Elektřina pro Evropu má přijít z moře i z pouště

MOŘE

Devět severoevropských zemí se hodlá spojit pro vybudování podmořské sítě kabelů, jež propojí stávající i budoucí uskupení větrných elektráren, které rostou na mělčinách Severního a Baltského moře, mimo pobřeží, doslova jako houby po dešti. Později se mají na síť napojit také přílivové a klasické vodní elektrárny. Síť má být natolik "inteligentní", aby dokázala zvládat případné nárazy nebo naopak výpadky v produkci elektřiny, to znamená, že by "spolupracovala" se všemi parky a podle potřeb by vyrovnávala přebytky i eventuální výpadky. Pevninské sítě by pak elektřinu vedly do evropského vnitrozemí.

Do záměru je zapojeno také Norsko, které už nabídlo kapacitu svých přečerpávacích elektráren, což umožní jistou akumulací přebytečné elektřiny nebo dokáže alespoň krátkodobě vykrýt možné snížení dodávek z moře. Plánovači si také od "inteligentní" sítě slibují, že se do značné míry obejde bez záložních kapacit na pobřeží, které by vykrývaly výpadky ve výrobě elektřiny způsobené třeba bezvětřím. "V Severním či Baltském moři vždycky někde fouká," tvrdí experti.

O nápad za třicet miliard eur, u jehož zrodu stála Evropská komise, která ho hodlá podpořit částkou přes 180 milionů eur, stojí především bruselská centrála Evropského svazu provozovatelů přenosových sítí. Ovšem než se uskuteční v předpokládaném rozsahu, uplyne nejméně celé desetiletí.

Komise vychází z prognóz, podle kterých poroste v unii do roku 2030 spotřeba elektřiny ročně v průměru o 2,4 %, ale její výroba se bude každoročně zvyšovat jen o 1,5 %. A protože unie chce být věrohodným průkopníkem na poli získávání energie z takzvaných čistých zdrojů, mimo jiné také proto, aby snížila svou závislost na fosilních palivech, získávaných zatím především z Ruska, podporuje jak rozvoj větrných, tak i solárních zdrojů a hledá další možnosti. Třeba už zmíněné přílivové elektrárny nebo takové, které budou využívat energii mořských vln.

Ovšem než zúčastněné země vykročí z plánovací fáze k realizaci "inteligentní" podmořské sítě, musí být vyřešena řada problémů. Mj. také právnické povahy- např. propojování s lokálními i národními přenosovými trasami. Nejvíce vrásek však dělají plánovačům problémy technické. Technologie, které mají být nasazeny, nebyly ještě v takovém rozsahu nikde vyzkoušeny.

Především: pro realizaci sítě musí být na mořské dno, případně na mělkých místech a v blízkosti rejd pod něj položeno na 6000 km kabelů. Aby se zamezilo nadměrným ztrátám při přenosu, má kabely vést stejnosměrný proud o vysokém napětí. Ovšem takové kabely zatím umožňují přenos elektronů z místa A do místa B, nikoli ale v koloběhu komplexního systému. Firmy, jako Siemens či jeho konkurent ABB, sice vyvíjejí techniky, které umožní propojit kabely do skutečné sítě, ale něco takového zatím v reálu neexistuje. Alespoň ne v takovém rozsahu.

I to vede řadu energetických koncernů a jejich provozovatelů sítí ke skeptickému posuzování celého záměru. Už proto, že síť má pracovat se stejnosměrným proudem o vysokém napětí, bude muset být celý systém doplněný nejen o komplikovaná zařízení, která proud převedou na střídavý s frekvencí užívanou tou kterou zemí a upraví jej na potřebné napětí.

Podmořská síť je sice technicky proveditelná, ale nejde jen o kabely. Právě zmíněná kombinace s řadou dalších nezbytných zařízení nedává projektu pevnou půdu pod nohama," řekl týdeníku Wirtschaftswoche jeden ze členů technického vedení koncernu ABB.

Ozývají se také hlasy tvrdící, že místo v podstatě nejistého projektu, k jehož realizaci je ještě dlouhá cesta, by se měly energetické koncerny zaměřit spíše na modernizaci stávajících přenosových sítí na pevnině. Beztak nebude stačit dovést elektřinu od větrných elektráren na otevřeném moři k pobřeží. Budeme-li ji chtít dostat ke spotřebitelům ve vnitrozemí, budeme potřebovat nové přenosové trasy. Ty stávající už prostě nestačí. Jde tedy o více nežli jen o spuštění kabelů na dno moře.

V poslední době se vynořilo další ohrožení. Británie zastaví v roce 2014 subvencování elektřiny získávané z větrných elektráren. A protože Britové mají velký podíl na celkové kapacitě větrných parků v Severním moři, mohlo by to vést k jejich zastavení. Pak by mohla být "inteligentní" podmořská síť zbytečná: neměla by dost elektřiny k přenášení.

POUŠŤ

Dalším, na první pohled zatím jen vizionářským projektem pro získání čisté energie, je takzvaný Desertec. Jeho jádrem je myšlenka využití solární energie v dosud nebývalé míře. Ne v Evropě, ale na Sahaře. Tam by měly vzniknout gigantické polární parky. "Na rozdíl od severomořské sítě, jsou už nezbytná technická zařízení k dispozici a fungují a také přenos do Evropy lze považovat nejen za proveditelný, ale i hospodárný," tvrdí třeba šéf energetické divize koncernu Siemens Wolfghang Dehen. Stávající solární elektrárny v této části světa fungují spolehlivě. Nijak se netají tím, že projekt Desertec považuje za velkou příležitost pro průmysl a tím i pro Siemense, který se vší mocí snaží vmáčknout do solární branže. "Jsem přesvědčený, že vstupujeme do zcela nové etapy rozvoje energetiky. Podněty, vycházející z nezbytnosti potlačování klasických výrob s pomocí fosilních paliv v zájmu ochrany klimatu, mohou mít na technologickou a technickou inovaci firem ob dobný vliv, jaký měl v 60. letech minulého století závod o dobytí kosmu, který také změnil mnohé ze zažitého a posunul nás o desetiletí kupředu," shrnul Dehen.

Německá průmyslová lobby je nadšená: doufá v miliardové zakázky. Spojení naší techniky s africkým sluncem, už to samo o sobě slibuje úspěch. Celá věc má ovšem jeden háček: Projekt Desertec má přijít na 400 miliard eur, je tedy třináctkrát dražší než zamýšlená severomořská síť. Ale náklady zatím projekt nebrzdí. Mimo jiného také proto, že se možná výroba solární energie neomezuje jen na sever Afriky. Jde o celý středomořský prostor, který lze bez dalšího rozšířit i na oblast Perského zálivu, kde se už ropní šejkové začínají s celou vážností zabývat problémem, co bude, až ropa či zemní plyn nebudou.