Úvahy nad hrobem Temelína

Soutěž na dostavbu dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín dospěla k neslavnému, byť očekávanému závěru. Stavět se nebude. Investice do nových jaderných bloků zkrátka není slučitelná se současným stavem ani s výhledem evropské energetiky.

ČEZ před týdnem zrušil zadávací řízení, a tím i celou soutěž. Stalo se tak pouhý den poté, co vláda v čele s Bohuslavem Sobotkou odmítla garantovat návratnost investice v odhadované výši 200 až 300 miliard korun. Při současné ceně elektřiny na burzách nelze o návratnosti investice hovořit a doplatek z kapes velkých i malých spotřebitelů energie je až příliš politicky citlivé téma.

Žádné velké emoce rozhodnutí topmanažerů ČEZ nedoprovázely, všichni to vzali jako fakt. Divil se tomu snad jen americký velvyslanec v Praze Norman Eisen, kterému evidentně nedošlo to, co všichni ostatní už pochopili. Tedy že stavět bez vládních garancí by bylo čiré šílenství.

Nelze přehlédnout ani škodolibé uspokojení, jež nastalo v sousedním Německu a Rakousku. Protijaderní aktivisté se tváří, jako by zastavení soutěže byla jejich zásluha.

Dostavba dvou bloků Temelína bez těchto záruk byla řešením poplatným době, kdy šéfové ČEZ o vypsání soutěže rozhodli. V roce 2008 totiž při pohledu na vysokou tržní cenu elektřiny, platby za emise oxidu uhličitého i rostoucí spotřebu opravdu vycházelo, že investice do nových reaktorů je super nápad.

O pouhých šest let později je vše jinak. Téměř žádná investice do nových elektrárenských kapacit se nevyplatí, nepočítáme-li zvýhodňované obnovitelné zdroje. Ale jak ukazují zkušenosti investorů ze Španělska, Rumunska i Česka, stačí jedno rozhodnutí a slibované zisky z výroby zelené energie se rychle změní ve ztráty.

Výhodou Česka je to, že nemusí nikam spěchat. Nejsme v situaci, jako je Velká Británie, kde je většina jaderných i uhelných bloků zralá na sešrotování a kde je omezování dodávek elektřiny reálným strašákem. Česko naopak vytváří rozsáhlé přebytky a pětinu vyrobené elektrické energie vyváží za hranice. A v pozici exportéra zůstane minimálně po následujících 10 let.

Můžeme si tedy dovolit luxus čekání a v nejbližších čtyřech nebo pěti letech nepřijmout žádné nezvratné rozhodnutí ohledně jaderné energetiky. Naopak se vyplatí počkat na evropskou dohodu ohledně energetické strategie do roku 2030 i na případnou globální dohodu o snižování emisí skleníkových plynů.

Je to tedy do značné míry politická otázka, zda česká vláda přistoupí na pravidla hry nastavená Němci a Rakušany, nebo zda i za cenu konfrontace prosadí své právo na rozvoj jaderné energetiky. Samozřejmě to půjde snadněji, pokud budeme součástí širší projaderné koalice spolu s Brity, Francouzi a kolegy z visegrádské čtyřky.

Stejně tak je třeba sednout a přemýšlet, kdy a zda vůbec nové jaderné bloky budeme potřebovat. A zda je má případně stavět ČEZ se 70procentním podílem státu a 30 procenty soukromých investorů, nebo jiná společnost ve stoprocentně státním vlastnictví.

Prioritu by měl mít osud Jaderné elektrárny Dukovany, u které dnes nikdo není schopen odpovědně říci, zda doslouží již v roce 2025, nebo o 10 let později.

V této souvislosti je pozoruhodný záměr ruské firmy AKME-Engineering, která přichází se záměrem rychlé a elegantní náhrady dosluhujících reaktorů "dukovanského" typu VVER-440. Její modulární reaktory totiž bude možné umístit do prostoru po turbínách starého bloku. Samozřejmě je otázkou, zda Rusko bude za pět let z českého i evropského pohledu partner, nebo úhlavní nepřítel.

Za pět let též budeme vědět, zda vývoj směřuje k decentralizaci energetiky, nebo nikoli. Již dnes lze pozorovat zájem lidí a firem o střešní solární panely a malé kogenerační jednotky na zemní plyn, kdy hlavní motivací je snaha ušetřit za nemalé distribuční poplatky.

V tuto chvíli na náročnou otázku, zda vůbec nové jaderné bloky potřebujeme, odpovědět s plnou odpovědností nelze. Pokud bude energetický průmysl dál mizet z Evropy, stavět se budou jen domy v pasivním standardu a přijde boom samovýroby v malém, odpověď zní ne.

Stejně tak si lze představit scénář zahrnující renesanci evropského průmyslu, větší důraz na snižování emisí oxidu uhličitého a co nejvyšší nezávislosti na dovozu paliv z Ruska. Pak to půjde bez jádra jen těžko.

Závěr tedy zní: plány na rozšíření Temelína nevyhazujme, ale počkejme pár let, až si evropské vlády utřídí myšlenky a shodnou se, čeho vlastně chtějí v energetice dosáhnout.

AUTOR: David Tramba
zástupce šéfredaktora