Stanislav Komárek: Katastrofa na obzoru!

Klademe-li si otázku, co přinese příští rok, nelze opomenout fenomén obav z globálního oteplování. Atmosféra celoplanetárně houstne. Jak se liší vědecké problémy od těch politických? Nenarazíme nutně někde na otázku "vědní politiky"? Který ústav by si nechal ujít dlouhodobé tučné subvencování, kdyby mohl nějak doložit svou klíčovou nezbytnost v kauze ohrožující celé lidstvo?

I slunění se v mediální popularitě je pro vědce a intelektuály velkým lákadlem a mnozí z nich se rádi přiživují na "sjíždění" katastrofických scénářů, které si naše všestranně dobře zaopatřená srdce tak ráda malují: teplota stoupá, dochází nafta, voda, nerostné suroviny...

To, co ve skutečnosti dochází nejrychleji, je kuráž. Jednak kuráž slevit jen malounko ze svého pohodlí a konzumních radovánek, jednak kuráž se s novou situací vyrovnat jinak než milenaristickým blouzněním a vizí potop, uprchlíků a běd. Zaprvé není vůbec jisto, zda teplota na Zeměkouli skutečně stoupá víc, než odpovídá běžným klimatickým výkyvům - ze svých klimatizovaných místností jsme zvyklí na teplotu konstantní, průměrnou, na kterou se domníváme, že "máme právo". Reálná příroda nic podobného nezná.

Zadruhé není jasno, že i pokud k něčemu takovému dochází, děje se tak vskutku převážně lidským přičiněním - k teplým interglaciálům docházelo, jak známo, bez něho.

A konečně zatřetí, i kdyby tomu tak bylo, jsme schopni z rozjetého rychlíku vystoupit, pokud se celá planeta shodne jen na jedné věci: růst, růst, růst jako podmínka nutná pro jakýs-takýs sociální klid? Z jakého důvodu vybíráme ze všech řešení s neselhávající pravidelností vždy ta, která jsou energeticky, technologicky a finančně nejnáročnější a jiná za řešení vlastně ani nemáme?

Byl bych první, kdo by se za jakýchkoli okolností vyslovil pro šetrnější technologie, i bez nutnosti všeobecného strašení - je ostatně obecně palčivá otázka, do jaké míry je legitimní fabrikace lží a polopravd ve službě takzvaně "dobré věci". Některá navrhovaná opatření, třeba nahrazení metan produkujících krav klokany, připomínají středověké vykuřování jalovcem proti moru; jiná - například nahrazování automobilových paliv biopalivy, představují šílenství holé: bubřící obludnost automobilismu si nikdo netroufne zvládnout, mnohem snazší je vymýtit malajské pralesy a nasázet tam olejovou palmu. O co šlo na počátku, už si nikdo ani nevzpomene.

I horentní subvence, které země třetího světa požadují na modernizaci tamních technologií, mohou velmi snadno bez náležité kontroly zmizet v lokálních korupčních propastech bez dna.

Nebezpečí, které se blíží k západní společnosti, je společenské a spočívá v neustálém potencování existenciálních obav masmédii a v obnoveném strachu z "konce světa" pro lidské hříchy... V tomto tématu se doslova zálibně válíme jako vepři v teplém bahně, netušíce, že všechny katastrofy, které v posledních staletích západní svět postihly, byly společenské a rozvířené tím, co vyvěrá "ze srdce lidského". Asie, která neustálé obavy o zítřek nezná, nás záhy podle tržních zákonů po právu koupí - v jejích očích ostatně svět řídí neosobní princip tao, který mu nedá zaniknout.

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof