zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Těším se na soutěž větru s jádrem,

18.05.2014
Energie
Atomová energie
Větrná energie
Těším se na soutěž větru s jádrem,

říká německý energetický expert a propagátor přechodu k obnovitelným zdrojům Felix Matthes...

Přechod od fosilních paliv k zeleným energiím je proces na desítky let, zdůrazňuje na úvod rozhovoru s týdeníkem Ekonom Felix Matthes. Pracuje jako koordinátor výzkumu klimatické a energetické politiky ve vlivném Öko-institutu. Tedy v organizaci, jež v roce 1980 "vynalezla" Energiewende - tedy ústup od spalování fosilních paliv a štěpení jádra k obnovitelným zdrojům - a poté pro ni získala politickou podporu. "Německo nemůže čekat na ostatní země, až se dohodnou," vysvětluje Matthes razantní přístup země k prosazování obnovitelných zdrojů energie.

OTÁZKA: Jak většina Němců nahlíží na Energiewende, tedy energetickou revoluci spočívající v přechodu na obnovitelné zdroje? Považují ji za úspěch, nebo propadák?

Jsou zde dva odlišné pohledy. Z německých novin občas získáte pocit, že je pod palbou těžké kritiky. Ale podle průzkumů veřejného mínění má Energiewende stále podporu 85 procent lidí. Žádná z významnějších politických stran ji nezpochybňuje. Kritici zapomínají na to, že Energiewende je dlouhodobý proces, který neskončí v roce 2020. To nejdůležitější se odehraje až po tomto datu. Zatím jen budujeme pevné základy budoucí podoby německé energetiky. Jsme v pozici maratonského běžce, který proběhl okolo cedule s hodnotou 7,5 kilometru.

OTÁZKA: Proč jsou vlastně Němci tak nadšeni zelenými energiemi? V Česku je každá koruna navíc za obnovitelné zdroje citlivým politickým problémem.

Lze najít přinejmenším čtyři důvody. Němci se dlouhodobě zajímají o problematiku životního prostředí a o rizika plynoucí z provozu jaderných reaktorů. Náklady na energie nejsou zásadní problém, méně než 2,5 procenta výdajů typické domácnosti padnou na účty za elektřinu. Je to méně, než Němci utratí za telefonování. Za třetí je to vědomí, že budoucností německého průmyslu jsou inovace a moderní technologie. Za čtvrté je třeba připomenout, že Německo vydává čtyři procenta svého HDP ročně na dovoz paliv. To znamená, že Němci ze svých peněz financují Rusko, Saúdskou Arábii a podobné země, ale nic z toho nezískávají nazpět. Svoji roli hraje i fakt, že dva miliony lidí dnes vlastní nebo spoluvlastní zařízení na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů.

OTÁZKA: Není škoda zavírat spolehlivé jaderné elektrárny po pouhých 35 letech provozu?

Zvážili jsme všechna rizika možných jaderných havárií. Velká havárie by způsobila škody ve výši až 14 bilionů eur, tedy šestkrát více, než je roční HDP celého Německa. Pravděpodobnost takové havárie je sice velmi nízká, ale je tu. Na politické scéně tudíž převážil názor, že zmíněné riziko je třeba odstranit.

OTÁZKA: Pokud vím, tak Německu - na rozdíl od Japonska - nehrozí extrémně silná zemětřesení ani vlny tsunami...

To ne, ale je třeba vzít v úvahu provozní rizika. Během provozu německých nebo třeba švédských jaderných elektráren se odehrály vážné incidenty, které dopředu nikdo nepředpokládal. Konkrétním případem může být v roce 2011 odstavená jaderná elektrárna v Krümmelu, jejíž provozovatel tajil skutečný rozsah problému před regulátorem.

OTÁZKA: Není řešením stavět modernější a bezpečnější modely reaktorů, jako je AP1000 od Westinghouse?

Není to žádný nový design, je to jen upravený reaktor třetí generace, který neřeší slabá místa lehkovodních reaktorů. Naopak přibyla nová slabina v podobě vysokých nákladů. Stačí se podívat na to, kolik budou Britové doplácet za nové reaktory typu EPR v elektrárně Hinkley Point C. Budou platit 11 eurocentů za kilowatthodinu po dobu 35 let - s každoročním navýšením o inflaci. Pro srovnání, garantovaná cena pro větrné elektrárny v Německu se pohybuje mezi šesti a devíti eurocenty za kilowatthodinu na 18 let.

OTÁZKA: Na druhou stranu má jaderná elektrárna stabilní výkon, zatímco výkon větrných a solárních elektráren v čase kolísá.

Rozdíl v nákladech je dost velký na to, abychom mohli financovat záložní zdroje. Málo se hovoří o tom, že elektroenergetika je ve všech evropských zemích podinvestovaná. Každá země by měla nastavit příznivé podmínky pro investice a zpoždění dohnat. Německo už tak učinilo. Jiné země mají právo zkusit to jinak a podle výsledku poznáme, kdo byl úspěšnější.

OTÁZKA: Jaký ohlas způsobila v Německu informace, že ČEZ zastavil tendr na dostavbu dvou bloků jaderné elektrárny Temelín?

Nebylo to žádné překvapení. Každý odborník věděl, že projekt není bez státem garantovaných cen ekonomicky životaschopný. Dnes je skoro jisté, že v příštích 20 až 25 letech tržní cena elektřiny nevzroste na úroveň, která by umožňovala návratnost investice do jádra. Stejně tak sehrály svoji roli výhrady, které má Evropská komise k britským garancím pro elektrárnu Hinkley Point C.

OTÁZKA: Řada českých firem chtěla stavět větrné elektrárny, ale většina projektů ztroskotala na odporu obyvatel. V případě projektů v Krušných horách se k tomu přidává odpor obcí na německé straně hranice. Mají stejné potíže také investoři v Německu?

Ideálním řešením je ekonomické zainteresování místních obyvatel na provozu větrného parku. V některých regionech Německa platí pravidlo, že investor musí nabídnout 20 procent akcií lidem z okolí stavby. Jakmile lidé získají tuto možnost, odpor proti výstavbě se rázem zmenší. Podobné řešení se dnes testuje i v případě nových vedení vysokého napětí.

OTÁZKA: V roce 2030 má být v Německu 150 tisíc megawattů výkonu ve větrných a solárních elektrárnách. Bude tamní síť spolehlivě provozovatelná?

Není to technický problém, příslušná řešení jsou již dnes k dispozici. Dlouhá léta v Německu platilo, že elektřinu vyrábí okolo 200 velkých elektráren a infrastruktura tomu byla přizpůsobena. Dnes už máme dva miliony výroben elektřiny a za pár desítek let jich bude přes deset milionů. Problémem bude vytvořit tržní prostředí, které bude výrobce z obnovitelných zdrojů motivovat k omezování výkonu v případě přebytku energie na trhu. Stejně tak bude třeba přizpůsobit objem průmyslové produkce situaci na trhu s elektřinou. Historicky se vyplatilo vyrábět 24 hodin denně a 365 dní v roce, protože elektřina v základním pásmu byla nejlevnější. Do budoucna by podniky měly část výrobní kapacity provozovat s ohledem na dostatek či nedostatek elektřiny v soustavě.

OTÁZKA: Nebude to průmyslníky spíše motivovat k přesunu výroby mimo Evropu?

Tohle říkají posledních 20 let a nikam neodešli. Německý těžký průmysl je v pohodlné pozici, neplatí téměř nic navíc za obnovitelné zdroje, a navíc dostává kompenzace za náklady spojené se zpoplatněním emisí a za daně ze spotřeby elektřiny. Ve výsledku tak velké průmyslové podniky v Německu platí za elektřinu méně než jejich kolegové v Česku nebo v Maďarsku.

OTÁZKA: Měl jsem na mysli hlavně přesun výroby do Severní Ameriky nebo arabského světa.

Ani toho se neobávám, mimo jiné s ohledem na růst ceny zemního plynu v USA za poslední dva roky.

OTÁZKA: Hlavním tahounem investic by měla být cena elektřiny na velkoobchodním trhu. Jenže při hodnotě 34 eur za megawatthodinu jsou investice do všech typů elektráren ekonomicky nenávratné.

Náš argument je, že návratnost investice nemůže zajišťovat prodej elektřiny na trhu. Je třeba dodat jiné příjmy, které ji zajistí. Podobný model státních garancí, jaký zavedlo Německo a Británie, budou muset přijmout i ostatní země. Nově bude mít tato podpora podobu aukcí, v nichž uspějí nejlevnější nízkoemisní zdroje. Sám se těším, až v některých zemích bude nákladově soutěžit větrná a solární energie s jadernými reaktory.

OTÁZKA: Bez dotací se už nic nepostaví. Lze tedy říci, že jednotný volný trh s elektřinou v Evropské unii zkolaboval?

Argument s jednotným energetickým trhem je chybný. Integrace energetických trhů napříč Evropou dále pokračuje. Problémem je spíše to, že energetický mix a bezpečnost dodávek jsou stále v kompetenci vlád členských zemí. Osobně bych preferoval převod obou kompetencí na Evropskou unii. Ale většina zemí včetně Česka a Německa nechce tyto pravomoci ztratit. Teď je třeba zahájit debatu o dobrovolné harmonizaci národních trhů se záložními kapacitami i podpor pro obnovitelné zdroje. Vlády Německa, Francie, Belgie, Lucemburska, Nizozemska a Rakouska již o této harmonizaci vyjednávají. Jsem zvědavý, jak se k tomu postaví česká a polská vláda.

OTÁZKA: Současné debaty o podobě energetické a klimatické politiky EU do roku 2030 ukazují, že členské země se dělí na dva tábory s různým názorem na preferování obnovitelných zdrojů. Nehrozí tu, že jednání budou zablokována?

Ve skutečnosti zde jsou tři různé skupiny zemí. Největší potíž bude s Polskem a dalšími státy, které odmítají ambiciózní cíl v oblasti snižování emisí skleníkových plynů. Nejsem politik, ale můj předpoklad je, že i zde přijde na řadu model vícerychlostní Evropy a že k závaznému cíli v oblasti obnovitelné energie se zaváže jen část zemí.

OTÁZKA: Je vlastně snižování emisí stále cílem unijní energetické politiky číslo jedna? Nestal se jím pro Německo i další země podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny?

Ne, základním cílem je stále snížení emisí skleníkových plynů o 40 procent do roku 2030. Ve skutečnosti si splnění tohoto cíle vyžádá mnohem více úsilí než naplnění cíle v podobě 27procentního podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě energie.

OTÁZKA: Podíl uhlí v německé energetice od roku 2010 opět roste. Má tedy vůbec smysl hovořit o snižování emisí?

Ano, to je problém. V důsledku kolapsu trhu s emisními povolenkami Evropa ztratila nástroj k redukci výroby elektřiny z uhlí. Německo vyrábí více elektřiny z uhlí, ale tuto dodatečnou energii vyváží a nahrazuje tím dražší plynové elektrárny v Nizozemsku, Británii a Francii. Není to tedy chyba německé Energiewende, jak se často uvádí, ale chyba unijního selhání v oblasti redukce emisí. Faktem je, že bývalá německá vláda k vyřešení tohoto problému nijak nepřispěla. Nová spolková vláda je v této věci aktivnější.

OTÁZKA: Čím si nezájem německé vlády vysvětlujete? Je to důsledek lobbování průmyslníků?

Nízká cena za emisní povolenku vyhovuje těžkému průmyslu v celé Evropě, ale také zemím střední a východní Evropy. Tyto dvě zájmové skupiny na dlouhou dobu zablokovaly jednání o nápravě situace. Cenu emisní povolenky je třeba zvýšit, aby energetické a průmyslové podniky opět získaly motivaci k investicím do snižování emisí.

OTÁZKA: Věříte v úspěch technologie CCS, tedy zachytávání a ukládání emisí CO2 pod zem?

Ano, jako jeden z mála odborníků v Německu jsem pro tuto technologii a její vyzkoušení v praxi. Takové řešení bude třeba do budoucna zvolit v případě výroby oceli a cementu, kde se emisím oxidu uhličitého nelze vyhnout.

OTÁZKA: Dekarbonizace energetiky tedy postupuje příliš pomalu. Je šance splnit stanovený cíl do roku 2030?

Není to ani tak problém elektroenergetiky, ale hlavně teplárenství a dopravy. Doprava stále závisí na ropných produktech, při vytápění domů v Německu spoléháme hlavně na zemní plyn. Zbavit se těchto závislostí, to bude nejtěžší úkol v rámci Energiewende.

AUTOR: David Tramba

Felix Matthes (51)

- Vystudoval elektroinženýrství na Lipské technické univerzitě.
- Po sjednocení Německa stál u zrodu berlínské pobočky Öko-institutu.
- Od roku 1997 je koordinátorem Divize energetiky a klimatu v této instituci.
- V roce 1999 získal doktorát na Svobodné univerzitě v Berlíně.
- V letech 2002 až 2004 byl též zástupcem ředitele Öko-institutu.
- V Německu patří mezi nejvlivnější a nejcitovanější experty na energetiku.
- Radí spolkové vládě, zemským vládám i Evropské komisi hlavně v otázkách snižování emisí skleníkových plynů, trendů v energetice a regulace trhu.

Zdroj: EKONOM

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
27
11. 2018
27-28.11.2018 - Seminář, školení
Praha
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí