Náboj lidského těla - statická elektřina

Z mého mnohaletého výzkumu vzájemných vztahů mezi živou i neživou hmotou a různorodými energetickými náboji vyplynuly čtyři poznatky statické elektřiny, o jejichž existenci jsem se v žádné "fyzice" nedočetl. Tyto zcela nové poznatky poskytují reálné vysvětlení nejen pro stavby megalitické kultury, ale také pro existenci mnohých dalších jevů, označovaných jako zázraky nebo záhady. Úvodem tyto nové poznatky rekapitulačně připomenu.

1. Každá hmota má náboj statické elektřiny, který je možno vnějšími vlivy regulovat.

2. Kontaktem různých nábojů postupně splývají náboje v jeden náboj společný.

3. V průběhu slučovacího procesu dochází k součtu jejich energetických hodnot.

4. Během energetického přenosu, dochází současně k přenosu chemických vlastností.

Jedním z mohutných zdrojů statické elektřiny jsou vodní toky. Od podzemních pramenů, přes potoky, řeky, veletoky až po mořské proudy. Nejde o žádný objev, ale o známy fyzikální zákon, podle kterého statická elektřina vzniká třením různorodých látek. U vodních toků jsou různorodými hmotami voda a podloží, kterým voda protéká. U mořských proudů je významným energetickým faktorem také vítr, který uvádí v pohyb závratná množství vody.

Na http://www.miroslavprovod.com uvádím v souvislosti se statickou elektřinou různé kombinace různorodých látek. Jako nejzávažnější a zároveň nejpřínosnější, ale považuji poznatek o možné manipulaci s nábojem "buněčných mini kondenzátorů", resp. s nábojem lidského těla. Domnívám se, že zde je skryta velká nápověda pro hloubkový výzkum v oblasti této fyzikálně - medicínské vědy. Pokusím se tento závěr alespoň velmi stručně vysvětlit v souvislosti s novými poznatky o vlastnostech statické elektřiny.

Každá buňka má na buněčných membránách de facto svou vlastní "elektrárnu". Na tyto membrány mitochondrie doplňují iontovými kanálky transformací z chemické energie potravy statickou elektřinu. Všechny buňky kontaktním spojením tvoří společný náboj se společnou aurou, společnými zónami a interzónami. Novým energetickým poznatkem v energii buněk je skutečnost, že náboj lidského těla lze navršit i jiným způsobem, než prostřednictvím mitochondrií, a to kontaktem tělesného náboje s větším externím libovolným nábojem. V případech, kdy náboj na buňkách přesahuje optimální hranici, je pobyt v daném prostředí navyšujícím hodnoty energetické hladiny na buněčných membránách nežádoucí. Je např. známou skutečností, že indiáni doplňovali na své buněčné membrány energii prostřednictvím závitu vytvořeného jejich pažemi okolo kmenu zdravých a silných stromů. Jako další možný způsob z mnoha, jak zvětšit náboj lidského těla, uvedu jednoduchý pokus, který lze snadno aplikovat.

Dřevěnou židli ovineme několika desítkami závitů půl coulové plastické hadice s proudící vodou. Na židli posadíme asistenta a přibližně v deseti minutových intervalech budeme sledovat nárůst aury jeho těla. Poloměr aury se bude zvětšovat v některých případech až do 110cm, dále se zvětšovat nebude, nevíme z jakého důvodu, ale napětí na buňkách se touto doplňující metodou dále nezvětšuje. Velice často dochází v souvislosti s podstatným navýšením tělesného náboje k poruše spánku. V takovýchto případech je možné napětí na buňkách velice snadně snížit. Způsob je jednoduchý - postačí k tomu střednědobý pobyt v chladné stojaté vodě. Také v tomto případě, kdy se nacházíme pod spodní hranicí optimálního napětí, je dlouhodobý pobyt v daném prostředí plíživě škodlivý.

Identifikaci aury, zón a interzón, provádíme virgulí. Je to první a jediný krok, který umožnil nahlédnout do neznámé regulace napětí buněčných membrán. Jiný způsob snad ani dosud ani neexistuje.

Zpochybňovat princip funkce virgule nijak nelze. Víme, že každý náboj má svou polaritu. I lidské tělo složené ze sedmi biliónů vice či méně nabitých buněk samozřejmě svůj souhrnný náboj má a tudíž polaritu samozřejmě také. Je tedy zřejmé, že pokud se hodnota náboje ruky emitovaná hrotem virgule polaritou totožného náboje, setká s pásem energie polaritou totožného s nábojem na hrotu virgule, dojde v místě střetu k nepatrné odpudivé síle, která může u citlivých osob způsobit směrové elektromagnetické vychýlení virgule, a to nejen odpudivou silou působící na hrot virgule, nýbrž i na náboj buněčných membrán, respektive nervů ruky držící virguli. Neomylnost virgule prokazuji v článku, kde podrobně popisuji identifikaci aury, zón a interzón na rozvodu vysokého napětí.

Sání hrotem Faraday zdůvodnil indukcí, odpudivá síla ale nebyla dosud nijak zdůvodněna. V učebnicích je uvedeno, že nevíme, proč k tomu dochází, známe jen experimentální skutečnost, že dvě kladná tělesa se navzájem odpuzují. Domnívám se, že v oné maličkosti, kterou Faraday i jeho následovníci nepokládali za důležitou, je skryto mnohem více než tajemství virgule. Demonstrace sání hrotem je pro fyziku pouze laboratorní záležitost, nikde jsem se nesetkal s poznatkem, že to funguje na všech hrotech, které nás všude obklopují, jako např. věže, komíny, vysoké budovy, ale také např. největší umělé hroty světa - pyramidy, apod.

Virgule spolehlivě označí poloměr aury, rozestupy zón a interzón, ale nejsme schopni stanovit optimální napětí náboje lidského těla, které by bylo možné již regulovat. Ze současných poznatků lze označit horní hranici (Samočinné vznícení těla SHC) číslem 10, spodní hranici (poloměr aury 10cm a méně - informace získaná od onkologa) číslem 1. Ze zkušeností různých experimentů s velkokapacitními kondenzátory o napětí 300 V, lze konstatovat, že v hodnotách mezi čísly 1. až 10. se nachází množství nejrůznějších zdravotních neduhů, bolestí v zádech, poruch zraku, poruch stability, nevolnosti až po příznaky ochrnutí.

Lidé dávných kultur znali optimální hodnotu lidského těla, je to patrné z množství a velikostí megalitů, rovněž z jeruzalémského rybníka ("čekání na anděla, až upraví vodu") a mnoha dalších staveb. Znali také podstatu akupunktury a homeopatie. O akupunktuře nevíme zhola nic a homeopatii zpochybňujeme mnohonásobným ředěním, kdy z původní látky nemůže v konečném roztoku být jediná molekula. Zde je třeba vzít v úvahu také protřepávání, tzv dynamizaci, kdy se v roztoku tvoří statická elektřina, rovněž si musíme uvědomit, že dosud neznáme všechny vlastnosti vody, oficiální věda stale tvrdošíjně odmítá připustit eventualitu, že by voda byla schopna mít svou vnitřní jakousi záznamovou "paměť". Přesto akupunktura i homeopatie jsou již velmi dlouhou dobu mnoha lékaři úspěšně používány bez znalosti vědecké podstaty. Hledání fyzikálních důvodů, proč by obě zmíněné léčebné metody neměly fungovat je z badatelského hlediska nekonstruktivní.

Přínosnější by pro medicínu bylo zjistit, z jakého důvodu dokáže i velmi zředěný roztok bez jediné molekuly do vody vložené látky působit v organismu obdobným způsobem, jako očkování. Měli bychom si uvědomit, že dávné kultury měly oproti nám na vědecký výzkum o celá milénia delší dobu, a skutečnost, že dosud nejsme schopni podstatu mnoha fyzikálních dějů a procesů pochopit, bychom měli pokládat za přirozenost a zároveň za velkou nápovědu. Pokora v uvědomění, že naše kultura ještě zdaleka v mnoha oborech nedosáhla hladiny vědomostí, které zde již v dávné historii byly, přičemž svět je v mezidobí zapomněl, by nám každopádně mohla jedině prospět. Naši prapředkové znali energetickou hodnotu staveb, a znali také optimální hodnotu náboje lidského těla. My sice chodíme po měsíci, ale žijeme v rakovinových domech. Nejsme schopni žádným způsobem odhalit a pojmenovat příčinu, proč v těchto domech - oproti naprosto identickým stavbám v těsném sousedství - je statisticky vícenásobně vyšší výskyt onkologických onemocnění. Léčíme následky, aniž bychom se pokusili "vyléčit" příčinu.

Březen 2012

Miroslav Provod