Obama bloudí v ropném mračnu

Selhání špičkové technologie v Mexickém zálivu představuje zajímavý bod zvratu v Obamově prezidentském působení. Symbolizuje totiž konec období bleskových pokroků a počátek fáze ošklivé stagnace.

Prezident Obama nastoupil do úřadu jako vítr, když předtím u svých stoupenců vzbudil mesiášské naděje. V uplynulých šestnácti měsících vedl téměř setrvalou ofenzivu a podněcoval akci prostřednictvím stimulačního balíku, politiky v Afghánistánu, zdravotnické reformy a téměř kompletní finanční reformy. Ať už s jeho kroky souhlasíte, nebo ne, byla to éra smělých počinů.

Nyní se však vojska vyčerpala, země je úzkostná, peníze se utratily a demokratické většiny klopýtají. Zbývající části legislativy v oblasti přistěhovalectví a energetiky nikam nevedou. (Rozhodnutí řešit zdravotnictví před energetikou se nyní jeví jako mimořádně nešťastné.)

Největší problémy jsou navíc nezvládnutelné. Neexistuje žádný náznak, že se nám podaří zabránit vzniku jaderného Íránu. A po událostech z minulého týdne zmizela i šance na dosažení průlomu v arabsko-izraelském sporu. Nezaměstnanost se jen tak nesníží. A ani dlouhodobou fiskální krizi se nepodaří v brzké době vyřešit.

A právě v tomto okamžiku jsme konfrontováni s obrazem nekontrolovatelného proudu ropy chrlícího do Mexického zálivu zkázu. Tento obraz by nás přitom mohl provázet ještě několik měsíců, vrýt se do národního povědomí a stát se určujícím obrazem roku 2010.

Skvrna odhaluje řadu hlubokých obav. Za prvé odkrývá znepokojení, že lidé stojící v čele našich nejdůležitějších institucí nejsou až tak schopní. Za druhé přiživuje obavu, že velké korporace a vládní činitelé spolu uzavřeli nešťastné manželství, které ve výsledku zkorumpovalo obě strany. A co je nejdůležitější, skvrna odhaluje zásadní bezradnost celé země v otázce, jaká by měla být role vlády.

Když se tato země zrodila, vymezili její zakladatelé federální vládě a prezidentovi striktní role. Během let se však role vlády i prezidenta rozšířily. Z hlediska přesvědčení je země s tímto rozšířením hluboce nespokojená. Z provozního hlediska si však na nové programy a novou roli prezidenta zvykla.

V jistém okamžiku bude muset někdo dospět k celostátnímu konsenzu v otázce role vlády. Přináší-li nám tato katastrofa nějaké poučení, pak je to poznatek, že jsme odvážná a podnikavá společnost. Spoléháme na to, že nám energii dodají korporace jako BP. Zároveň je však zřejmé, že i ty nejuvědomělejší korporace si někdy ulehčí práci, pokud jde o kontrolu znečištění a ochranu bezpečnosti pracovníků.

Chceme proto, aby podniky regulovala vláda. Chceme, aby byla regulace natolik silná, že omezí riziko, ale ne tak silná, aby udusila inovace. Chceme, aby regulační orgány pracovaly vstřícně, ale nenechaly se ovládnout těmi, které monitorují.

Na případech, jako je tento, bychom měli být schopni stavět a vyvodit z nich řadu konkrétních dohod o tom, co by vláda měla a neměla dělat. Měli bychom být schopni vést pragmatickou diskusi založenou na principech, které podporuje 95 procent Američanů. Přesto se to neděje. Období stagnace tudíž začíná.

AUTOR: David Brooks
Autor je komentátorem deníku The New York Times
(c) The New York Times Syndicate 2010