Na zelenou nejsme dost bohatí

Máme nepochybně dobrý program, jen je třeba, aby se k voličům vůbec dostal v dnešní roztěkané době, prohlásil na víkendovém sjezdu Strany zelených její staronový předseda Ondřej Liška. Není to úplně přesná charakteristika důvodu, proč se SZ nemůže dostat zpět do parlamentu. Způsob, jakým zelení zpracovali pro voliče program v loňských volbách, přece odborníci na komunikaci označili za nejlepší, protože uživatelsky vstřícný: srozumitelný, přehledný, přesvědčivý, moderně vtipný.

V tom, že zelení neumějí mluvit k voličům, to není. Mnohem přesnější je proto druhá poznámka Ondřeje Lišky, který na sjezdu hovořil o tom, že zelení žijí v "ekologickém ghettu", vytlačeni bagatelizací zelených témat, za níž stojí nepřízeň hegemonů veřejné komunikace posledních let - prezidenti Klaus a Zeman dávající přednost byznysu před ekologií myslící na budoucnost - a také mediální odmítání.

Zelená uvnitř

Má to dvě příčiny. Zelená témata zdiskreditoval fakt, že se ekologie stala dobrým byznysem. Ekologie nestojí proti ekonomii, tvrdíval expředseda SZ Martin Bursík, a tak to také přijala většina politiků, která si zejména ze solárních technologií skrze parlament udělala dobrý obchod (platí tu ono krásné klišé - napříč politických spektrem). To, že jde víc o byznys než o zelenou planetu, si dnes myslí i lidé, kteří by jinak ekologické politice byli nakloněni.

Není to osudová chyba Martina Bursíka. Jeho chyba byla snad jen v tom, že do českého prostředí vnášel samozřejmost západního myšlení, zejména německého, kde se ekologické ohledy či zabarvení politiky staly i díky desetiletí práce Zelených přirozenou součástí společnosti. Němci jsou dnes zelení jaksi sami od sebe, zevnitř, a když už o důležitosti ekologie pro život nejsou úplně přesvědčeni, nechají se "přemluvit" právě ekonomickými faktory (budoucnost, šetření, pracovní místa atd.).

Něco takového české společnosti stále ještě chybí. Ekonomická košile je nám bližší než ekologický kabát - a právě tato metafora ukazuje, jak si roli ekologie většinově představujeme: je to pořád něco navíc, co přichází až ve chvíli, kdy na to máme. A protože na to nemáme, nemůžeme ani dávat hlasy straně, která zelenou politiku jako sobě vlastní prosazuje.

Zelené oči, zelený hlas

Konečně i němečtí Zelení se do poslaneckých lavic a k vládě propracovávali postupně a do parlamentu vstupovali až v době, kdy Němci pochopili, že své bohatství navrší jedině tím, že se budou věnovat zdravému způsobu života. K takovému přesvědčení česká společnost zatím nedospěla, protože v českém prostředí pořád ještě panuje přesvědčení, že jsme ve srovnání se západními zeměmi vlastně chudí příbuzní a že na "zelený luxus" máme dost času.

Podobně jako v Německu 80. let existují výjimky. V Německu Zelení putovali do politiky přes regionální parlamenty, a tak se dělo i v ČR. Kdyby republika byla totéž co Praha, byli by zelení ve sněmovně jako organická nezbytnost (volby SZ, Praha: 2013 - 6,45 %; 2010 - 4,75 %, 2006 - 9,19 %). Jenže bohatá, globálně uvažující Praha není Česko. A to je spolu s pocitem relativní chudoby asi nejsilnější příčina, znemožňující větší ohlas zelených ve vysoké politice.

Předseda SZ Ondřej Liška může přemýšlet o tom, jak přesvědčit voliče, že levá frakce Matěje Stropnického zelené politice neškodí, může lámat odpor médií a cynický skepticismus klausovsko-zemanovského typu, který v debatě o ekologii bohužel převládá. Nic mu to a jeho straně nepomůže, dokud dostatečná část společnosti nepřijde na to, že donekonečna množené bohatství může mít i jiné zhodnocení, než je "DAD": dům, auto, dovolená. Mají-li se zelení vrátit do parlamentu, musí jejich přesvědčovací kampaň vést tímto směrem. Jsme už dávno dost bohatí na to, aby nejen náš hlas, ale i oči mohly být zelené.

Kdyby republika byla totéž co Praha, byli by zelení ve sněmovně jako organická nezbytnost. Jenže bohatá, globálně uvažující Praha není Česko. A to je spolu s pocitem relativní chudoby asi nejsilnější příčina znemožňující větší ohlas zelených ve vysoké politice.

AUTOR: Petr Fischer
AUTOR-WEB: www.ihned.cz