Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Král rybář

22.10.2011  |  zdroj: Víkend  |  269× přečteno      vytisknout článek

králRyby nejí ze zásady, namísto toho prosazuje princip "chyť a pusť". A celému světu ukázal, jaké to je utkat se s více než dvoumetrovými sladkovodními obry, za nimiž jezdí k Amazonce, Nilu či Kongu.

"Každá taková expedice mě stojí přinejmenším patnáct kilo tělesné hmotnosti," říká jeden z nejlepších sportovních rybářů planety Jakub Vágner.

Jakub Vágner je klidný, jak už rybáři bývají. Zároveň si nelze nepovšimnout jeho dokonalé soustředěnosti, s níž formuluje svoje odpovědi. Je znát, že má za sebou spoustu hodin před kamerou. Do kavárny Rudolfina, kam jsem jej pozval na rozhovor zcela záměrně - hned ve vedlejší budově totiž kdysi studoval na konzervatoři hru na kontrabas -, přišel o něco dříve. U nás je něco takového už skoro vzácný úkaz.

Ještě mu nebylo třicet, ale už toho s prutem v ruce dokázal tolik, že to neušlo ani legendárnímu americkému moderátorovi Jayovi Lenovi, který jej pozval do své proslulé televizní talk show. Jeho strhující dobrodružství při lovu gigantických sladkovodních ryb, za nimiž se vypravil už na všechny kontinenty světa, vysílal globálně působící National Geographic Channel, ale i stanice Discovery. Od října se jeho nejnovější série dokumentů Rybí legendy bude dávat v České televizi.

Ryby, které sám taháte z vody, váží běžně víc než sto kilo. Posilujete nějak záda nebo ruce, abyste taková monstra zvládl?

jakubMám fyzičku, ale nijak ji nepěstuji. Ve vypjatých situacích funguje adrenalin, který organismus vybičuje k neuvěřitelným výkonům. Nikdy bych si třeba nepomyslel, že do lodi vytáhnu rybu vážící dvě stě patnáct kilo.

Do zkalené říční vody nevidíte. Řídíte se nějakým vrozeným instinktem, který vám umožňuje vnímat, co se pravděpodobně pod hladinou odehrává?

Instinkt je v mé práci zásadně důležitý a člověk se s ním musí narodit, ale částečně se dá také vytrénovat. Je založen na množství životních zkušeností, na "prutohodinách" strávených u vody, protože některé situace se v různých proměnách vlastně neustále opakují. Pokud je člověk dokáže vnímat, instinkt se prohlubuje.

Nemáte strach, že se vám přihodí něco podobného, na co zemřel slavný lovec krokodýlů Steve Irwin, jehož smrtelně zranil rejnok?

Steve byl můj kamarád, který odvedl pro přírodu obrovskou práci. Také udělal velkou reklamu pro Austrálii, kde se stal národním hrdinou. Kdyby uvažoval nad tím, že by se měl bát, nedotáhl by to tak daleko. Myslím, že patřil k lidem, kteří nemají strach, a měl obrovský respekt ke zvířatům, s nimiž přicházel do styku. Jenže osudným se mu stalo to, že se začal věnovat moři, kde nebyl tak doma jako na řekách, v bažinách nebo v poušti. Každý je dobrý v něčem, a pokud se věnuje právě tomu, co dokonale zná, může být relativně v bezpečí. Na Steva byl obrovský mediální tlak, aby posouval svoji laťku dál a nechytal jenom krokodýly a hady.
Asi to byla jenom otázka času, kdy se mu něco stane. Osudný mu byl rejnok, trnucha, na kterém kluci v Austrálii běžně jezdí pod vodou. Většinou nejsou nebezpeční, ale když se cítí ohroženi, můžou zaútočit. Steve měl smůlu, že jej dvaceticentimetrový trn zasáhl přímo do srdce, odkud si ho vytrhl, aby rejnoka osvobodil: to ho stálo ve vteřině život. Stal se nesmrtelným.

Máte nějaké zkušenosti kupříkladu s neblaze proslulými piraňami, o nichž se natáčejí béčkové horory?

vágnerJedna mi ukousla celé bříško na ukazováčku. Dokonce to máme detailně natočené: do kamery jsem ukazoval její čelisti, a i když byla jenom deseticentimetrová, zuby jí vyrostly jako žiletky. Byl to přesně ten případ, kdy jsem zapomněl na respekt vůči přírodě. Ta hranice je velmi tenká, okamžik, kdy už může být zle, přichází právě tehdy, kdy ho neočekáváte. Potom, co jsem ji zase pustil do vody, jsem si řekl: "Bacha, jsi moc unavený, dneska už se na to vykašli." A šel jsem raději spát.

