Pátek, 29. března 2024

Z uhlí bychom měli dělat benzin

Se spoluautorem územních limitů Martinem Říhou o tom, jak limity vznikaly, proč trvá tlak na jejich zrušení a proč jako ekolog fandí jaderné energii.

Z uhlí bychom měli dělat benzin

Slovní spojení "prolomení územních limitů" se v českém byznysovém i politickém slovníku ustálilo a cyklicky se vrací. Podle ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka by o případném prolomení nebo ponechání limitů těžby uhlí v severních Čechách mohla současná vláda rozhodnout do konce roku 2015. Mládek podle svých slov také preferuje závazné krajské referendum. Podle průzkumů veřejného mínění je ale široká veřejnost proti tomu, aby se kvůli postupující těžbě uhlí v severních Čechách musely bourat další obce.

Spor o to, zda za limity těžit, či netěžit, však není černobílý. Má proto smysl vrátit se v čase na začátek - k důvodům a okolnostem, za nichž územní limity vznikaly. "Nikdy jsme to nepovažovali za dočasné řešení. Cílem bylo, aby tyhle čáry byly důsledně nepřekročitelné povrchovou těžbou," vzpomíná Martin Říha, který jako bývalý náměstek ministra životního prostředí Ivana Dejmala a jako znalec severočeského prostředí pomohl limity připravit a prosadit.

OTÁZKA: Je možné označit vás za "otce územních limitů"?

Otec je asi moc silné slovo, možná spoluotec... Je fakt, že na severu Čech jsem dříve působil jako úředník, tamní situaci jsem důvěrně znal a na přípravě jsem se v týmu asi dvanácti lidí na ministerstvu podílel. Jako náměstek ministra životního prostředí jsem pak byl zodpovědný za to dohnat to přes ministra až do vlády.

OTÁZKA: Za jakých okolností to tehdy vznikalo?

Začalo to vlastně už před listopadem 1989. Tehdy jsem byl v odboru územního plánování severočeského krajského národního výboru (KNV) a jednoho dne tam přišla parta lidí, která si říkala Ekofórum pánevní oblasti severních Čech. Vedl ji Lubomír Voleník, pozdější předseda Nejvyššího kontrolního úřadu. A přišli s tím, že se musí něco udělat pro záchranu zámku Jezeří a hlavně s dalším postupem těžby ve velkolomu Československé armády pod ním. Protože tehdy na základě doporučení sovětských expertů reálně ve vzduchu visela hrozba takzvané velké varianty těžby, vlastně úplného vytěžení. A když mi po Listopadu ministr Moldan nabídl, abych mu šel dělat náměstka, Ekofórum se oficiálně stalo spoluautorem programu ozdravění severozápadních Čech.

OTÁZKA: To je asi unikát, že se ekologická organizace podílela na vládním návrhu, ne?

To ano a jsem na to dodnes hrdý. Předkladatelem bylo ministerstvo životního prostředí, severočeský KNV a Ekofórum, které na materiálu do vlády bylo uvedeno na hlavičkovém papíře. Program ozdravění obsahoval desítky různých úkolů, například odsíření elektráren a právě i stanovení územních ekologických limitů těžby v severočeské důlní pánvi jako nepřekročitelných hranic pro škody na povrchu. Vlády, národní i federální, to schválily a my jsme pak dostali za úkol konkrétní limity připravit.

OTÁZKA: Jinými slovy politická podpora pro to byla tehdy jednoznačná.

Byla jednoznačná, nebylo to žádné "my a oni". Všichni, od lidí v nejvyšších státních úřadech až po ty přímo z postiženého území, pracovali společně. Vliv mělo i to, že jako reziduum minulosti byla zlikvidována obec Libkovice a nakonec se ukázalo, že zbytečně, protože se tam nikdy nezačalo těžit.

Takže i konkrétní nastavení limitů poté prošlo jak Pithartovou vládou, tak hlavně díky Josefu Vavrouškovi vládou federální. Nikdy jsme to nepovažovali za žádné dočasné řešení. Cílem bylo, aby tyhle čáry byly důsledně nepřekročitelné povrchovou těžbou. Nikdy jsme ale neřekli, že by se uhlí za limity nemohlo těžit hlubinně nebo třeba pod zemí zplyňovat. Ale povrchová těžba krajinu strašlivě devastuje a mělo to i vliv na životní prostředí a prokazatelně i zdraví lidí.

