Uhlíková stopa v dopravě

Firmy stále častěji požadují od logistických podniků, aby uváděly množství emisí skleníkových plynů na zásilku. Avšak údaje jsou mnohdy nesrovnatelné, protože každý je počítá jinak. Přitom jde o konkurenční činitel s rostoucím významem. Evropská unie nedávno uveřejnila návrh normy pro výpočet emisí v dopravě (EN 16258).

Prof. Simchi-Levi z univerzity MIT v USA považuje měření uhlíkové stopy podle jednotného zadání za jednu z největších výzev pro současný logistický výzkum. Říká, že pro výpočty jsou zapotřebí nejen standardy, ale i velmi mnoho údajů. Podél hodnototvorného řetězce se musí sbírat data ze všech článků, například z výroby, skladování a dopravy. Výzkum musí najít cesty, jak porovnávat různé dodavatelské řetězce po stránce trvalé udržitelnosti. V Německu se metodikou určování uhlíkové stopy zabývá prof. Straube na Technické univerzitě v Berlíně.

Touto problematikou se zabývá i Evropská unie. Začátkem dubna 2011 byl uveřejněn první návrh evropské normy EN 16258 pro výpočet emisí skleníkových plynů u dopravních služeb. Logistické podniky by se měly na to připravovat již dnes; jestliže mohou udat výši emisí na zásilku, budou u zadavatelů zvýhodňovány; při nízkých emisích nadto poroste pravděpodobnost udělení zakázky.

Dopravní podniky, které přepravují zásilkové jednotky v sítích, mají výpočet obtížnější. Zaprvé se zásilky během přepravy postupně přikládají nebo vykládají, což značně komplikuje stanovení hmotnosti nákladu pro výpočet. Zadruhé se používají rozdílné logistické systémy ve formě větších a menších nákladních aut; každé z nich má jinou spotřebu paliva.

Dosud bylo určování emisí skleníkových plynů na zásilku často založeno na průměrných spotřebách paliva a na počtu přepravených zásilkových jednotek za rok. Ale tato metoda dává výsledky sotva porovnatelné s jinými podniky. Nová evropská norma umožňuje logistickým podnikům zjistit srovnatelné hodnoty.

Cílovou skupinou nové evropské normy jsou jak dopravní podniky, tak provozovatelé parku nákladních aut, objednavatelé přeprav a organizátoři dopravních služeb. Norma tak zahrnuje velmi rozdílné uživatele; je univerzálně použitelná od organizací s celosvětovými přepravami až k lokálním dopravcům. Akceptuje různý stupeň podrobnosti výpočtu. Spotřeba paliva vozového parku se může určovat z naměřených hodnot, z průměrných hodnot typických vozidel a tras nebo z přednastavených hodnot. Firmy hodlající zjistit možnosti optimalizace například při modernizaci parku vozidel nebo při vedení tras, mohou k tomu využívat vlastní naměřené hodnoty.

V normě existují jasné předpisy pro volbu emisních činitelů k přepočtu spotřeby paliva na tzv. ekvivalent CO2, označovaný CO2e. Například pro naftu je stanoveno 2,9 kg CO2e na litr (tj. množství CO2, které vznikne spálením litru nafty). K této hodnotě se přičítají emise skleníkových plynů, které vznikly při výrobě a dopravě litru nafty; tato přídavná hodnota se označuje jako vstupní řetězec. Norma požaduje samostatné vykazování obou hodnot emisí skleníkových plynů: se vstupním řetězcem a bez něho.

Protože volbou stupně podrobnosti vznikají rozdílné výchozí podmínky, norma požaduje průhlednost v metodě, která byla použita. Musí se uvádět stupeň podrobnosti přednastavených hodnot až k individuálním měřeným hodnotám stanovovaných dat, například pro spotřebu paliva, pro vzdálenost nebo pro stupeň vytížení vozidla. Kdo používá standardizované přednastavené hodnoty, musí zdůvodnit, proč to dělá.