Jak na kodaňský neúspěch

Problém není v absenci závazné dohody, ale v tom, že nebylo stanoveno, jak dosáhnout vznešeného cíle záchrany planety.

Krasořečnění vás daleko nedovede. Měsíc po kodaňské klimatické konferenci je jasné, že světoví lídři nedokázali rétoriku o globálním oteplování přetavit v činy.

Bylo samozřejmě hezké, že se světoví lídři dokázali shodnout, že by nebylo dobré riskovat zkázu, v niž by mohlo vyústit zvýšení globálních teplot o více než dva stupně Celsia. Věnovali alespoň pozornost vršícím se vědeckým důkazům. Byly potvrzeny určité principy stanovené v rámcové smlouvě sjednané v roce 1992 v Riu včetně >>společných, leč diferencovaných úkolů a příslušných schopností<<. Totéž platí pro dohodu vyspělých zemí, že rozvojovým zemím zajistí >>adekvátní, předvídatelné a udržitelné finanční prostředky, technologie a možnost rozvíjet své schopnosti...<<.

Neúspěchem Kodaně nebyla absence právně závazné dohody. Skutečným nezdarem bylo, že nedošlo k žádné dohodě, jak dosáhnout vznešeného cíle zachránit planetu, o kolik redukovat uhlíkové emise, jak se o břemeno podělit ani jak pomoci rozvojovým zemím.

Vedle stovek miliard dolarů rozdaných v letech 2008 až 2009 bankám se dohodnutý závazek zajistit v období 2010 až 2012 pro účely adaptace a mitigace částky dosahující necelých 30 miliard dolarů zdá ubohý. Můžeme-li si dovolit vydat tolik peněz na záchranu bank, můžeme si dovolit dát víc na záchranu planety.

Znevýhodnění za správnost

Důsledky tohoto neúspěchu jsou už zřetelné. Poklesla cena emisních povolenek v systému obchodování s emisemi Evropské unie, což znamená, že firmy budou mít nyní nižší motivaci snižovat emise a investovat do inovací, které by je snížily v budoucnu.

Firmy, které chtěly jednat správně a vynaložit peníze na snižování emisí, se obávají, že by jim takový postup přivodil konkurenční znevýhodnění, neboť ostatní nadále vypouštějí emise bez omezení. Evropské firmy zůstanou konkurenčně znevýhodněné proti firmám americkým, jež za své emise nic neplatí.

Neúspěch v Kodani pramení z některých hlubokých problémů. Kjótský přístup rozdělil emisní práva, což je cenné aktivum. Kdyby byly emise náležitě omezené, hodnota emisních práv by činila několik bilionů dolarů ročně. Není divu, že dochází k haštěřivému dohadování, kdo by je měl získat.

Myšlenka, že ti, kdo v minulosti vypustili více emisí, by měli dostat více emisních práv do budoucna, je zjevně nepřijatelná. >>Minimálně<< férová alokace pro rozvojové země vyžaduje rovná emisní práva na obyvatele. Většina etických zásad by přitom napovídala, že když ve světě rozdělujeme něco, co se rovná >>penězům<<, měli bychom dát chudým více (na osobu).

Jen zbožná přání

Většina etických zásad by také napovídala, že ti, kdo v minulosti nejvíce znečišťovali, zejména když byl problém roku 1992 uznán, by měli mít menší práva znečišťovat napříště. Taková alokace by ale implicitně přesouvala stovky miliard dolarů od bohatých ve prospěch chudých.

Očekávat dohodu v tomto duchu je vzhledem k nesnázím doprovázejícím uvolnění už jen deseti miliard dolarů ročně, natož 200 miliard, jichž je na mitigaci a adaptaci zapotřebí, jen zbožným přáním.

Možná že je načase vyzkoušet jiný přístup: závazek každé země zvýšit cenu emisí (ať už prostřednictvím uhlíkové daně nebo emisních stropů) na smluvenou úroveň, řekněme 80 dolarů za tunu. Výtěžků by země mohly využít jako alternativ k jiným daním. Je přece mnohem rozumnější danit špatné věci než ty dobré.

Vyspělé země by část vzniklých zisků mohly použít k plnění povinností pomáhat rozvojovým zemím s adaptací a kompenzovat je za zachování lesů, které sekvestrací uhlíku poskytují globální veřejný statek.

Přesvědčili jsme se, že samotná dobrá vůle nás daleko neposune. Teď musíme propojit vlastní zájem s dobrými záměry zejména proto, že lídři v některých zemích (zejména ve Spojených státech) se podle všeho obávají konkurence rozvíjejících se trhů i bez výhody, již by mohly získat, kdyby nemusely platit za uhlíkové emise.

Hrací plochu by vyrovnal systém přeshraničních daní uvalených na import ze zemí, kde firmy nemusejí za uhlíkové emise řádně platit. Takový systém by zároveň ekonomicky a politicky motivoval jednotlivé země k zavedení uhlíkové daně či emisních stropů. Ty by zase ekonomicky motivovaly firmy ke snižování emisí.

Rozhodující je čas. Zatímco se svět loudá, v atmosféře se hromadí skleníkové plyny a slábne pravděpodobnost, že svět splní alespoň dohodnutý cíl omezit globální oteplování na dva stupně Celsia.

Kjótskému přístupu, založenému na emisních právech, jsme dali více než férovou šanci. Vzhledem k zásadním problémům v jeho základech není kodaňský nezdar překvapivý. Nakonec stojí za to dát šanci alternativě.

Project Syndicate 2010
www.project-syndicate.org

Joseph E. Stiglitz
- Je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001.
- Přednáší ekonomii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
- V minulosti působil jako viceprezident a hlavní ekonom Světové banky, nyní patří k jejím předním kritikům.