Právní aspekty nakládání s bioodpadem v obcích

Komunitní kompostování je administrativně velmi snadné, protože není de iure nakládání s odpady, a zákon o odpadech se omezuje na stanovení minimálních zcela nezbytných pravidel. Tato výhoda je relativizována tím, že tímto způsobem lze nakládat pouze s vybranými rostlinnými zbytky. S ostatními druhy bioodpadu je nutné nakládat ve standardních odpadových zařízeních, jejichž provoz podléhá z nutnosti chránit životní prostředí před nepříznivými vlivy mnohem podrobnější regulaci.

KOMUNITNÍ KOMPOSTOVÁNÍ

Podle § 10a odst. 1 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech se komunitním kompostováním rozumí "systém sběru a shromažďování rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na území obce, jejich úprava a následné zpracování na zelený kompost." Zákonodárcem zvolený název není šťastný, protože komunitním kompostovánímje běžně míněno kompostování osob z více domů (tím se odlišuje od domácího kompostování, které se týká pouze jedné domácnosti), přičemž získaný kompost je použit přímo v místě. Je zřejmě, že se nejedná o totéž. Nakládání s rostlinnými zbytky v druhém smyslu není v podstatě předmětem právní regulace, přestože se hovoří o nakládání se zahradním odpadem.

Zákon prohlašuje komunitní kompostování za způsob předcházení vzniku odpadu. Tato právní klasifikace je ovšem diskutabilní. V obecné rovině totiž rostlinné zbytky naplňují definiční znaky odpadu, a nemohou se stát vedlejším produktem, protože nejsou výsledkem výrobní činnosti. Tudíž by měly být považovány za odpad do okamžiku, kdy budou zpracovány na kompost, který je již využitelným výrobkem. Kvalifikace věci jako odpad zpravidla znamená podstatně náročnější požadavky na nakládání s ní. V případě rostlinných zbytků z údržby zeleně by tyto nároky mohly až znemožnit hospodárné a k životnímu prostředí šetrné zpracování rostlinných zbytků na kompost (hnojivo). Domnívám se, že právě z těchto důvodů se zákonodárce rozhodl komunitní kompostování vyloučit z působnosti odpadové legislativy. Tvrzení, že se jedná o předcházení vzniku odpadů, protože se jednotlivé osoby rostlinných zbytků nechtějí zbavit, nýbrž naopak je chtějí využít pro tvorbu kompostu, je účelové a nepřesné. Totožným způsobem by totiž bylo možné argumentovat i v jiných případech, které jsou dlouhodobě považovány za nakládání s odpady (typicky využití věci jako paliva).

Zároveň toto pojetí komunitního kompostování vede k paradoxnímu důsledku. V obcích, kde je zavedeno komunitní kompostování, nejsou rostlinné zbytky odpadem, zatímco složením i původem totožné materiály jsou v jiné obci za odpad považovány (jsou sbírány jako směsný komunální odpad nebo jako využitelný bioodpad). Existence komunitní kompostárny rovněž nijak neomezuje skutečné množství vznikajícího odpadu (nabízí "pouze" možnost jeho snadného využití), a o předcházení vzniku odpadu se jedná čistě formálně. Zavedením komunitního kompostování se dokonce může zvýšit množství materiálů, se kterými obec musí nakládat, protože se obyvatelům obce nabízí další a jednodušší možnost, jak se jich zbavit.

Třebaže se jeví zařazení komunitního kompostování mezi způsoby prevence odpadu jako formalistické, právní důsledky jsou zřejmé. Komunitní kompostárna není zařízením pro nakládání s odpady a zákon o odpadech na tento způsob nakládání s rostlinnými zbytky v zásadě vůbec nedopadá. Zákon se v § 10a omezuje na konstatování, že komunitní kompostování lze provozovat pouze na základě obecně závazné vyhlášky obce. Úprava a kompostování zelených zbytků také nesmí narušit složky životního prostředí nad míru stanovenou zvláštními právními předpisy (vedle zákonem výslovně zmíněného zápachu a emisí metanu mohou být kompostováním ohroženy zejména podzemní a povrchové vody).

KOMPOSTÁRNA

Odborná veřejnost zdůrazňuje prakticky nulovou administrativní náročnost komunitního kompostování. Není nutná evidence přijatých rostlinných zbytků (byť je vhodná), vlastní svoz zbytků nemusí provádět osoba oprávněná k nakládání s odpady, a není stanovena ani maximální kapacita kompostárny. Vlastní zřízení kompostárny však není tak snadné. Snad s výjimkou zřízení kompostárny v rámci existujícího zařízení je totiž realizace nové kompostárny podrobena režimu stavebního zákona, protože se jedná o stavbu. Jelikož je potřeba respektovat zejména požadavky na ochranu vody a půdy a vlastníci sousedních nemovitostí namítají dotčení svých práv zápachem nebo hlukem (je-li použita mechanizace), není zpravidla možné využití zjednodušených povolovacích procesů v podobě územního souhlasu a ohlášení stavby. Kompostárnu může provozovat obec ve vlastní režii nebo využít služeb jiného subjektu (zemědělce).

V rámci komunitního kompostování není možné nakládat se zbytky z restauračních zařízení či domácností. K tomu slouží obcím jiné nástroje. Oddělený sběr kuchyňského odpadu je nakládáním s odpadem, zatímco zpracování rozložitelného odpadu přímo v domácnostech není nijak regulováno. Tato pravidla musí obce respektovat, z pohledu obyvatel však tyto administrativní rozdíly nejsou postřehnutelné. Nízká administrativní náročnost spojená s ekonomickou dostupností poté umožňuje široké rozšíření komunitního kompostování i v malých obcích. Je proto na místě položit si otázku, jaké dopady bude mít MŽP avizované vyjmutí komunitního kompostování z režimu předcházení vzniku odpadu v plánovaném zákoně o odpadech.

ODDĚLENÝ SBĚR BIOODPADU

Postupně se ve stále více obcích zavádí oddělený sběr vybraných biologicky rozložitelných složek odpadu. Tento sběr zákon nijak neomezoval a neomezuje. Proto také slovní spojení "včetně biologicky rozložitelné složky komunálních odpadů", kterým zákon č. 154/2010 Sb. doplnil zmocnění obce k vydání vyhlášky ke stanovení systému sběru komunálního odpadu, nemělo žádný význam, neboť jako součást komunálního odpadu mohly obce regulovat nakládání s ním i předtím. Obce mohou povinnost svým obyvatelům odděleně shromažďovat i tento druh odpadu uložit ve vyhlášce. Právní úprava na národní ani evropské úrovni nyní neukládá obcím povinnost zavést oddělený sběr bioodpadu (čl. 22 Směrnice EP a Rady 2008/98 o odpadech pouze předpokládá zavedení odděleného sběru biologického odpadu v případě potřeby členského státu).

Mezi faktory, které ovlivňují úspěšnost odděleného sběru, patří charakter zástavby (určuje podíl bioodpadu ze zahrad) a podmínky pro svoz. Právní úprava umožňuje obcím rozhodnout, zda oddělený sběr na svém území vůbec zavedou. Poněvadž se stále jedná o relativně novou možnost, je většinou zavedení této povinnosti spojeno s informační kampaní nebo je nejprve ověřeno na pilotním projektu.

Třebaže není povinností obce zavést oddělený sběr bioodpadu, není k dispozici mnoho jiných prostředků, jak dostát požadavku směrnice o skládkách na postupné snižování množství biologicky rozložitelného komunálního odpadu. Řada evropských států, včetně ČR, však v tomto ohledu zatím není příliš úspěšná. Proto je otázkou, zda by zavedení povinnosti odděleného sběru vedlo ke změně.

MŽP v novém zákoně o odpadech počítá s povinností obcí zavést na svém území oddělený sběr přinejmenším bioodpadů rostlinného původu, a to s přihlédnutím k technologickým možnostem jako environmentálně vhodného a ekonomicky a sociálně únosného řešení.

Ekonomická náročnost je zmiňována již dnes, kdy jsou tyto systémy zaváděny dobrovolně, a tedy zpravidla pečlivěji a systematičtěji. Z hlediska efektivního fungování i výše provozních nákladů je rozhodující rozsah, v jakém by musel být tento systém zaveden. Jelikož je nakládání s komunálním odpadem věcí samosprávy, jeví se jako vhodnější ponechat konkrétní podobu systému odděleného sběru všech druhů komunálního odpadu na samotné obci a stanovit místo toho požadavky na výsledky tohoto systému.

Zpracováno na základě textu publikovaného na www.biom.cz, 9. 9. 2013

Mgr. Jakub Hanák
Právnická fakulta Masarykovy univerzity