Říše pokladů na severu

Dialektik by to zřejmě vysvětlil tak, že pozitivní aspekty se vyvinuly (či byly vytvořeny lidmi, dodatečně) proto, aby eliminovaly anebo redukovaly působení těch původních negativních.

V současné době mnohé svědčí o tom, že k takovému obratu spějí věci a procesy v nejsevernější části naší planety, konkrétně v oblasti Arktidy. Jak známo, oteplování klimatu na Zemi, které dnes už žádný seriózní vědec anebo i laický soudný člověk nepopírá, se projevuje mj. tak, že odtávají ledovce v Arktidě (samozřejmě nejen tam). Takto vznikající dodatečná voda zvyšuje hladinu světového oceánu a tento proces, pozorovaný už několik desetiletí, se postupně zrychluje. Reakcí na to je varování nejrůznějších ekologických, ale také státních a mezistátních ekonomických a politických institucí, které poukazují na riziko hrozící hlavně přímořským zemím, pokud stoupající hladině moří nedokážou účinně čelit.

Paradoxně však v posledních letech proces tání arktických ledovců začíná být hodnocen i jako jev pozitivní (když už se mu nedá zabránit, alespoň krátkodobě). Je to proto, že oteplování a tání ledovců usnadňuje či rovnou otevírá přístup k obrovskému hospodářskému potenciálu, který arktická oblast severní polokoule má. Jde o obrovská ložiska energetických zdrojů a nerostů, která jsou v Arktidě buď pod zemí anebo na mořském dně.

Tato naleziště jsou řadu měsíců v roce pokryta ledem, a to buď ledovou vrstvou se sněhem na pevném podkladě ostrovů anebo zamrzlou hladinou volného arktického moře. Tato pravda sice stále platí, ale je k ní nutno dodat, že kvůli zmíněnému oteplování klimatu a tání ledů je toto období zamrzání stále kratší.

Příklad Grónska

V případě Grónska (což je největší ostrov světa, pokud o něco větší Austrálii považujeme nikoliv za ostrov, nýbrž za světadíl) to jde tak daleko, že na jeho jihozápadním pobřeží, kde je ostatně také nejvíce osídlených míst, roztává na jaře a v létě led a sníh na několik týdnů až měsíců, a břeh je v šířce několika set metrů a délce několika desítek kilometrů zelený, porostlý tunderními travinami. To je jev, který zde byl ještě před čtvrtstoletím nepředstavitelný. Vrstva ledu v této části Grónska je i při zamrznutí poměrně tenká, na rozdíl od vnitrozemí ostrova, kde její tloušťka dosahuje až pěti kilometrů, nicméně i tam konstatovali průzkumníci, že dochází k zeslabování tohoto krunýře. Ledovec pokrývá povrch Grónska z 95 %.

Grónsko, v dánštině Groenland, znamená v překladu "Zelená země". Zelené zřejmě skutečně bylo v době, kdy je při svých plavbách na americký kontinent objevili před staletími Vikingové. Je možné, že bude-li proces oteplování na Zemi pokračovat, bude to jednou opět země se zeleným pobřežím, ne-li už vnitrozemím. Tak či onak, dnes tento ostrov o rozloze 2,1 milionu čtverečních kilometrů obývá na jeho jihozápadním pobřeží jenom 57 tisíc lidí. Hlavní správní středisko Nuuk má necelých 15 tisíc obyvatel.

Perspektiva: velmi intenzivní těžba

Počet obyvatel však zřejmě brzy výrazně naroste, a to zásluhou firem, jež hodlají v oblasti rozvinout svoje aktivity, což přiláká mnoho lidí, kteří sem přijdou za prací ze starého i nového kontinentu i odjinud. Dosud v ekonomice Grónska převažuje rybolov, ale to se brzy změní. Struktura ekonomiky a zdejšího průmyslu (pokud lze takovýto termín pro prvotní zpracování výlovů použít) se bude rychle diverzifikovat a je velmi pravděpodobné, že v ní brzy prim získá těžba energetických zdrojů a nerostů a jejich zpracování.

S jejich těžbou se už začalo. Například už od roku 1990 je v provozu důl v Maamoriliku, kde se těží rudy zinku, olova a stříbra. V dole v Isua se od 90. let těží železná ruda a objem těžby zde má v příštím roce dosáhnout 15 milionů tun. Vlastníkem dolu je firma London Mining.

Už v roce 2004 byl zprovozněn důl na zlatou rudu v Malunaqu na jihozápadě ostrova a od něho byla na nedaleké pobřeží postavena silnice do místa, kde se ruda nakládá na lodě. Rovněž na jihozápadě, kde je ústup ledovců nejmarkantnější, provádějí geologické expedice z Dánska i odjinud důkladný průzkum. Zatím bylo zjištěno kolem 900 míst s výskytem různých nerostů (vanadium, fluor, chrom, měď, železná ruda, titan, uran a vzácné zeminy), z nichž stovka je taková, že na nich bude možno, byť s vysokými náklady, vybudovat těžební kapacity. Pokud jde o vzácné kovy, odhadují američtí geologové, že jejich ložiska v oblasti Kvanefjeldu na jihozápadě jsou druhá největší na světě.

Otevírání ložisek, budování důlních a zpracovatelských kapacit a dopravních spojů z míst těžby na pobřeží ve velkém měřítku tedy Grónsko de facto teprve čeká. Firmy, které hodlají těžbu a zpracování rozjíždět, počítají s tím, že sem přijdou tisíce lidí.

Pokud jde o stanovisko samotných obyvatel Grónska - Inuitů (pro něž se dříve používalo pojmenování Eskymáci) -, staví se jejich Rada, což je vrcholný orgán této země, která je autonomní oblastí Dánského království, za průmyslový rozvoj s tím, že otevírání průmyslových kapacit podléhá jejímu schválení a že se Grónsko podílí na ziscích, jež zahraniční i dánské společnosti z podnikání na jeho území mají. Rada se snaží přimět firmy k tomu, aby vedle analýz rentability tyto firmy prováděly i studie analyzující vlivy těžby na životní prostředí a aby je těžba nenarušovala.

Rozmach těžby nemá znamenat omezení grónského rybolovu a zpracování ryb. Také v tomto směru jsou záměry grónské samosprávy i místních a zahraničních firem zaměřeny na jejich rozšiřování, i když těžba bude mít napříště samozřejmě prim.

Budoucnost celé arktické oblasti

Grónsko však není jedinou oblastí na severu, kde se počítá s hospodářským rozmachem v důsledku oteplování klimatu. Roztávání ledovců usnadňuje už v současné době přístup k ložiskům nerostů, zemního plynu a ropy na severním pobřeží Kanady a na Aljašce, u severního pobřeží Skandinávie a na souostroví Špicberky (Svalbard), na poloostrově Kola a na poloostrově Jamal na pobřeží západní Sibiře.

Oteplení moře znamená jednak, že se na něm v mrazivém období tvoří vrstva ledu slabší než dříve, z čehož plyne, že ji snáze mohou rozrušovat ledoborce, jednak to, že zamrzání hladiny během roku trvá kratší dobu než dříve. Obojí je vítanou skutečností pro provozovatele námořní dopravy podél severního pobřeží jak Evropy a Asie, tak Ameriky. V prvním případě jde o tzv. Severovýchodní mořskou cestu, ve druhém případě o Severozápadní mořskou cestu, která vede úžinou mezi severním pobřežím pevninské Kanady a kanadskými ostrovy ležícími na sever od úžiny.

Ekonomické a politické zájmy několika zemí

Nejde jenom o naleziště na pobřeží a námořní trasy, ale i o samotné moře, přesněji řečeno o to, co se nalézá na jeho dně. I když geologický průzkum mořského dna v arktické oblasti nepokročil ještě tak daleko jako průzkum souše, předpokládá se, že se dobývání nerostů rozšíří i na mořské dno. I když se ze dna zatím netěží, je nutno vidět, že různé akce směřují k tomu, aby se tak v bližší či vzdálenější budoucnosti stalo. Proto se už nyní "vykolíkovává" prostor na volném moři. Příklad? V roce 2007 ruská ponorka Mir-1 v hloubce 4200 metrů zarazila ruskou vlajku do mořského dna v místě, kde se nachází severní pól.

Jde tu o strategii a hospodářskou a obchodní politiku zemí, které jsou zainteresovány na budoucím využívání bohatého potenciálu Arktidy. Na severním pólu se sbíhají mořské hranice Ruska, USA, Kanady, Dánska (Grónska) a Norska. V roce 2009 prohlásil dánský ministr zahraničních věcí Per Stig Moller: "Nové směry obchodu a objevy nových přírodních zdrojů v Arktidě v příštích letech posunou tyto regiony do centra světové politiky." Dmitrij Rogozin, velvyslanec Ruské federace u NATO, napsal v roce 2010 v důvěrné zprávě (která však pronikla do Wikileaks), že "21. století uvidí bitvu o zdroje a Rusko z ní v žádném případě nesmí odejít poraženo." Dokumenty diplomatického rázu v USA vyslovují dokonce znepokojení nad tím, že "... se zvyšuje potenciál vojenských hrozeb v oblasti Arktidy".

Zájem a patrná nervozita sil, které se zajímají o využívání potenciálu Arktidy, je pochopitelný. Podle údajů Geologické služby USA se tu totiž pod souší nebo v mořském dně nalézá 13 % světových zásob ropy a 30 % zásob zemního plynu. Největší naleziště ropy jsou na pobřeží Aljašky, u zemního plynu to je v Barentsově a Karském moři na severním pobřeží Ruska, a kolem ústí řeky Pečory. A naleziště rud vzácných kovů, stříbra, mědi a jiných jsou rovněž velice bohatá.

AUTOR: Jiří Tisančin