Co se vám kdy přihodilo nejhoršího? Mně osobně přijde dost strašné, když jsem se dozvěděl, že se vám v Amazonii do těla dostali červi.

Červi mi v nohách lezli několikrát, ale v podstatě je to dětská nemoc - následek toho, když mouchy do otevřených ran nakladou vajíčka. Nebolí to, je to spíš estetická vada, ale jsou mnohem horší věci, sedmkrát jsem měl malárii, několikrát elefantiázu, říční slepotu. Když se vrátím z expedice, jdu pokaždé na prohlídku za parazitologem doktorem Františkem Stejskalem, který mě vítá slovy: "Tak, pane Vágnere, co nám zase vezete?"

Jste asi v dobrých rukách, protože navzdory prodělaným útrapám vypadáte velmi zdravě.

Zdravě... Každá expedice mě stojí přinejmenším patnáct kilo tělesné hmotnosti, nejvíc jsem ztratil osmnáct kilo. Není čas na jídlo, většinou ani není příliš co jíst, do toho pak ještě vstupuje obrovský stres - mám zodpovědnost za celý štáb, protože když se nepovede chytit rybu, za níž jsme se vypravili, byla by naše měsíční práce v tvrdých podmínkách zbytečná. Od rána do večera jsme v nepřetržitém zátahu, jíme, abychom přežili, a ne abychom si pochutnali.

Počkejte, všude kolem vás jsou přece ryby?!

Jenže já ryby nejím.

Co vás k tomu vede, když je chytáte?

Přestal jsem je jíst v patnácti letech, kdy jsem k nim získal absolutní respekt, a zásadně je vracím zpátky vodě. Jsem s rybami prakticky v neustálém kontaktu. Chytám velké ryby, a když vytáhnu nějakou, která má padesát let, tak by mi přišlo hrozné dát jí šutrem po hlavě. Vždyť je starší než já a ve vodě musela přežít spoustu nástrah, aby se dožila takového věku. Když ji pustím, může potěšit další lidi, navíc má možnost další reprodukce a posilovat genofond svého druhu tam, kde žije. To je asi ze všeho - vedle úcty k nim - to nejpodstatnější.

Kdy jste se rozhodl, že svůj život zasvětíte sportovnímu rybolovu?

rybářPoprvé mě to napadlo v patnácti. Dozrávalo to ale dlouho, rozhodnutí nespadlo z nebe. Už odmala jsem chtěl chytat ryby a živit se tím. Nevím, proč tomu tak bylo, a ani tomu sám nerozumím. Když si promítnu, jaké překážky jsem musel překonat, tak ani nevím, jestli bych do toho znovu šel. Musel jsem přesvědčit rodinu a okolí, že sportovní rybaření má budoucnost, což v devadesátých letech, kdy se považovalo za záležitost podivínů sedících v maskáčích mezi vrbami u řeky, bylo hodně obtížné. Řekl jsem, že chci prostě změnit pohled na věc.

V té době jste studoval na pražské konzervatoři hru na kontrabas. Nelitoval jste toho, že opustíte svět hudby - nebo to pro vás bylo naopak vysvobozením?

Hudbu jsem miloval! Nástroj mě přitahoval svou velikostí, měli jsme ho doma, protože táta (hudebník Karel Vágner; pozn. red.) na basu hrál, a já jsem ji chtěl ovládnout. Kontrabas je přírodní živel, málokdo si dovede představit, jaké krásné věci se s ním dají zahrát. Navíc jsem měl skvělého profesora Pavla Nejtka, který mě hodně inspiroval. Až na konzervatoři jsem si uvědomil, že mě příroda láká silněji než muzika, i když jsem věděl, že nebudu mít podporu rodiny. Tenkrát jsem jezdil na hudební kurzy do Bechyně, kde jsem chodil cvičit k Lužnici, a tam mi došlo, že řeka a ryby jsou pro mě víc. Všechno mi bylo jedno: chtěl jsem mít možnost být u vody, jezdit po krásných českých řekách, jezerech, pískovnách, rybnících, chtěl jsem je všechny poznat a prozkoumat a chytat sumce, které jsem si zamiloval.