OTÁZKA: V usnesení vlády z roku 1991 je ale bod, kde se "ministru pro hospodářskou politiku a rozvoj ukládá vycházet z omezení při koncipování Státní energetické politiky České republiky do roku 2005". Z toho by se dalo vyvodit, že po roce 2005 už to zase může být jinak...

Právě toho se chytli a dodnes se chytají těžaři a zastánci prolomení limitů. Vysvětlili si to tak, že usnesení platí jen do roku 2005 a že každá nová vláda to může zpochybnit a zrušit. Ten letopočet ale byl jen součástí názvu oné koncepce ministerstva průmyslu a obchodu, ne lhůta platnosti limitů.

OTÁZKA: Kdybyste tedy limity psali dnes, se současnou znalostí věci, udělali byste to jinak, s nějakými zárukami, pojistkami?

Vůbec jsme tehdy nepředpokládali, že by se mohla objevit recidiva bolševického uvažování o pokračování v plošné devastaci území. Takže žádné jiné záruky kromě toho, že se to musí promítnout do územních plánů a úkolu pro Český báňský úřad, že zásoby za limity mají být buď zrušeny, nebo převedeny do nebilančních zásob, tam nebyly. Ale to báňský úřad nesplnil.

OTÁZKA: Limity se tedy začaly zpochybňovat s rokem 2005?

Souviselo to s přípravou surovinové politiky státu a energetické koncepce. K té ale musel být posudek vlivu na životní prostředí, tedy takzvaná SEA. Byl jsem tou dobou na MŽP ředitelem odboru posuzování vlivu na životní prostředí a vydal jsem záporné stanovisko. Jedno z mála záporných stanovisek ministerstva životního prostředí k nějaké ministerské koncepci. Konkrétně šlo o koncepci ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana a jeho náměstka pro energetiku Martina Peciny. Byli tehdy kvůli tomu velmi vzteklí. Premiér Špidla pak proto svolal speciální schůzku, noční zasedání vlády, kde jsme měli proti MPO naše záporné stanovisko obhájit. Výsledkem bylo, že zrušení limitů musí z koncepce zmizet. Až poté byla vládou schválena. Ale od té doby se to téma stále vrací. Czech Coal by měl samozřejmě mnohem větší hodnotu, kdyby měl perspektivu pokračování těžby přes Černice a Horní Jiřetín až do prostoru pod chemičkami v Záluží, kde je těžiště zásob.

OTÁZKA: Účelem podnikání je dosahování zisku, takže postoji těžařů se asi nelze divit...

Já se jim taky vůbec nedivím a jejich snažení považuji za legitimní. Jde ale o to, jakou úlohu v tom má sehrát stát. Ten má hájit přiměřeně všechny zájmy v území a hlavně zájmy veřejné, společné celé občanské komunitě, a nejen dotčeného území. Jsou tu přece i zájmy jiných podnikatelů, kteří mají v oblasti své firmy, zájmy majitelů nemovitostí, kteří si další těžbu nepřejí, zájmy ochrany přírody a krajiny, sídel, památek, historie a paměti místa.

OTÁZKA: Ale vy sám to nevnímáte tak, že by ekonomika a ekologie byly v příkrém rozporu?

To vůbec ne, žádné "zpátky na stromy a začneme znovu". Ale je fakt, že těžaři si často počínají velmi neurvale. Do rekultivace se investuje nedostatečně a se zpožděním. Příroda a krajina, která tam byla kdysi neskutečně krásná a bohatá, se nemohou dále měnit v kilometry čtvereční úhoru.

Nyní se těžaři snaží o takovou plíživou strategii: nabízejí jednotlivý výkup nemovitostí, a tím, že někteří toho využijí, ubývá zákazníků pro obchod, ubývá dětí navštěvujících školy a školky, postupně se provoz řady zařízení či firem přestane vyplácet a lidé budou nakonec rádi, že odejdou.

V Horním Jiřetíně přišla i nabídka na výstavbu úplně nové obce východně od Litvínova. Dokonce že by se prý mohl rozebrat a zase sestavit tamní kostel. Domy nahradíte, ale tu živou komunitu lidí, ty řemeslné dílny, genius loci, krajinný rámec a historii ne. Alespoň ostrůvky původního osídlení krajiny by tam zůstat měly, a ne že to vyrabujeme až po Krušné hory.

OTÁZKA: Co v tomto smyslu čekáte od současné vlády?

