Chce lid růže, nebo divizny?

V rámci diskuse o rekultivacích je nutné zdůraznit, že společnost našeho typu ze všech nabízejících se řešení s naprostou spolehlivostí vybere to, které je finančně i technologicky nejnáročnější. Vše, co tyto znaky nevykazuje, se za řešení ani nepokládá.

Koneckonců vhodným hrdinou pro televizní seriál je třeba kardiochirurg-transplantátor, nikoli dermatolog, nenápadně potírající úporný ekzém mastmi, nebo dokonce trpělivě čekající, až sám od sebe zmizí. Naše víra v lidskou i přírodní regenerační a seberegulační schopnost se limitně blíží nule. Než se pustíme do rekultivace něčeho, měli bychom nejdříve provést kultivaci naší schopnosti trochu věřit přírodě i lidem, že se o sebe dokážou postarat a nemusejí za sebou stále mít drahý, sofistikovaný a koneckonců neúčinný pečovací systém.

Ponechme stranou fakt, že dnes obvyklý typ rekultivací dolů a výsypek je pro řadu institucí i jednotlivců hlavním typem obživy a způsobem, jak se dostat k >>penězovodu<<. Z této strany je vše jasné.

Vynořuje se otázka druhá, co vlastně chceme z takových ploch mít. Sice se neustále mluví o podpoře diverzity, mnohotvárnosti, na společenské i přírodní úrovni, v praxi se však činí pravý opak. Jistě lze s vynaložením velkých prostředků mít z haldy další kus běžného užitkového lesa, nejlépe se stromy pěkně v řadách jako vojáci.

Je to také výrazem touhy, aby v krajině byl >>pořádek<<. Rovněž ale lze nechat tyto zdevastované plochy přirozenému vývoji. A hle: objeví se tam najednou řada druhů, které z běžné krajiny vymizely a také v rezervacích se udržují jen s vypětím všech sil, pokud vůbec. Je dávno známo, že opuštěné důlní odkryvy i třeba vojenské prostory rozryté tankovými pásy jsou biodiverzitními ráječky, kde potkáme živočichy a rostliny, které se už skoro odstěhovaly jen na stránky starých přírodopisů. Je ovšem otázkou, zda si to >>lid<< přeje, a pokud si >>lid<< něco přeje, zda je to relevantní.

Kolik našich spoluobčanů ví o existenci lindušky úhorní? Kolik jich lindušku úhorní pozná? A kolik si jich přeje, aby nám byla v Česku zachována? Rozkvetlé keře divokých růží či svíce divizen by se mohly dočkat širšího ohlasu. Jde o to, aby nebyl nikde v krajině >>bordel<<, byť by z něj postupně vzniklo pozoruhodné chráněné území? Produkčních lesů i polí máme v současnosti dost, ale cosi nám nedá... Když jsem před pár lety zdědil kousek lesa a poučil se, že se dá obhospodařovat jen přesně podle centrálních regulí, nikoli tak, jak by srdce biologa velelo, rád jsem jej rychle hluboko pod cenu prodal. Jen probůh nenechat něco, byť i malý kousek země, nekontrolovanému vývoji... Je třeba mít všechno pevně v rukou a naše prestiž se bude měřit podle toho, kolik jsme >>proinvestovali<< - jiný zdroj úcty už ani neznáme.

(Více viz článek Příroda chce méně peněz v Odborných článcích)

AUTOR: Stanislav Komárek
biolog, přednáší na Přírodovědecké fakultě UK