snižuje kvalifikační nároky na řidiče, a tedy osobní náklady, o 5 Kč/h. Mechanická převodovka má konstrukční dobu životnosti 200 tis. km a po této době musí být zlikvidována (čistá cena likvidace jakékoliv převodovky je 10 tis. Kč). Automatická převodovka má dobu životnosti jen 167 tis. km; je ji však možné dvakrát repasovat u výrobce, což vždy stojí 50 tis. Kč bez montáže (elektronické komponenty se při repasi měnit nemusí).

Předpokládáme, že každý autobus jezdí ročně 4800 hodin a ujede za tuto dobu 180 tis. km. Ekonomická doba životnosti autobusu je 1 000 000 km (vozový park se tedy obnovuje zhruba každých 5,5 roku). U výroby a montáže je již časový faktor zahrnut v cenách (kalkulované náklady se uvažují k okamžiku uvedení do provozu), ve fázi provozu použijeme diskontní míru r = 9 % (při složeném úročení).

Životní cyklus produktu (převodovky) vztáhneme k době její životnosti, vyjádřené v ujetých kilometrech. Za funkční jednotku zvolíme 100 tisíc ujetých kilometrů. Vzhledem k tomu, že 100 tisíc kilometrů ujede autobus za 100/180 roku (6,67 měsíce), bude tomuto období odpovídat spojitá diskontní míra 9 %×100/180 = 5 %.

U mechanické převodovky lze celkové náklady na každý životní cyklus (200 tis. km) vyjádřit diagramem a) na Obrázku 1. Jejich současná hodnota činí -90 - 10 e-2×5 % = -99,05 tis. Kč. Pomocí vzorce pro výpočet ekvivalentní anuitní platby zjistíme, že to odpovídá -99,05×5 %/(1-e-2×5 %) = -52,04 tis. Kč za funkční jednotku 100 tis. km.

Životní cyklus automatické převodovky oproti tomu činí 500 tis. km a celkové náklady vyjádříme diagramem b) na Obrázku 1. Jejich současná hodnota je -160 - 70 e-5/3×5 % - 70 e-10/3×5 % - 10 e-5×5 % = 256,11 tis. Kč, což odpovídá -65,88 tis. Kč/100 tis. km.

Nákladový rozdíl nyní činí 65,88 - 52,04 = 13,84 tis. Kč/100 tis. km ve prospěch mechanické převodovky, k čemuž však musíme připočítat ještě rozdíl v palivových a osobních nákladech provozu. Je-li cena motorové nafty 35 Kč/l, představuje to úsporu paliva 0,5×35 = 17,5 tis. Kč/100 tis. km a protože každý řidič ujede za hodinu průměrně 180 tis./4800 = 37,5 km, tak také 5×100 tis./37,5 = 13,33 tis. Kč/100 tis. km osobních nákladů ve prospěch automatické převodovky. Ta je tedy celkově výhodnější o 17,50 + 13,33 - 13,84 = 17 tis. Kč/100 tis. km.

Nedílnou součástí LCC je citlivostní analýza, případně simulace předpokladů, ze kterých se vycházelo. V daném příkladě tak například zjistíme, že výhoda automatické převodovky se ztrácí, pokud (např. kolektivním vyjednáváním) dojde k narovnání osobních nákladů a současně klesne cena nafty na úroveň 27,7 Kč/l.

Závěr

LCC je metoda hodnotové analýzy, která najde uplatnění u rozmanitého spektra problémů, vyžadujících komplexní ekonomické rozhodování. Podnik v ní kromě endogenních parametrů vlastní činnosti zohledňuje i faktor rozhodování navazujících článků životního cyklu výrobku nebo služby, což může výrazně rozšířit paletu posuzovaných alternativ a variant, nejen ve výrobní, ale i obchodní oblasti.

Za určitých předpokladů může být LCC rovněž užitečným marketingovým nástrojem. Umožňuje totiž výrobci nebo prodejci argumentovat kvalitativním aspektem prodávaného zboží, a ne tedy výhradně jeho cenou. Tento činitel se může projevit například sníženými náklady na provoz, logistiku, zpracování odpadů, nižší četnost údržby nebo potenciální bezpečnostní rizika. -


Jan Vlachý
konzultant, vysokoškolský pedagog


Tabulka 1: Porovnání LCA a LCC

LCA LCC
Cíl Porovnat relativní dopady na životní prostředí u různých variant produktových systémů, splňující stejnou funkci konečného užití z komplexního celospolečenského hlediska. Porovnat nákladovou efektivnost variantních investic a podnikatelských rozhodnutí z pohledu nositele ekonomického rozhodování, například výrobního podniku nebo spotřebitele.
Hranice posuzovaného systému ("životní cyklus") Veškeré procesy, související s fyzickou životností produktu včetně celého dodavatelského řetězce, užívání a jeho podpůrných procesů, a procesů spojených s ukončením užívání. Aktivity, způsobující přímé náklady a přínosy hodnotiteli během ekonomické životnosti investice, které tato investice způsobí.
Uvažované toky Zdroje, znečišťující látky a toky látek a energií mezi jednotlivými procesy. Peněžní toky nákladů a přínosů, přímo nebo zprostředkovaně ovlivňující hodnotitele.
Jednotky měření Především hmotnost a energie, někdy objem, případně jiné fyzikální jednotky. Peněžní jednotka (koruna, euro, dolar).
Role času Časová dimenze procesů a toků se zanedbává; v některých případech jsou sice dopady ohraničeny určitým obdobím (například stoletým horizontem potenciálního globálního oteplování), ale nikdy se nediskontují. Čas zde hraje stěžejní roli. Náklady a přínosy se diskontují. Rozhodování se provádí v pevném časovém rámci a nic mimo tento rámec se nezapočítává.
Využití Regulatorní (společnost se snaží ovlivňovat chování producentů a koncových uživatelů); marketing, lobbing; certifikace (ISO 14040). Kritéria pro ekonomické rozhodování; marketing.


Zdroj: autor


Tabulka 2: Nákladové typy v rámci TCA

Náklad Popis
Typ 1: Přímý Přímé investiční, materiálové náklady, náklady na pracovní sílu, likvidaci odpadů apod., jednorázové i opakované.
Typ 2: Nepřímý Nepřímé náklady, které nejsou přímo přiřazeny konkrétnímu produktu nebo procesu (režie), jednorázové i opakované.
Typ 3: Podmíněný Náklady závislé na určité škodní události, jako např. sankce a pokuty, odpovědnost za škodu apod.
Typ 4: Nehmotný Obtížně měřitelné položky, jako například věrnost zákazníka, vztahy se zaměstnanci apod.
Typ 5: Externí Náklady, které nesou jiné strany (např. společnost jako celek).


Zdroj: autor

Jan Vlachý

Je samostatným konzultantem se zaměřením na strategické a finanční řízení a řízení rizik. Pracoval na projektech pro tuzemské i zahraniční podniky, finanční instituce i veřejný sektor, v minulosti působil v řídících a odborných pozicích například v Citibank, Patria Finance a Raiffeisenbank. Externě přednáší na vysokých školách, podílí se na výzkumných projektech, má řadu vědeckých publikací. Vystudoval ČVUT a absolvoval postgraduální studium na VŠE.


ZDROJ: FINANČNÍ MANAGEMENT

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí