Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Ekonomie je opium lidstva

19.02.2012  |  zdroj: Víkend  |  279× přečteno      vytisknout článek

penízeBohatí bohatnou, chudí chudnou, čím dál víc spotřebováváme a ekonomie už dávno neodpovídá tomu, v čem žijeme...

Diagnóza současného světa od Nadi Johanisové z brněnské Masarykovy univerzity není optimistická. Za pravdu jí ale dává třeba povstání studentů na Harvardu.

K rozhovoru i focení bych mohla nabídnout své současné bydliště. Žiji u přátel v bývalé zemědělské usedlosti na kraji Brna v části Ořešín," napsala mi před naším setkáním Naďa Johanisová. "Mí přátelé mají malé hospodářství včetně dvou koz, slepic a slimákožravých kačerů. Tak bych se jich případně mohla zeptat, zda by nic proti portrétování se zvířaty nenamítali." Během focení pak trpělivě čekala, až se kohout natočí k fotografovi z té správné strany. "Teď se doslova chlubím cizím peřím," obávala se.

Naďa Johanisová se zabývá novým uspořádáním světa a k tomu současnému dokáže být nesmlouvavě kritická. Přesto působí velmi křehce, až plaše. Svoje názory nevykřikuje, trpělivě oponuje a jednotlivé myšlenky navíjí na neviditelné klubko. Dává do souvislosti jevy, které nás obklopují, ale kterých si zatím moc nevšímáme. Ovoce bez chuti dovezené bůhví odkud, vytěžená krajina, nesplacené půjčky. Její klubko ale netvoří jen kritické postřehy. S dalšími ekologickými ekonomy přemýšlí nad alternativami, jak svět posedlý růstem změnit.

Působíte na brněnské katedře environmentálních studií. Co se tam studenti vlastně učí?

Je to obor, který v roce 1998 zakládala část pedagogů z katedry sociologie. Byl mezi nimi třeba Jan Keller nebo paní profesorka Hana Librová. Právě ona řekla, že humanitní environmentalisté se snaží o odborný přístup a nadhled, zároveň si ale přiznáváme, že jsme na straně motýlů.
Taková angažovaná věda se mi líbila, protože jasně říká, kde stojí a o co jí jde, zatímco třeba klasická ekonomie se nechlubí tím, že jedním z jejích cílů je zvyšovat výrobu a spotřebu. My se otevřeně hlásíme k tomu, že je pro nás důležité zachování přírody. Na rozdíl od přírodovědeckých oborů vychází ale humanitní environmentalistika z toho, že problém není v přírodě, ale v lidech. Zabýváme se třeba etikou ve vztahu k přírodě nebo tím, jak může přírodu ovlivnit životní styl. Já učím ekonomickou ekologii, která zkoumá dopady současného ekonomického systému na životní prostředí a hledá alternativy.

Jste zastáncem myšlenky nulového ekonomického růstu. Proč bychom se o něj měli snažit?

Třeba proto, že výroba nemůže růst exponenciálně donekonečna.
Představa věčného růstu je jen jednou z problematických idejí ekonomické teorie, která stojí na spoustě dávno neplatných předpokladů. Třeba pracuje s modelem ideálně konkurenčního trhu, kde má každý účastník dokonalý přehled o tom, co se tam děje a kde nevznikají žádné nežádoucí externality, jako je ničení přírody nebo zánik pracovních míst v určitém regionu. Tahle teorie se v hlavách politiků mění na jednoduché poučky a s jejich pomocí se přizpůsobuje svět neoliberálnímu, značně zjednodušenému modelu reality.

Jsme třeba vyzýváni k mobilitě, tedy přesunu za prací, když trh zavelí, a kritizuje se, že Češi toho nejsou schopni a chtějí se starat o své zahrádky nebo zůstat blízko příbuzných. A to je podle neoliberálního modelu chyba, protože předpokládá, že pracovní síla je ihned volná. Stejně tak, že přírodní zdroje jsou neustále k dispozici. Určitým mocenským strukturám tento způsob uvažování velmi vyhovuje a podporují ho formou nejrůznějších think-tanků. Nadnárodní globální firmy sice chtějí, aby se trh co nejméně reguloval, ale přitom ho jako nejsilnější hráči samy deformují. S tím souvisí i to, že bohatí jsou stále bohatší, a chudí pořád víc chudnou.

Zastánci ekonomického růstu ale často argumentují právě tím, že když bohatí bohatnou, chudí také.

O teorii skapávání mluvil už v 18. století David Hume. Když se toho víc vyrobí, víc se toho prodá, stát má víc daní, lidé mají práci, mohou si dovolit víc statků... To je skutečně koloběh, který za určitých podmínek může fungovat. Někteří autoři tvrdí, že v době Adama Smithe tomu tak bylo, protože existovali jen malí výrobci, nikdo nemohl ovlivňovat ceny a spotřebitelé měli vůči firmám větší moc. To už ale dneska neplatí, a když se podíváte za posledních 20 let na průměrnou reálnou mzdu v Americe nebo ve Velké Británii, tak pořád klesá.

Navíc i v 18. a 19. století produkovala ekonomika nežádoucí externality, stačí si přečíst třeba práce Johna Ruskina, který si všímal tehdejší otřesné chudoby a dopadů na přírodu. Tvrdil, že oběti systému se vytrácejí do zadních uliček a že je jejich osud psán neviditelným inkoustem. Dneska se sice o externalitách mluví a píše daleko víc, ale ideologie ekonomického růstu je pořád vnímaná jako jediná možná. A co mě nejvíc děsí: nenápadně proniká do našeho každodenního života, takže jsme třeba nuceni ke stále větší spotřebě, aby se celý ten mechanismus udržel v chodu.

Ale když se za stávajícího systému začne radikálně méně spotřebovávat, lidé přijdou o práci, a to nejen v Evropě, ale třeba i v zemích třetího světa.

Jenže zvyšování spotřeby tam má dalekosáhlé negativní ekologicko-sociální důsledky. Já jsem byla třeba loni v září v Indii a tam jsem viděla, jak v praxi vypadá tzv. posouvání zdrojové hranice. V indickém státě Odiša těžařské firmy zabírají čím dál tím víc půdy, aby se dostaly k hliníku a uhlí. Obyvatelé už nemají kam jít a stahují se do lesů, takže 20 procent Indie je kontrolováno maoistickými partyzány. Mumbaj tvoří z 80 procent slamy. Část lidí, kteří v nich žijí, vytlačila těžba nebo nové přehrady. Staví se, aby byl dostatek energie na výrobu. Ten náš stroj se zkrátka zakusuje čím dál tím hlouběji do těch posledních oblastí, kde je co vytěžit.

Například ropa se dobývá kdesi v pralesích Ekvádoru či Peru, na protesty Indiánů se nehledí.
To je jedna rovina, na níž by se dalo odpovědět. Druhá se týká toho, že zisk, který se v zemích třetího světa generuje, tam nezůstává. Já bych ale zase nechtěla démonizovat nadnárodní korporace, protože na ně akcionáři vyvíjejí tlak, aby vydělávaly pořád víc, a když jim stoupají v jedné zemi náklady, je přesun do jiné části světa s méně přísnými zaměstnaneckými standardy logický. Proč se tyto standardy ale neurčují celosvětově? Vždyť Světová obchodní organizace by mohla například stanovit minimální mzdy. Do toho se jí ale kupodivu moc nechce.

Když byla řeč o docházejících fosilních palivech, třeba o ropě se říká už od začátku 20. století, že během dvaceti let dojde, a přitom se pořád těží.

Ano, ale zdražuje se, její cena je mnohonásobně vyšší, než byla před deseti, pěti lety. Její globální spotřeba se teď drží na stejné úrovni nebo dokonce už klesá, takže se jí nevyrábí stále víc, ale míň a tím pádem je dražší. Někteří autoři, jako třeba irský ekonom Richard Douthwaite předpovídají, že cena ropy bude v budoucnu značně kolísat a tím se destabilizuje mimo jiné trh potravin, protože ty jsou na ceně ropy jednoznačně závislé. Ropa se sice pořád těží, ale je to energeticky i finančně stále nákladnější a dřív nebo později se to nejspíš přestane vyplácet.

Mluvíme-li o negativech ekonomiky založené na růstu, je nějaký recept na to, jak z ní vystoupit?

To je složité. Ono totiž zatím vůbec není jasné, jak přejít z růstové na nerůstovou ekonomiku. Nějakou dobu sice už funguje evropské hnutí Degrowth, ale zatím se alternativy teprve hledají.

Většina mocných bohužel zůstává v kleci neoliberálního ekonomického myšlení, i když panuje třeba čím dál tím větší deziluze z bankovního systému, který je důležitým motorem ekonomického růstu. Banky totiž tvoří peníze z ničeho, když vklady svých klientů ukládají jen částečně a většinu z nich zase půjčují na úrok dál. Poté, co je takto půjčka využita na nákup zboží nebo služeb, vrací se zpátky do bankovního systému jako vklad. Z něho je zase něco málo uloženo do rezerv a zbytek se opět stává půjčkou, a tak pořád dokola. Díky tomuto systému frakčního bankovnictví není jasné, jaké množství peněz je právě v oběhu.

Tento systém je velmi nestabilní a funguje jen do té doby, dokud klienti splácejí a zároveň si stále více půjčují, aby vykompenzovali peníze, které bankám vracejí v podobě úroků. V případě firem tak vzniká tlak na jejich ekonomický růst, protože ve chvíli, kdy budou stagnovat, nebudou schopny splácet své dluhy. Tím pádem se zadluží banky a nakonec se zadluží státy. Pokud by si ale klienti, firmy či státy přestali půjčovat, bude najednou v oběhu příliš málo peněz, protože ty vznikají jako dluh. Bude hrozit krach. Tlak na dluh i na růst je tedy systémový.

Jak z tohohle kruhu podle vás ven?

Napřed si musíme vůbec přiznat, že takové fungování bankovní sektoru je problém. Zatím to spíš intuitivně cítí například hnutí Occupy Wall Street, i když neví, v čem přesně to vězí. Na otázku, jak nerůst, a přitom nekrachnout, ale žádná jednoduchá odpověď není. Například Nikolas Sarkozy nedávno prohlásil, že zdaní 0,1 % finanční transakce a že za to získá jednu miliardu eur. O této tzv. Tobinově dani už mluví alternativní ekonomové 40 let. V důsledku krize se ale teprve teď začíná uvažovat o jejím zavedení na politické úrovni. Jenže je to v globálně propojené ekonomice těžké. Tobinovu daň Británie odmítla, protože 75 % všech evropských finančních transakcí se dělá v londýnské City a oni se báli, že když je zdaní, přesune se obchodování jinam. Ten systém je prostě velmi citlivý. Já si ale myslím, že když se změní ideologie, nástroje se najdou. Třeba v oblasti finančního sektoru už některé existují.

Které to jsou?

Například ve Švédsku je to banka JAK Medlemsbank, která nabízí svým střadatelům možnost ukládat si peníze sice bezúročně, ale zároveň si je po určité době spoření bezúročně půjčit. Klienti této banky jsou zároveň jejími členy - družstevníky. Platí členské příspěvky a řízení banky probíhá formou jeden člen - jeden hlas. Nebo v Itálii existuje Banca etica vlastněná městy. Hlavním cílem těchto finančních institucí je tedy služba, nikoliv generování zisku, jako tomu je v případě bank, které jsou akciovými společnostmi. I proto si myslím, že družstva jako typ organizace jsou pro nerůstovou ekonomiku lepší než akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným.

Nemusí se přitom jednat jenom o finanční instituce. Mohou to být různé subjekty, jejichž cílem není zisk, ale sociální nebo ekologický přínos. Navštívila jsem jich několik v Británii, kde jsou takových organizací, sociálních podniků tisíce. Patří tam třeba hnutí komunitních pozemkových spolků, skupujících kolektivně půdu, na níž pak staví domy a ty majitelům poskytují k dlouhodobému užívání, ale nikoliv k odkupu. Půda tak zůstává majetkem komunity. Ceny takových domů nejsou tak vysoké jako běžně prodávané nemovitosti a místní lidé si je mohou dovolit.

Budou ale podobné instituce někdy fungovat v masovém měřítku?

To nevím. Ale zrovna my v Česku máme na co navazovat, tady fungovalo za první republiky velké množství družstev. Třeba skladištní družstva sloužila zemědělcům v dobách, kdy chtěli své zásoby uskladnit a prodat na trhu, až budou výhodnější ceny. Bohužel později byl tento princip znehodnocen, a když se řekne "družstvo", všichni se leknou komunismu. Přitom jeden z našich největších propagátorů družstev Ladislav Feierabend byl komunisty později perzekuován. Tím chci jenom ukázat, že formy vlastnictví mohou být různé. Kdyby všechno vlastnil stát, bylo by to hrozné, a když se to nechá jen volnému trhu, je to také hrozné. Ale mezi tím je spousta nejrůznějších forem vlastnictví - obecní, neziskové, družstevní - které jsou u nás zatím zakrnělé.

Jakým způsobem by se daly oživit?

Já vidím budoucnost v obcích, které u nás mají třeba v porovnání s Velkou Británií široké pravomoci. Jenom si to zatím neuvědomují. U nás mohou vlastnit les, hospodu, nemovitosti a přes ně ovlivňovat místní hospodářství. Třeba Trast pro ekonomiku a společnost, jehož jsem členkou, před dvěma lety zjišťoval, jak si obce zvládají zajistit energetické zdroje. Protože to je ideál, když si obec topí vlastním dřevem ve vlastních kotlích a není závislá na Putinovi a trubce z Ruska. Navíc může upravit cenu energie pro sociálně slabší občany a zaměstnat místní lidi. Z toho výzkumu vyšlo najevo, že podobných výtopen jsou u nás řádově pouze desítky. Obce brzdí třeba to, že nevědí, jakou nastavit cenu, protože se od nich čeká nezisková cena energie. V tom případě mají ale obavu o návratnost investice. Možná by tedy stačilo, kdyby mohly využít služby nějakého poradenského centra.

Přesto si myslím, že právě vlastní výroba energie má na úrovni obcí budoucnost. Energetická soběstačnost bude čím dál tím víc důležitá. Obce u nás ale zatím takhle neuvažují. To třeba v Británii vyšel asi před pěti lety zákon, který ukládá obcím, aby podporovaly místní ekonomiku, vymýšlely, jak zajistit odbyt od místních pro místní.

Jedna z cest k lokální ekonomice by mohla vést přes jídlo. V poslední době o něm už i většinová společnost hodně uvažuje, odkud se dováží, jakou má chuť... A díky tomu se více zajímají o návrat k lokálnímu zemědělství.

Podobně to začínalo i v Británii, kde vzniklo hnutí local food, tedy jídlo zblízka. Já jsem byla před pár lety na konferenci, kterou pořádala londýnská radnice, a mluvilo se tam o tom, jak by mohl být Londýn potravinově více soběstačný. Jedna paní na ní vystoupila s poznámku, že se bojí, že přísun potravin začne slábnout a ona ve velkoměstě umře hlady. Podobné obavy dnes mezi lidmi panují, protože cítíme, že se nacházíme na určitém přelomu.

S tím souvisí třeba popularita mayského proroctví. Já si nemyslím, že bude konec světa, ale že je to odraz toho, že jsou velké změny a bojíme se nestability. Proto začínáme uvažovat o pojmech, jako je potravinová bezpečnost. Návrat k potravinové soběstačnosti, kterou Světová zdravotnická organizace definovala jako přístup k zdravému a finančně dostupnému jídlu, ale není jednoduchý. Protože začít něco pěstovat, když nevíte, jak a když zanikl zpracovatelský průmysl, je dost těžké.

Tohle spousta lidí tuší, ale zatím asi nevyvíjejí dostatečný tlak na vlády, aby udělaly z potravinové nebo energetické bezpečnosti svou prioritu.

Těžko říct, jak to bude trvat dlouho. Já si myslím, že lidé jsou pořád ještě v zajetí ekonomie, která působí jako opium lidstva, jak říkal Marx o náboženství. Nikdo tomu moc nerozumí, podobně jako kdysi latině, je v tom hodně matematiky... Já bych si třeba přála, aby právě studenti ekonomie začali přemýšlet jinak a začali hledat nerůstové modely. Proto mě potěšilo, když studenti profesora Grega Mankiwa na Harvardově univerzitě povstali a odmítli se učit o ekonomických modelech, protože neodpovídají realitě. Takže ono se toho děje pod povrchem dost, i když do masových médií se něco dostane jen občas, U nás třeba prostřednictvím ekonoma Tomáše Sedláčka.

AUTOR: Tereza Hromádková

Naďa Johanisová
(* 1956)

Vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK, poté pracovala jako hydrobioložka v jihočeském centru Akademie věd, po roce 1989 spoluzaložila a vedla neziskovou organizaci Rosa v Českých Budějovicích, zaměřenou na ekologickou výchovu a osvětu v oblasti ochrany přírody. Ekologickou výchovu vyučovala také na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Postupně se začala zajímat o skryté předpoklady mainstreamové ekonomie a o pozitivní ekonomické alternativy. Dnes přednáší ekologickou ekonomii na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně, je členkou Trastu pro ekonomiku a společnost a spolupracuje s časopisem Sedmá generace. Do češtiny přeložila Malé je milé E. F. Schumachera (2000) a Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 ?L. Feierabenda (2007). V roce 2008 jí vyšla knížka Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem. Je rozvedená, má dceru.


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist