EU by se neměla bát těžby plynu z břidlic?

Ruský postup na Ukrajině by měl být pro Evropskou unii budíčkem. Nechce-li být Evropa nadále rukojmím plynové politiky Moskvy, musí hledat alternativy k ruským dodávkám. Jednou z cest by mohla být těžba zemního plynu z břidlic metodou hydraulického štěpení, takzvaného frakování.

Jenže v řadě evropských zemí, které se o těžbu pokoušejí, vidíme hlasitý odpor. Ačkoliv je proces těžby zemního plynu z břidlic relativně bezpečný a vytěžené palivo uvolňuje do ovzduší podstatně méně uhlíku a dalších znečišťujících látek než uhlí či nafta, kritici těžby z břidlic cestují z jedné země do druhé a proti frakování protestují. Vzhledem k tomu, kolik je z politického i ekonomického hlediska v sázce, stojí za to rozebrat argumenty obou stran a pokusit se pochopit, proč má strach z frakování v některých částech Evropy takovou sílu, zatímco na druhém břehu Atlantiku, ve Spojených státech je mnohem slabší.

Nedávný rychlý vzestup produkce zemního plynu a ropy v USA je výsledkem rozvoje levnějších a čistších technologií, příznivých geologických podmínek a rozumné vládní politiky na státní i federální úrovni. Během několika příštích let se Spojené státy stanou vývozcem zemního plynu, což bude znamenat přínos i pro země závislé na dovozu energie - včetně zhruba 90 procent Evropy. Rovněž asijské země by měly přímo i nepřímo profitovat ze zvýšení objemu dostupných dodávek zkapalněného zemního plynu (LNG) na světovém trhu. Mnoho evropských průmyslových podniků závislých na energetických vstupech se naopak ocitne v nevýhodě kvůli relativně vyšším nákladům na energie. V důsledku toho některé velké průmyslové firmy, například německý chemický gigant BASF, přesouvají už dnes své provozy z Evropy a Asie do Spojených států, aby využily podstatně nižších cen energií v USA.

Horší než uhlí a ruský plyn?

Navzdory možnosti získat podobnou výhodu zareagovaly evropské země jako Francie, Itálie, Německo nebo Česká republika na obavy veřejnosti tím, že frakování zakázaly. V některých případech přitom tyto obavy přiživují domácí producenti alternativních paliv. V důsledku toho čelí evropští činitelé dobře financovaným kampaním, které vyvolávají znepokojení z údajně škodlivých (a neprokázaných) dopadů frakování na životní prostředí a lidské zdraví. V určitých částech Evropy jsou podněcovateli těchto obav dovozci zemního plynu stojící mimo Evropskou unii. Některé americké ekologické skupiny navíc zveřejňují zavádějící či přímo falešné zprávy o údajných negativních dopadech frakování. Jedním z příkladů je dokument GasLand. V Evropě si získal velkou pozornost, mimo jiné i v institucích EU, přestože vědci z čelných amerických univerzit znevěrohodnili tvrzení o ekologických škodách, které tento snímek obsahuje.

Některé údaje uváděné v Evropě v souvislosti s americkými emisemi metanu se buď týkají starých technologií, nebo je zdiskreditovaly novější studie americké Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA). Jak nedávno napsal jeden uznávaný ruský ekonom: "Víte, co dnes pomáhá ruskému plynu v Evropě? Je to evropská ekologická lobby, která trvala na zmrazení rozvoje [těžby] břidlicového plynu, čímž omezila růst domácí produkce v Evropě. Proč s tím Evropané souhlasili, to opravdu nevím. Je těžké to pochopit." Vskutku je to těžké! Jako je paradoxní, že Německo dováží americké uhlí, které už není ve Spojených státech zapotřebí, poněvadž ho nahrazuje plyn jako "prioritní palivo" do nových a upravených elektráren. Německé náklady na energie jsou podstatně vyšší než v mnoha jiných členských státech EU.

Současně s rozšířením hydraulického štěpení se v USA prudce zvýšily také investice do solární a větrné energie. V Kalifornii a Arizoně se dnes budují rozsáhlé solární parky a na americkém Středozápadě, v Texasu a u východního i západního pobřeží Spojených států rychle stoupá produkce větrné energie. Americká zkušenost nenabízí žádné důkazy, že zvýšená těžba zemního plynu brání rozvoji obnovitelné energie. Hlavním důsledkem frakování je ve skutečnosti snížení uhlovodíkového dovozu a pokles škodlivých emisí díky nahrazení uhelných elektráren plynovými generátory, které emitují dvakrát méně CO2 a neobsahují SO2 ani rtuť. Zemní plyn navíc na rozdíl od uhlí neuvolňuje škodlivé částice, které nesmírně ohrožují zdraví veřejnosti. Kromě toho došlo v USA k pokroku v oblasti energetické účinnosti, zejména v dopravním sektoru - a to vše díky dostupnosti levnějšího zemního plynu.

Vzhledem k tomu všemu by Evropané stavějící se proti frakování měli odhlédnout od katastrofických scénářů týkajících se hydraulického štěpení a raději se zaměřit na nejnovější vědecké poznatky a praktické zkušenosti s ekologickými a zdravotními dopady této metody těžby uhlovodíků. Dokonce i Rusko, které aktivně odrazuje Evropu od frakování, rozšiřuje tuto technologii na západosibiřských plynových polích.

Zranitelná střední Evropa

Ruské televizní vysílání po celé Evropě přitom vyzdvihuje a podporuje opozici vůči frakování, zejména když ho mají provádět západní firmy mimo Rusko. Zvláštní je, že používání frakovacích technologií energetickými firmami v Rusku se pokládá za bezpečné a efektivní, když ho schválil Kreml. Občanům středoevropských zemí mezitím Rusko účtuje za dovoz plynu nejméně o 50 procent vyšší ceny než mnoha západoevropským trhům, tedy státům, které mají snazší přístup k dovozu z jiných zdrojů. Není náhoda, že plynovody Nord Stream a South Stream byly projektovány tak, aby obcházely středoevropské země, které za ruský plyn platí nejvíce. Tyto plynovody poskytují jen politickou páku, nikoliv zvýšenou efektivitu.

Z tohoto hlediska jsou středoevropské země energeticky nejzranitelnější v celém regionu. Proto je zapotřebí, aby se veřejní činitelé i široká veřejnost seznámili se zkušenostmi s frakováním v jiných zemích, například v USA , a mohli se postavit těm, kdo propagují vědecky zdiskreditovaná tvrzení o rizicích této technologie pro životní prostředí a veřejné zdraví. Vyhrají-li bitvu o veřejné mínění "obchodníci se strachem", středoevropské úsilí o modernizaci se zpomalí a ekonomická propast mezi tímto regionem a nejbohatšími členy EU se neuzavře - přinejmenším ne tak rychle, jak by se jinak uzavřít mohla. A Rusko bude nadále držet velkou část Evropské unie v šachu svojí plynovou politikou.

AUTOR: Keith C. Smith
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor působí ve think-tanku CEPA ve Washingtonu, s jehož souhlasem tento text přetiskujeme.