Vymyslel jste projekt, v jehož rámci mapujete čtyřiadvacet největších "sladkovodních gigantů" planety - každá taková ryba musí vážit nejméně sto kilo a musí mít na délku dva metry. Převážně jsou to extrémně vzácné ryby, které se vyskytují pouze na určitém území v povodí Amazonky, Nilu, Konga. Jak se dozvíte, kde je najít?

Dávám dohromady spletitou mozaiku informací, která se skládá z malých střípků. Využívám příběhy starých cestovatelů, dobrodružné romány, internet, staré dokumenty, mapy, satelitní snímky. Začátky byly těžké, jenže časem jsem zjistil, že některé věci se opakují. Už vím, jakým směrem se ubírat, jaké přírodní podmínky sledovat, vytvářím určitý pátrací vzorec, takže ze čtyřiadvaceti ryb jsem jich už ulovil sedmnáct. S každou další rybou se zvyšuje pravděpodobnost úspěchu, ale zároveň je těžší je najít. Teď se chystám na veslonose čínského, největší sladkovodní rybu světa, která byla naposledy spatřena v roce 2003 v povodí Jang-c'-ťiang a byla prohlášena za vyhynulý druh. Jsem ale přesvědčen, že tam někde ještě musí žít!

Míváte někdy problémy s ochránci přírody, když chytáte ohrožené druhy?

Ještě jsem se kvůli tomu do žádných problémů nedostal. Není ani důvod, když ryby pouštím. Ale v Evropě je to často podivné, až absurdní, protože extremističtí ochránci - zvláště v Německu nebo Švýcarsku - prosadili zákon, že každá ryba, která se uloví, se musí usmrtit a je zakázáno ji pustit, ať je jakkoliv velká.

Berou to tak, že dochází k týrání zvířat?

Ano. Jenže to je nesmysl vyplývající z toho, že neví, o co jde. Dnes se rány po háčcích rybám dezinfikují, používají se speciální podběráky a podložky, aby se jim neublížilo. Přitom ve volné přírodě se potýkají s ostrými škeblemi nebo raky, což jim může způsobit mnohem větší škody než drobné rybářské háčky, které se navíc už používají bez protihrotů. Ale nestačí to.

Ryba, jež má odpovídající míru, se musí usmrtit, a tu, která ještě nedorostla, je třeba ještě zakopat do země. Je to naprosto zcestné, šílené. Obávám se, že se s takovým přístupem dostaneme do stavu, kdy nebudeme moci chodit po trávě, protože bychom mohli ublížit broučkům, kteří v ní žijí. Jistě, příroda se musí chránit, protože spousta lidí si jí není schopna dostatečně vážit. Stačí jít u nás do lesa na houby a je hned vidět, kolik odpadků po sobě bohorovně zanechávají, ale ochranářský fundamentalismus vede k tomu, že se jí příliš vzdálíme a budeme se na ni dívat jenom přes ochranné sklo.

Jak došlo k tomu, že jste mohl pro National Geographic Channel vytvořit úspěšnou sérii dokumentů Fish Warrior?

Vysílali pořad nazvaný "Na udici", který vyprávěl o rybářích z celého světa chytajících velké ryby. Jeden díl chtěli věnovat tygří rybě z Konga a zjistili, že jsem byl jediný, kdo ji v poslední době chytil. Pozvali mě do San Franciska, udělali se mnou několik reportáží a pak mi sám velký šéf - opravdu velký, protože má dva metry - Michael Hof nabídl, abych se vypravil do Indie, kde žije nějaká podivná ryba goonch: "Dávám ti k dispozici štáb a máš pět dní na to, abys ji chytil." I když jsem o té rybě nic nevěděl a na přípravu jsem místo obvyklých několika měsíců měl jenom jeden týden, bez přemýšlení jsem na to kývl. Měl jsem štěstí: ulovil jsem goonche vážícího sedmdesát kilo, což byl světový rekord. Na jeho základě mi umožnili mít vlastní sérii na National Geographic Channel. Měl jsem prostě štěstí.

Zaujalo mě, že než jste se dostal do české televizní show Jana Krause, musel jste být nejprve pozván do světově proslulé show Jaye Lena, kterou Kraus kopíruje. Není to typické, že teprve až něco dokážete v zahraničí, můžete uspět i doma?

Bavil jsem se, kolik lidí si najednou na mě vzpomnělo. Ve svém životě nepotřebuju mít nutně obdiv, ale nesnáším nevděk a nepokoru. Najednou mi ještě do Ameriky volali lidi, pro které jsem byl předtím jenom "namachrovanej synáček pana Vágnera", což jsem slýchal hodně často. Bylo to trapné, jak se horlivě zajímali, jaké to bylo u "toho Lena".

A jaké to bylo? Byl jste první Čech, jehož oslovil. Před Lenem si žádná americká celebrita není jistá, berou to jako důležitou zkoušku, která nepřichází často. On sám má vyšší honorář než nejdražší hollywoodské hvězdy.

Spadl mi kámen ze srdce, že se to povedlo a že táta bude mít radost. Den přede mnou tam byla Jennifer Aniston a nazítří zase Sylvester Stallone. Sám Leno je fantastická persona, která potvrzuje pravidlo, že čím víc člověk dokáže, tím je pokornější. Ačkoliv má ve štábu desítky lidí, kteří pro něj makají, sám mi přinesl před vysíláním do šatny misku ovoce a povídal si se mnou - ale ne jen ze slušnosti, měl jsem pocit, že ho opravdu zajímá, co dělám. Dokonalý profesionál. Proto je tak dobrý, proto sledují jeho talk show miliony diváků. Mimochodem, je to jeden z největších amerických sběratelů aut, vlastní dvě tatrovky a je uznávanou autoritou přes veterány.

Rybaření se věnují spousty lidí. Myslíte se, že by se jeho sportovně zaměřená forma někdy mohla objevit na programu olympijských her? Když se tam bude moci hrát golf...

Já doufám, že k tomu nedojde... Rybaření je úžasné v jedné věci: je to sport, kde si na výsledek můžete doslova sáhnout, protože je hmatatelný, živý. To je přece nádherné a intenzivní, ale natolik spojené s přírodou, že by se na olympiádu nehodilo. Možná si to jenom ještě nedokážu představit. Je to pro mě příliš osobní.

Do jaké ryby byste se chtěl převtělit?

Určitě do sumce.

Proč ne rovnou do mečouna nebo žraloka? To jsou přece úžasní predátoři, s dokonalými aerodynamickými tvary, které inspirují designéry?

Jsem vždycky věrný tomu, co mě nadchlo jako první, a právě sumec navždycky zpečetil můj osud.
Je mi blízký, věnoval jsem mu tisíce hodin, třináct let jsem o něm psal knihu a někdy mívám pocit, že jsem se sumcem vlastně do jisté míry stal. Díky němu jsem se vlastně rozhodl věnovat dalším velkým rybám. I když lidi říkají, že je ošklivý, mě fascinuje svou mohutností, silou a chytrostí. Když evropský rybář přelstí sumce, je to stejné, jako by absolvoval vysokou školu.

Mají podle vás ryby inteligenci?

Jsem o tom pevně přesvědčen, i když mi asi spousta lidí bude oponovat. Mají určitý druh inteligence, obzvláště velké ryby, které žijí dlouho, jsou schopny se učit - přinejmenším rozeznat rybářovy nástrahy. Proto si zaslouží obrovský respekt a po ulovení návrat do vody.

Jaký máte životní cíl - kromě toho, že ulovíte všechny sladkovodní giganty?

Chci být v životě šťastný. A abych mohl být šťastný, potřebuju přírodu, vodu a ryby. Lidi mi už spoustu let říkají, že mě to při tempu, v jakém se rybařině věnuju, musí přestat bavit, ale mě to baví čím dál víc. Na rybách bych mohl být 24 hodin denně, a stejně bych neměl dost. Bude mi stačit, když budu dělat to, co dělám, protože mě to naplňuje. A také chci, aby po mně něco zůstalo. Aby po mně zbylo aspoň něco malého, co jsem předal ostatním lidem.

Jakub Vágner
(* 1981)

Jeden z nejlepších světových sportovních rybářů. Prosazuje myšlenku "chyť a pusť" a vytvořil řadu světových rekordů v lovu obřích sladkovodních ryb, za nimiž se vypravil na všechny kontinenty. Je autorem série dokumentů Fish Warrior pro National Geographic Channel, jeho reportáže se objevily i na stanici Discovery. Dvacetidílný seriálu S Jakubem na rybách se vysílal v Česku i na Slovensku. Od 25. října bude na ČT k vidění nový cyklus Rybí legendy.

AUTOR: Petr Volf


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist