České tramvaje v Tallinu

Estonské území bylo dlouhá léta pod nadvládou carského Ruska, jehož součástí se stalo v roce 1721 po skončení Severní války uzavřením Nystadského míru. Tehdy Švédko po prohrané válce postoupilo ruskému carovi Petru I. Velikému sporné území Estonska, Livonska, Ingrie a části Karelie s Vyborgem. Na konci první světové války, poté co v Rusku proběhla Velká říjnová socialistická revoluce, vyhlásili 24. února 1918 Estonci svou nezávislost, což vyústilo v ozbrojený konflikt. V Estonské osvobozenské válce v letech 1918-1920 padlo 5600 estonských vojáků. Když se mnohem početnější Rudé armádě nepodařilo prolomit tuhý odpor Estonců v pohraničním městě Narva, přistoupilo ruské velení nakonec na příměří. Dne 2. února 1920 byla v Tartu po zdlouhavých jednáních mezi Estonskem a sovětským Ruskem uzavřena Tarbatská mírová smlouva, v níž Rusko uznalo samostatnost a nezávislost estonského státu.

Pod hrozbou nacistické okupace bylo Estonsko nuceno vytvořit v roce 1940 prosovětsky orientovanou vládu. V červenci téhož roku byla vyhlášena Estonská sovětská socialistická republika, která byla regulérně začleněna do Svazu sovětských socialistických republik. I přesto byla země v letech 1941-1944 okupována německou Třetí říší, než byla znovu dobyta Rudou armádou. Po pádu sovětského impéria proběhlo v zemi referendum, na základě kterého byla 20. srpna 1991 vyhlášena nezávislá Estonská republika.

Estonsko společně s Litvou a Lotyšskem patří do skupiny pobaltských států a leží nejseverněji z nich. Rozloha Estonska odpovídá necelým dvěma třetinám rozlohy České republiky. Hustota osídlení je téměř pětkrát menší, na celém území republiky žije o sto tisíc obyvatel více než v Praze. Přes 30 % obyvatel tvoří Rusové. Úředním jazykem je estonština, starší generace mluví také dobře rusky a mladí výborně ovládají angličtinu. Estonsko sice vstoupilo v roce 2004 do Evropské unie, ale stále se zde kvůli poměrně vysoké inflaci platí Estonskou korunou (EEK). Téměř třetina obyvatel (něco málo přes 400 tis.) žije v hlavním městě.

Hlavní město Tallin leží na severu země, je významným přístavem Baltského moře a výchozím místem pro cestu ze střední Evropy do Finska. Již kolem roku 900 stála na místě dnešního města osada. V 10. až 11. století ugrofinský kmen Estů na vrchu Toompea založil hradiště pod názvem Koluvaň. Název Tallin (místně: Tallinn) získalo město ve 13. století, když hradiště nad městem ovládl během křížové výpravy v roce 1219 dánský král Valdemar II. Místní začali městu říkat "dánská tvrz" ("taani linn"). Nádherné a velmi zachovalé historické centrum Tallinu, které bylo ušetřeno náletů za druhé světové války, dýchá nezapomenutelnou atmosférou prošlých staletí. Kostelní věže, jedna vedle druhé, připomínají v mnohém Prahu. Na západě a východě města vyrostla za sovětské éry mohutná paneláková sídliště, naštěstí v důsledku své odlehlosti nedostala šanci narušit ráz města.

Hlavní nádraží v Tallinu je na naše poměry velmi skromné, pro osobní dopravu slouží jen pět úvraťových kolejích. Kvalitní železniční spojení funguje s Petrohradem, a to již od roku 1870. Z Prahy Ruzyně do Tallinu na letiště Ülemiste létá letadlo ČSA 2x denně. Letiště nyní prochází rozsáhlou přestavbou. Přes Polsko, Litvu a Lotyšsko se lze do Tallinu dostat po evropské silnici E67, magistrálou zvanou "Via Baltica". Hlavní město Finska - Helsinky dělí od Tallinu 80 km široký Finský záliv, nejrychlejší trajekty tuto vzdálenost překonají za dvě hodiny.

Městskou hromadnou dopravu v Tallinu zajišťují tramvaje, trolejbusy a autobusy. Čtyři větve tramvajových tratí z konečných zastávek Kopli, Tondi, Ülemiste a Kadriorg se sbíhají v centru u parku Tammsaare na náměstí Viru. Historie tramvajové dopravy se začala psát 24. srpna 1888, kdy byl v centru města zahájen provoz koňky na rozchodu 1067 mm. Ten byl ukončen v roce 1918. Od roku 1915 jezdily na oddělené trati v Kopli parní tramvaje o rozchodu 1524 mm, které byly velmi brzy nahrazeny tramvajemi na benzín. V roce 1921 začaly benzínové tramvaje jezdit také na rozchodu 1067 mm v centru města. Elektrické tramvaje se v Tallinu rozjely až 28. října 1925. Trať do Kopli byla v roce 1931 přestavěna na tallinský rozchod, v roce 1951 elektrifikována a o dva roky později napojena na zbytek tramvajové sítě.

Od roku 1955 do Tallinu putovaly tramvaje z bývalé NDR. Nejdříve se jednalo o 20 kusů obousměrných motorových vozů Lowa T54 a 20 kusů vlečných vozů B54, které byly dodány v letech 1955-1956. K vyřazení z provozu u nich došlo v roce 1977. V další dodávce z roku 1958 Tallin získal 11 motorových vozů Gotha T57 a k nim 11 vlečných vozů B57, které sloužily až do roku 1978. O dva roky později (v roce 1960) dodávku doplnilo 5 vozů Gotha T59E a k tomu 5 vlečných vozů B59E, jejichž provoz skončil v roce 1980. V letech 1963 až 1981 jezdily po městě také soupravy Gotha T2-62 + B2-62 vyrobené v ČKD Tatra Smíchov. Poslední předválečné vozy dojezdily v roce 1966. V letech 1965-1967 bylo do Tallinu dodáno 50 kusů tříčlánkových jednosměrných vozů Gotha G4. Ty uzavřely svou službu ke konci roku 1988.

Od roku 1973 byly do Tallinu dodávány české tramvaje typu T4SU z produkce ČKD Tatra Smíchov. V roce 1980, kdy byly dodávky těchto vozů završeny, jich v barvách tallinského dopravního podniku jezdilo celkem 60 pod ev. č. 250-309. Jejich provoz byl definitivně ukončen v září roku 2005, kdy dojezdily poslední vozy ev. č. 252, 253, 290 a 302. V letech 1981 - 1990 pokračovala obnova vozového parku vozy typu KT4SU v celkovém počtu 73 vozů přímo z pražského výrobního závodu. Vozům byla přidělena ev. č. 51-123. Dalších 9 vozů KT4D ev. č. 124-132 bylo do roku 1998 odkoupeno z Gery, přičemž vůz ev. č. 128 je původní vůz ev. č. 219 143 z Berlína. Od roku 2004 je vozový park doplňován vyřazenými vozy KT4D z Chotěbuzi, Frankfurtu nad Odrou, Gery a Erfurtu. Poslední vůz ev. č. 160 byl zakoupen v květnu 2008. Dále a fotografie na:http://www.mestskadoprava.eu/tallin/za-tramvajemi-do-estonska-48

ZDROJ: www.mestskadoprava.eu