Konference OSN o klimatických změnách

Nástrojem pro dosažení udržitelnosti životního prostředí je snižování koncentrace skleníkových plynů (oxid uhličitý CO 2, metan CH 4, oxid dusný N 2O a fluorid sírový SF 6) v ovzduší, což je jednou z podstatných příčin globálního oteplování.

S tímto záměrem byla v roce 1992 v Riu de Janeiro podepsána Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, jejíž hlavním cílem bylo stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů na takové hladině, která předejde nebezpečnému narušení klimatického systému činností člověkem. Na základě této úmluvy se signatářské státy scházejí od roku 1995 jednou ročně na tzv. konferencích smluvních stran, kde jsou hodnoceny pokroky dosažené v omezování produkce skleníkových plynů.

Samotná úmluva ve své podstatě není příliš důsledná, neobsahuje žádné konkrétní závazky nebo sankce v případě nedodržování, z tohoto důvodu je prakticky nepoužitelná a proto musela být konkretizována prostřednictvím protokolů. Jedním z nich je tzv. Kjótský protokol z roku 1997, na jehož základě se signatáři zavázali snížit své emise skleníkových plynů na úroveň předem dojednaných hodnot. Protokol vstoupil v platnost až v roce 2005 po podpisu padesátým pátým členem - Ruskou federací.

Platnost protokolu je však omezena do konce roku 2012. Proto je nutné přijmout na tzv. post-Kjótské období nový závazek, který bude řešit otázky klimatických změn pro další období a bude závazný pro relevantní státy (tzv. největší znečišťovatele jako jsou Čína, USA, EU, Indonésie, Indie a Rusko). S tímto cílem byla v roce 2009 svolána Konference OSN o klimatických změnách do Kodaně. Přes veškerou snahu předních představitelů a silné protesty veřejnosti zde nedošlo k dosažení očekávaného konsensu.

KODAŇSKÁ DOHODA

Výsledným dokumentem konference byla tzv. Kodaňská dohoda, na které se podílely Spojené státy, Brazílie, Čína, Indie a Jihoafrická republika. Tento dokument nejenže rozdělil zúčastněné země na dva bloky, ale svým chudým obsahem nesplnila ani svůj hlavní účel, kterým bylo přijetí závazku pro tzv. post-Kjótské období. Kodaňská konference OSN přinesla následující výsledky:

- udržet nárůst průměrné globální teploty pod úrovní 2 °C;

- poskytnout v období 2010 až 2012 rozvojovým zemím finanční podporu ve výši 30 mld. dolarů ročně a tuto finanční podporu do roku 2020 navýšit na 100 mld. dolarů ročně;

- zřídit tzv. Kodaňský zelený klimatický fond (KZKF) jako operační nástroj přerozdělování zmíněné finanční podpory.

Celkové rozčarování ze závěrů konference v Kodani lze shrnout do následujících bodů: neexistují žádné sankce při nesplnění podmínek smlouvy; smlouva byla navržena v podstatě pouze 5 státy; smlouva opomíjí jeden z klíčových sektorů - dopravu - pro zmírňování změn klimatu; šestiletá lhůta pro implementaci smlouvy je považována za dlouhou; není stanoven plán, kolik budou jednotlivé země přispívat do nebo čerpat z KZKF; nebyla přijata žádná jednotná dohoda jaké technologie budou využívány ke snižování produkce skleníkových plynů.

CO PŘEDCHÁZELO CANCÚNU

Před Konferencí OSN o klimatických změnách v Cancúnu 2010 se konala řada setkání, jejichž cílem bylo vypracovat agendu, která by tvořila základ pro budoucí všeobecně závaznou smlouvu v souladu s tzv. akčním plánem z Bali z roku 2007. Obsahem tohoto plánu je časový rozvrh jednání v pěti hlavních problémových oblastech pojednávajících o potenciálních nástrojích a možnostech, které je třeba implementovat v zájmu úspěšného boje proti klimatickým změnám. Jedná se o:

- spolupráci mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi na principu solidarity a prostřednictvím společného cíle, kterým je zamezení globálním klimatickým změnám;

- přizpůsobení se následkům klimatických změn, a to prostřednictvím implementace jednotlivých adaptačních principů do vládních programů rozvinutých zemí, ale především také rozvojových zemí, které jsou takovými následky zpravidla postiženy nejčastěji;

- zamezení procesu vzniku klimatických změn, především prostřednictvím snižování produkce skleníkových plynů;

- financování nákladů souvisejících s navrhovanými opatřeními, především rozvojových států státy rozvinutými, a to prostřednictvím soukromých a veřejných investic a investic získaných z prodeje emisí;

- vytváření inovací v oblasti "zelených" nebo "čistých" technologií rozvinutými státy a jejich následný transfer do států rozvojových.

Bonnské konference uskutečněné v červnu a v srpnu řešily otázky snižování skleníkových plynů a byly posledními, kde jednotlivé státy mohly předkládat své požadavky. Za úspěch lze považovat, že všech 37 zúčastněných států se shodlo na snižování emisí a podpořilo snížit emise o 80 % do roku 2050 (srovnávacím obdobím je rok 1990). Rovněž byla dosažena dohoda o snížení vyjednávacích možností v otázce redukce emisí pro efektivní vyjednávací proces na konferenci v Cancúnu.

Konference v Ženevě a New Yorku konané v září za přítomnosti ministrů životního prostředí ze 46 zemí řešily otázky spojené s vyplácením ročních finančních podpor rozvojovým zemím a zdaňování jednoho z klíčových sektorů - dopravy - z důvodu zmírnění dopadů na změnu klimatu. Dalším významným cílem bylo hledání efektivního způsobu, jak odstranit zábrany soukromých podnikatelských subjektů, bank a ostatních ekonomických subjektů pro investice do nízkoemisních a zelených projektů a programů. V Ženevě předložily Velká Británie, Francie a Německo společný cíl zvýšit redukci emisí z 20 % na 30 % pro všechny členské státy EU.

Říjnová konference v Tchien-ťinu přinesla pozitivní výsledek, zařazení letecké dopravy do programu obchodování s emisemi. Letecká doprava se podílí 2 % na celosvětové produkci CO2. (Železniční doprava se podílí přibližně 11 % na celkové nákladní a 8 % na osobní dopravě v EU, přičemž její podíl na produkci dopravních emisí CO2 je pouze 0,6 %. Silniční doprava tvoří 46 % nákladní a 83 % osobní dopravy a generuje celkově přes 70 % veškerých dopravních emisí CO2 v EU. Letecká doprava má relativně nejhorší vliv na životní prostředí - produkuje 13 % celkových emisí CO2 v EU při podílu 9 % na osobní dopravě). Zatím jsou v tomto programu zařazeni evropští dopravci, ale USA podpořily návrh EU zařadit do tohoto procesu i lety amerických dopravců z a do Evropy. Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) spolu s OSN přijaly evropský návrh o snižování emisí z letecké dopravy do roku 2020 podle podmínek tzv. "cestovní mapy". Jedná se o naplnění R ámcové úmluvy o změně klimatu přijaté na Konferenci na Bali v roce 2007.

Nebyl přijat kritický příspěvek bolivijského prezidenta Moralese proti jednomu z nástrojů o zmírňování změn klimatu prostřednictvím zalesňování. Svým vystoupením odmítl plán, ve kterém by původní lesy a pralesy byly zredukovány jen na jakousi změřitelnou hodnotu CO2, kterou jsou schopné pohltit, a byly tak porovnávány s uměle vytvořenými lesy. Dále požádal všechny zainteresované strany, aby podpořily zahrnutí výsledků z jednání Světové konference národů o klimatických změnách a právech matky Země z dubna 2010 v Cochabambě (Bolívie) do vyjednávací agendy v Cancúnu.

Konferenci v Tchien-ťine se podařilo implementovat vybrané požadavky ze závěrečného dokumentu konference v Cochabambě do vyjednávacího protokolu pro Cacncún. Mezi vybrané požadavky byly zařazeny následující body:

- redukce emisí o 50 % pro 40 zemí klasifikovaných jako industrializované země nebo jako země v procesu transformace;

- stabilizace nárůstu globální teploty pod 1 °C;

- plné uznání Deklarace o právech původního obyvatelstva;

- vyčlenění 6 % HDP rozvinutými zeměmi na náklady spojené s odstraněním ekologického dluhu severu vůči jihu;

- zamítnutí mechanismů trhu s emisemi, který přesouvá odpovědnost za redukci emisí z rozvinutých zemí na rozvojové;

- garance dodržování závazků rozvinutých zemí a zřízení Mezinárodního soudu pro klimatické právo k tomuto účelu.

MÍRNÝ POKROK V CANCÚNU

Po skončení klimatické konference v mexickém Cancúnu je boj proti klimatickým změnám stále aktuální. Byla přijata určitá dohoda, ale prodloužení Kjótského protokolu o snižování skleníkových plynů státníci neodsouhlasili. Shodli se na vytvoření klimatického fondu, do něhož mají vyspělé země od roku 2020 posílat každoročně 100 mld. dolarů. Tyto prostředky budou použity pro rozvojové státy, aby se lépe vyrovnaly s důsledky globálního oteplování. Důležitý pokrok byl dosažen také v oblasti mechanismu na ochranu pralesů a v oblasti podpory transferu technologií. Naopak nedaří se nalézt dohodu přímo v oblasti snižování emisí. Další vyjednávání budou směřovat na konferenci v roce 2011 do Durbanu v Jihoafrické republice. Dohodu ze všech zúčastněných zemí nepodpořila pouze Bolívie. Kompromisní text navržený mexickým předsednictvím byl velmi pozitivně přijat většinou zemí. Část účastníků těsně před tím pravděpodobně již nevěřila, že se podaří dohody dosáhnout. Velkým pokrokem je založen í klimatického fondu, ze kterého se budou podporovat projekty v zemích, které budou změnami klimatu postiženy nejvíce.

Závěrem lze poznamenat, že EU zdůrazňuje zejména v oblasti dopravy následující doporučení:

- potřebu investic do dopravní infrastruktury, která podporuje nízkou produkcí emisí CO2;

- stávající technologický vývoj není dostatečný pro výraznější snížení emisí CO2;

- potřebu internalizace nákladů spojených s emisemi CO2;

- simulaci využívání kombinace více druhů dopravy pro docílení nižších emisí CO2 - v případě nutnosti zavedení konkrétních omezení (např. snížení rychlostních limitů).

Autor: Prof. Ing. Václav Cempírek, Ph.D.

Použité prameny:

[1] Strýčková, K.: Mezi Kodaní a Cancúnem, přehled hlavních událostí předcházejících Konferenci OSN o klimatických změnách v mexickém Cancúnu. In Vybraná témata 19/2010. Parlamentní institut, 11/2010

[2] www.rozhlas.cz

[3] ACRI: Česká železnice. Význam české železnice jako součásti evropského železničního systému pro rozvoj českého hospodářství.