Z regionálně geologického hlediska je území Národního parku Šumava budováno dvěma základními geologickými celky - moldanubikem a moldanubickým plutonem.

Jako moldanubikum je označován soubor středně a silně metamorfovaných hornin (pararuly, migmatity, vložky kvarcitů, erlánů aj.). V daném území jsou řazeny k tzv. jednotvárné jednotce. Stáří moldanubických hornin je obecně zatím nejasné a podle různých autorů se pohybuje od spodního proterozoika až ke staršímu paleozoiku.

Stáří metamorfózy a doprovodných vrásnění v moldanubiku je hodnoceno různě. Nejnovější výzkumy v této oblasti (Fiala 1988) se ztotožňují s představou dvou tektonometamorfních procesů, z nichž starší je spíše raně variský než prevariský (kadomský) a mladší variský je spjatý s pokročilejším stadiem vývoje svrchnopaleozoických orogenů.

Moldanubický pluton je v této své šumavské větvi reprezentován několika většími granitovými intruzemi (prášilský masiv, masiv Vydry, masiv Plechého) a množstvím drobnějších granitovitých těles v jejich okolí. Stáří těchto intrusí je obecně variské, svrchnopaleozoické, přičemž za starší je považován granit weinsberského typu (349 mil. let), za mladší granit eisgrarnského typu (316 mil. let - podle Scharbertové, 1987). Při jihovýchodním okraji zasahuje na území národního parku i granit rastenberského typu. Žilný doprovod je zastoupen především žulovým porfyrem a tzv. žilnou žulou.

Kvartérní uloženiny mají převážně polycyklický vývoj a polygenetický charakter. Nejvíce jsou zastoupeny deluviální uloženiny soliflukčního původu, ve značné míře rašeliny, méně pak fluviální a deluviofluviální uloženiny a ojediněle i glaciální sedimenty. Stratigraficky náležejí většinou do pleistocénu a z části do holocénu až recentu. Deluviální uloženiny jsou litologicky proměnlivé a jejich složení se pohybuje od hlín přes hlinité písky, hlinito-kamenité sedimenty až k blokovým uloženinám různých mocností. Kamenná moře jsou obvykle založena při mrazových srubech.

Geologická stavba území Šumavy je determinována přítomností velkých plutonických intrusí, průběhem moldanubického komplexu a v neposlední řadě i zlomovou tektonikou. Strukturní stavba moldanubických hornin je representována dominantní metamorfní foliací, která udílí celému komplexu charakter monoklinálně uloženého souboru generelního směru ZSZ - VJV až SSZ ? JJV, s lokálními odchylkami. Významné tektonické systémy představují zlomové zóny ZSZ - VJV, SSZ - JJV (až S - J) a SSV - JJZ. Jejich stáří se pokládá za mladopaleozoické až tercierní. Často docházelo i k opakovaným pohybům. K takovému oživení významně přispěla i alpsko - karpatská orogenese, jež hlavně v období mesozoika až terciéru způsobila rozčlenění původní paroviny na jednotlivé kry. Jak dokazují seismické záznamy, trvá mírný tektonický neklid v podhůří Šumavy dodnes.

Geologická prozkoumanost území národního parku i celé Šumavy je celkově na nízkém stupni, protože od šedesátých let, kdy proběhlo regionální mapování 1:200 000 se celá tato oblast octla na okraji zájmu geologického výzkumu. Teprve v posledních letech zde dochází ke zvýšení geologické aktivity, zaměřené do více oborů.

Lokality

ZDROJ: www.npsumava.cz