Jsem přesvědčen, že pod heslem co nejvyšší soběstačnosti v energetických surovinách, ve výrobě energie, konkurenceschopnosti českého hospodářství a s argumentem přílišné závislosti na Rusku bude tlak na rozšíření těžby, zejména od ministra průmyslu Mládka a premiéra Sobotky. S poukazem na to, že máme svůj uran, máme své uhlí a na tom musíme stavět...

OTÁZKA: Ale není na tom něco pravdy? Ten argument energetické bezpečnosti i s ohledem na Rusko má svou váhu.

Něco na tom sice je, ale raději bych viděl splnění slibů, které jsme kdysi my a hlavně lidi ze severu Čech dostali. Tedy že s rozvojem jaderné energetiky, která se měla stát základním pilířem výroby elektřiny, ale i tepla, se budou odstavovat uhelné elektrárny a že uhlí či z něj vyrobený plyn budou už jen pro teplárenství. A že zůstanou už jen funkční lomy, které ještě mají co těžit, jako jsou Vršany nebo Bílina, a konfliktní místa se vynechají.

OTÁZKA: Ale s rozšiřováním Temelína to je nejisté, což je opět argument pro udržení, případně rozšíření těžby uhlí.

Ale vždyť naše hospodářství má pořád obrovskou rezervu v energetických úsporách. Na srovnatelný hrubý domácí produkt máme 1,7krát větší energetickou náročnost než vyspělé země. Kdyby se jen odstranily ztráty na zoufale zanedbaných dlouhých rozvodech tepla... Vždyť topíme pánubohu do oken a ohromně plýtváme. Bez toho by zásoby v nekonfliktních dolech stačily ještě na desítky let.

OTÁZKA: Levněji než Temelín by asi vyšla investice do různých čistých technologií spalování. Podle Pavla Tykače je uhlí jen v dole ČSA teoreticky tolik, že by z něj šlo vyrobit více elektřiny než z nové jaderné elektrárny.

Já sám to neumím spočítat. Jsem ale k takovým odhadům docela skeptický. Zajímalo by mne třeba, kolik z vyrobené elektřiny spotřebuje samotná těžba uhlí. Když vidím ta obrovská rypadla a zakladače, pásové dopravníky, jež běží na elektřinu, odhaduji, že na to padne třetina vytěženého uhlí. V tom je ten hlavní rozdíl mezi uhlím a jadernou energií. Jádro je čistá technologie, bez skleníkových plynů, což o spalování uhlí říci nelze. A pokud jde o uložení vyhořelého jaderného paliva, myslím, že by se dalo sdílet jedno úložiště pro více států, ideálně třeba ve Švédsku, ve skandinávském žulovém masivu.

Temelín má chybu, že je daleko od energeticky náročného průmyslu a se ztrátami se monstrózním vedením tahá přes celou republiku. Kromě toho, že je takové vzdušné vedení snadno zranitelné, také hyzdí krajinu. Jadernou elektrárnu Temelín jsem ale jinak prošel skrz naskrz, když jsme na ministerstvu povolovali změny v projektu, a troufám si tvrdit, že jde o velmi dobře zabezpečenou technologii.

OTÁZKA: Pro někoho může být docela překvapení, že vy jako ekolog jste pro jadernou energetiku...

Spousta lidí má tendenci posuzovat věci povrchně a ekologické iniciativy vnímat jako jednolité hnutí. Není to tak, i my jsme názorově diferencovaní, jen to někteří lidé nechtějí slyšet. Mám-li si vybrat pro výrobu hlavního podílu elektřiny mezi pokračujícím spalováním uhlí, anebo jádrem, jsem jednoznačně pro jádro.

OTÁZKA: Myslíte, že ke vstřícnějšímu postoji státu k možnému prolomení limitů může vést i zvýšení příjmů z vytěženého uhlí? Dnes stát dostává jen 1,5 procenta tržní hodnoty, z vlády už zazněly hlasy, že by to mělo být násobně víc.

Současné příjmy státu z těžby uhlí jsou směšné a při pragmatickém babišovském přístupu to může hrát roli hlavně v psychologii dotčených obcí, pokud by od těžařů dostávaly více peněz.

Byl jsem nedávno opět na zámku Jezeří a v jeho okolí. Kdysi, za působení šlechty a také sudetských Němců, byla nejen sídla, ale i okolní krajina kultivovaná, byla tam spousta cest, drobné architektury vyhlídek a rozhleden, zázemí pro rekreaci... Kdyby pan Tykač dal jen tisícinu z toho, co tam vydobude a prodá, třeba do obnovy památek, a kastelánka z Jezeří nemusela doslova žebrat o každou korunu od státu, lidé v místě by asi byli také vstřícnější. Teď jsou jen naštvaní. Pořád se jim říkalo, jak na tom kraj vydělá, ale on na tom desítky let jen prodělává. Je třeba tam konečně něco začít vracet, ne pořád jen brát a planě slibovat.

OTÁZKA: Limity by prý mohly padnout v místě, kde by neohrozily lidská obydlí, konkrétně v Bílině. Je to řešení?

Konkrétně lom Bílina je zrovna ukázkou toho, že my jsme nebyli nijak zaťatí a nepružní. Ještě za ministra Ivana Dejmala jsme s limity v Bílině hnuli. Ale byla to výměna území za území, na jedné straně se limity posunuly, na straně druhé, kde to těžebně nebylo tak zajímavé, zase zůstala původní krajina.

OTÁZKA: Kritizujete i to, že uhlí spalujeme s nízkou účinností, v elektřině vyvážíme vlastní životní prostředí... Ale co s hnědým uhlím jinak dělat?

Na rozdíl od prostého spálení se nabízí chemické zpracování. I to mizerné uhlí je velkým zdrojem uhlovodíků, které jednou možná budou nahrazovat ropné uhlovodíky. Nabízí se i farmakologické využití, třeba i v kombinaci s pěstováním léčivých bylin či technických plodin na té kontaminované půdě, jejíž produkce by zatím neměla vstupovat do potravinového řetězce.

OTÁZKA: Uhlí ze severních Čech používali Němci za války k výrobě umělého benzinu... Mělo by nějaký smysl, třeba opět s ohledem na závislost na Rusku, využít je do budoucna i takto?

Jistě, hydrogenace uhlí je zvládnutá technologie a dá se dělat efektivněji a lépe než kdysi za války. Určitě by to bylo lepší než ho spalovat. Ve starých elektrárnách byla účinnost využití jeho energetického potenciálu jenom 29 procent, teď se to modernizací elektráren podařilo zvýšit až na 42 procent. Ale pořád to není ani půlka a spousta toho jde do popela a do vzduchu.

OTÁZKA: Mohl by o tom rozhodnout stát, kterému to uhlí fakticky patří?

Je divné, že se stát nezmůže na rázné slovo. Uhlí v zásobách skutečně patří státu, který by si měl určit, kam půjde. Pokud chybí v teplárenství, nemělo by být možné říci, že těžař uhlí bude vyvážet, protože v cizině za ně dostane víc. Stát může a má klást těžařům podmínky. Uhlí je vyhrazený nerost, není to součást pozemku.

OTÁZKA: Kdybyste měl sám sobě zahrát ďáblova advokáta, našel byste přece jen nějaký argument pro prolomení územních limitů?

Nenašel. Jsem přesvědčen, že je dobře, že jsme je tehdy stanovili, že to bylo zatažení za záchrannou brzdu v poslední chvíli a že si toto území zaslouží ozdravit a vrátit k nějakému civilizovanému využití, a ne pokračovat v této devastaci. I za cenu, že bychom se časem přidali k zemím, které žádné uhlí nemají. Ale podívejte se na Švédsko. To má sice železnou rudu, ale nemá uhlí, a tak ani hutě. A máte pocit, že jsou na tom Švédové hůře než my?

AUTOR: Robert Břešťan

Martin Říha (69)

- Architekt a urbanista, odborník na posuzování vlivů záměrů a koncepcí na životní prostředí (SEA/EIA).
- Absolvent stavební fakulty ČVUT v Praze (1968). Pracoval
10 let na ONV Děčín, 11 let na KNV Ústí nad Labem v úsecích územního plánování.
- Podílel se na odvrácení tzv. "velké varianty těžby" v Severočeské uhelné pánvi.
- V roce 1990 byl jmenován náměstkem ministra životního prostředí Bedřicha Moldana.
- V letech 1993 až 2000
byl výrobním náměstkem soukromé projektové organizace Terplan Praha.
- Poté byl do roku 2004 na MŽP ředitelem odboru posuzování vlivů na životní prostředí (EIA/SEA).
- V letech 2004 až 2011 pracoval v Útvaru rozvoje hlavního města Prahy.
- Je zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj a držitelem Ceny Josefa Vavrouška za rok 2010.

Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů