Zchlaďte ty rozpálené hlavy

Stojí to za tu námahu: překonejte nechuť a představte si, že už někdy v tomhle století se jedna z přístavních megapolí - třeba Tokio - ocitne pod mořskou hladinou, která stoupne o pět metrů nebo ještě o trochu víc. V přímém nebezpečí se ocitají miliony obyvatel a spolu s nimi také infrastruktura v hodnotě bilionů dolarů.

Tahle děsivá vyhlídka je přesně tím, co mají kazatelé globálního oteplování (třeba Al Gore) na mysli, když varují, že musíme přijmout "rozsáhlá preventivní opatření, abychom ochránili lidskou civilizaci, jak ji známe". Zní to extrémně? Jistě. Ale protože je v sázce tak mnoho, jsou vyostřená varování oprávněná. Jak bychom se jinak bez obrovského a koordinovaného globálního úsilí mohli vyrovnat se vzestupem mořské hladiny takového řádu?

Šet metrů a prosperita

Nuže, skutečnost je taková, že už jsme se s ním vyrovnali. Nebo se s ním přinejmenším vyrovnáváme právě teď. Nadměrný ústup spodní vody od roku 1930 totiž způsobil, že Tokio pokleslo o plných čtyři a půl metru - přičemž některé nejníže položené části jeho centra klesaly v některých letech téměř o třicet centimetrů za rok. Podobný pokles nastal v uplynulém století i v celé řadě dalších asijských měst. Například v Tchien-ťinu, Šanghaji, Ósace, Bangkoku nebo Jakartě. Přesto se ve všech zmiňovaných případech města dokázala před tak vysokým relativním zvýšením mořské hladiny ochránit a prosperovat.

Pointa se neskrývá v tom, že můžeme - nebo bychom měli - globální oteplování ignorovat. Pointa tkví v tom, že bychom se měli mít na pozoru před nadsazenými předpověďmi. To, co zpočátku zní jako úděsná změna klimatu a geografie, se nakonec velmi často ukáže jako zvládnutelná (a v některých případech dokonce neškodná ) záležitost.

Vezměme si například zjištění klimatologů Roberta J. Nichollse, Richarda S. J. Tola a Athanasiose T. Vafeidise. Všichni tři v rámci výzkumu financovaného Evropskou unií zkoumali, jaký by mělo celosvětový ekonomický dopad, kdyby se v důsledku globálního oteplování zhroutil celý Západoatlantský ledový příkrov.

Událost podobných rozměrů by pravděpodobně způsobila vzestup oceánů možná i o šest metrů během příštích sto let - právě takové věci mají ekologičtí aktivisté na mysli, když varují před potenciálními katastrofami evokujícími konec světa. Byly by však tyto katastrofy skutečně tak katastrofální? Podle zmiňované výzkumné trojice nikoli. Zde jsou fakta.

Případ Tokio

Šestimetrové zvýšení hladiny moří (které - což je dosti důležité - zhruba desetkrát převyšuje nejhorší očekávání klimatického panelu Organizace spojených národů) by zaplavilo přibližně 40 000 čtverečních kilometrů pobřeží, kde v současné době žije více než 400 milionů lidí. To je samozřejmě obrovský počet, ale ani zdaleka to není veškeré lidstvo. Přesněji řečeno je to necelých 6 % světové populace - což jinými slovy znamená, že 94 % populace by zaplaveno nebylo. A většina z těch, kdo v záplavových oblastech žijí, by si beztak ani nezmáčela nohy.

Je to dáno tím, že drtivá většina z oněch 400 milionů lidí žije uvnitř měst, kde by bylo možné je podobně jako v Tokiu relativně snadno ochránit. V důsledku toho by se muselo přestěhovat pouze asi 15 milionů lidí. To vše navíc v průběhu sta let. Podle Nichollse, Tola a Vafeidise by celkové náklady na zvládnutí této "katastrofy" - za předpokladu, že politici nebudou tápat, nýbrž dělat chytrou a koordinovanou politiku - činily přibližně 600 miliard dolarů ročně, což je méně než procento globálního HDP.

Ukázali jsme, že vám ukážeme

To číslo se může zdát překvapivě nízké, ale jen proto, že mnozí z nás přijali rozšířený názor, že momentálně nejsme schopni adaptovat se na výrazná zvýšení mořské hladiny. Nejenže toho schopni jsme, ale navíc jsme to v minulosti mnohokrát dokázali. Ať se nám to líbí, nebo ne, globální oteplování je skutečné, způsobili ho lidé a my ho potřebujeme nějak řešit. Nehrozí nám však konec světa.

Klimatologie je delikátní a pekelně zašmodrchaný obor, který jen zřídkakdy přináší jednoznačné předpovědi nebo přímočará řešení. A po dvaceti letech, kdy jsme o globálním oteplování hodně řečnili (ale pramálo jsme proti němu dělali), lze jistou dávku frustrace očekávat. Vznikla zde pochopitelná touha utnout záplavu slov, vzít lidi za ramena a zatřást jimi.

Snaha vyděsit lidi k smrti bohužel ničemu nepomůže. Ano, znepokojivá statistika doplněná zveličeným výkladem nás přiměje sednout na zadek a dávat pozor. Brzy však znecitlivíme tak, že námi pohnou jen stále hrůzyplnější scénáře. S jejich rostoucím přeháněním a přifukováním se ovšem zvyšuje i pravděpodobnost, že bude jednou odhaleno, jak jsou nadnesené - a veřejnost přestane celé záležitosti dopřávat sluchu.

Unaveni teplem

A zdá se, že taková situace už bohužel nastává. Alespoň to naznačují čerstvé průzkumy, podle kterých obavy veřejnosti z globálního oteplování v posledních třech letech výrazně poklesly. Ve Spojených státech například prestižní Pew Institute zveřejnil, že počet Američanů, kteří pokládají globální oteplování za velmi vážný problém, se snížil z 44 % v dubnu 2008 na pouhých 35 % loni v říjnu. Podle ještě novější studie BBC se pak pouze 26 % Britů domnívá, že ke člověkem vyvolaným "klimatickým změnám skutečně dochází", přičemž v listopadu 2009 to bylo 41 % respondentů. A v Německu publikoval týdeník Der Spiegel výsledky průzkumu, podle něhož se globálního oteplování obává pouze 42 % občanů, oproti 62 % v roce 2006.

Strach může být krátkodobě skvělým motivátorem, ale zároveň je to strašlivě špatný základ pro přijímání chytrých rozhodnutí o složitém problému, jehož řešení vyžaduje naši plnou inteligenci po dlouhou dobu.

AUTOR: Bjorn Lomborg
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor, mimořádný profesor Kodaňské obchodní fakulty, je ředitelem Centra Kodaňského konsenzu.