Zmatek energetické politiky EU

Od chvíle, kdy svět vzal na vědomí jev globálního oteplování, byla Evropa lídrem ve snaze omezit negativní dopady tohoto fenoménu. Tato politika se teď ale zcela rozpadá. Úspěch a smysl původně jasného závazku růstu obnovitelných zdrojů a snížení emisí do roku 2020 se relativizují, a Evropa především nemá jasno, jak dál, jak pokračovat do roku 2030. Důsledky tohoto zmatku vidíme i v České republice.

Podle zveřejněného návrhu klimatické a energetické politiky Evropa momentálně přešlapuje na místě. Mezi lety 2020 a 2030 by měl podíl obnovitelných zdrojů v EU narůst o pouhých sedm procent. Téměř to vypadá, že se Evropská komise lekla vlastního úspěchu. Případné zavedení masivní regulace růstu obnovitelných zdrojů v příštím desetiletí přitom nedává smysl. Větrná nebo solární energetika se tou dobou bude na trhu prosazovat bez podpory. Skutečným důvodem zabrzdění "zelené evoluce" tak může být tlak "fosilních" států a velkých energetických společností.

Není asi náhoda, že v Česku to byl ČEZ, kdo velmi přivítal současné neambiciózní cíle EU. Právě pro ČEZ znamenají obnovitelné zdroje, které přesouvají vlastnictví zdrojů do rukou spotřebitelů, konkurenci. Jenže couvnutí z nastavené cesty může přijít draho. Spotřebitelé v zemích EU financovali rozběh solárních nebo větrných technologií, z jejichž dostupnosti může dnes těžit celý svět. Růst fotovoltaických elektráren se však začíná přesouvat do USA, Japonska nebo Číny. Například jen stát New York plánuje program na podporu využití energie ze slunce za téměř miliardu dolarů.

Hrozbě přenesení těžiště inovací mimo Evropu se snaží některé státy zabránit. Německo, Dánsko nebo Belgie a dalších pět členských států proto před Vánoci podpořily dlouhodobé cíle v růstu obnovitelných zdrojů a eurokomisařům napsaly: "Cíl pro obnovitelné energie posílí evropskou konkurenceschopnost, pomůže růstu i vyšší zaměstnanosti." Kroky zahraničních vlád se opírají o očekávané přínosy: šetrná energetika zaměstnávala v Evropě během roku 2010 přes milion lidí, do konce tohoto desetiletí může dát práci téměř třem milionům občanů a do roku 2030 zaměstnat až 3,5 milionu lidí.

Naopak největším odpůrcem závazných cílů v energetice je uhelné Polsko doplněné Bulharskem. EU by se však měla snažit, aby se i v zelené energetice nedostala do dvourychlostní struktury, kdy progresivní státy budou snižovat emise, budovat obnovitelné zdroje, a vedle se jako černí pasažéři povezou státy s vysokým znečištěním ovzduší.

Sektor zelené energetiky může významně podpořit také český průmysl. Na výrobu jediné větrné turbíny je potřeba stejné množství oceli jako téměř na pět set osobních aut, což může pomoci českému ocelářství získat výhodné kontrakty i bez pro stát rizikových investic, jakými je výstavba dalších jaderných reaktorů. Jenže ministerstvo průmyslu, které vytváří novou energetickou strategii již dlouhých pět let, se soustřeďuje hlavně na jadernou energetiku a čeští politici neustále vracejí do hry otázku územních limitů těžby uhlí v severních Čechách.

Vlažný přístup Česka však může být jednou z příčin toho, že EU nenaváže na úspěch závazků v podpoře obnovitelných zdrojů energie, snižování emisí nebo zvyšování podílu energetických úspor v rámci původních cílů do roku 2020. Podpoření energetické soběstačnosti EU se přitom vrátí zpět na uspořených prostředcích za negativní dopady ze spalování uhlí i nezávislosti na ruském plynu. Právě proto by neměla Evropa a Česko zůstat stát v proměně energetiky na půli cesty, a pokračovat v ambiciózní, přesto realistické cestě.


Martin Sedlák
Autor působí v Alianci pro energetickou bezpečnost