Odlesňování světa
Joan Maloofová o strachu lidí bránit stromy před vykácením.
Joan Maloofová o strachu lidí bránit stromy před vykácením.
Každý, koho potkám, tvrdí, že stromy miluje - a myslím tím, že je skutečně miluje -, a přesto se lidský rod kolektivně chová tak, jako by veškerou zelení pohrdal. Povystoupíte-li z toho či onoho životního prostředí, v němž se právě nacházíte, a pohlédnete na celou Zemi a její lesy skrze zaznamenané dějiny, uvidíte, že vztah mezi lidmi a stromy vypadá kupodivu jako válka (což je název nedávno vydané knihy o lesích od Derricka Jensena a George Draffana - Strangely Like War).
Skutečný rozsah poškození je těžké stanovit, protože mnoho let se nevedly záznamy. Avšak odhady říkají, že lidé vykáceli nebo vypálili 75 procent původních světových lesů. Některé samozřejmě opět dorostly nebo byly znovu vysazeny, ale předpokládá se, že v současnosti máme jen polovinu rozlohy zalesněné půdy, než jsme na této planetě kdysi mívali.
V některých oblastech, zejména v sušších místech planety, bylo odlesnění tak silné a následovalo po něm tak intenzivní spásání, že stromy už nedokázaly znovu dorůst. Krajina se navždy změnila. Vzpomenete-li si na Řecko, Itálii a Irák, představíte si zřejmě vysušenou krajinu s otevřenými výhledy tak, jak vypadá dnes. Historické záznamy ovšem naznačují, že tato místa kdysi pokrývaly husté lesy. Pralesy padly, když vzkvétala civilizace, takže čím dřív se oblast "civilizovala", tím dříve o lesy přišla. Tento postup takzvaného pokroku vedoucího ke ztrátě lesů zachytil John Perlin v knize A Forest Journey (Lesní putování) z roku 1989.
Dnes tedy obýváme planetu, kde zůstává už jen polovina lesní vegetace. A teď přichází ta část poznání, která by vám měla vehnat slzy do očí: nadále rok co rok přicházíme o další lesní porosty. Novější ztráty jsou dobře zdokumentované. Organizace spojených národů každých pět let vydává souhrnnou zprávu nazvanou Globální hodnocení lesních zdrojů. Skupina pověřená sestavením tohoto hodnocení se při určování čísel spoléhá na ohlášení doručená prostřednictvím internetu a na satelitní dohled. Podle poslední zprávy jsme mezi lety 2000 až 2005 přišli o lesní výměru odpovídající pevninské rozloze Panamy - jde o ztrátu více než 77 tisíc čtverečních kilometrů lesa, z nichž některé se už nikdy neobnoví.
Publikace příští zprávy připadá na rok 2010. Nijak mě nepřekvapí, když se po jejím vydání dočtu, že celosvětové rozlohy lesů nadále ubylo. Jestliže se toto děje, když tvrdíme, že stromy milujeme, chvěji se při pomyšlení, co by se stalo, kdybychom k nim měli nevyhraněný vztah. Nebo co kdybychom si mysleli, že dokážeme žít bez nich?
Ve Spojených státech odlesňování začalo, jakmile byly ustaveny kolonie. Netrvalo dlouho a kolonie vyvážely dřevo do mnoha států, které už neměly dřevo, jež potřebovaly na výrobu lodí, sudů, šindelů a jiných stavebních materiálů. Stromy se kácely také kvůli dobývání zemědělské půdy, zajištění topiva a mladý národ je spotřebovával také ke stavbě svých hutí a železnic.
Do roku 1920 byly vykáceny víc než tři čtvrtiny původních lesů USA. Ve shodě s celosvětovými čísly, USA dnes mají jen polovinu lesního porostu, který měly v roce 1600. A nadále zalesněnou půdu ničíme.
Na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru bylo odsouhlaseno, že "je zapotřebí vyvinout úsilí k ozelenění světa". OSN uznává, že "lesy jsou podstatné pro hospodářský rozvoj a všechny formy života". Charta OSN ovšem rovněž říká: "Státy mají svrchované právo využívat svých přírodních zdrojů." A toho se držíme.
Třebaže OSN i moje vlast uznávají hodnotu lesů, jak ekologicky, tak ekonomicky, taková doporučení nejsou dost silná na to, aby mé radnici nedovolila odlesňování schválit. Minulý týden jsem ve městě, kde bydlím, šla na jednání o změně územního plánu. Developer projektující bytovou výstavbu chtěl kvůli stavbě domů vykácet mnoho akrů stromů. Tato lesní plocha by byla ztracena, zřejmě navždy, a k celkovému odlesnění by se napřesrok přičetlo opět několik čísel.
Proč lokální politici, do jednoho milovníci stromů, povolují další ničení lesů? Proč všichni lidé tvrdí, že stromy milují, ale jejich činy toto tvrzení popírají? Myslím, že to má co do činění se strachem. Když před politikem stojí člověk, který chce stromy využít, a žádá - nebo vyžaduje - právo na vykácení lesa, politik se ze strachu podvolí. Stromů se ale nebojíme. Jejich odplata nás neděsí.
Stromy mlčí, navzdory naší zradě. Snad právě to je jeden z důvodů, proč je milujeme. Chceme-li ale udělat víc, než je jen milovat, chceme-li je zachránit, musíme se zbavit strachu.
(c) Project Syndicate 2006
www.project-syndicate.org
Joan Maloofová je autorkou knihy Teaching the Trees: Lessons from the Forest (Výuka stromů: Lekce z lesa). Vyučuje biologii a ekologickou problematiku na Salisburské univerzitě v americkém státě Maryland.
Každý, koho potkám, tvrdí, že stromy miluje - a myslím tím, že je skutečně miluje -, a přesto se lidský rod kolektivně chová tak, jako by veškerou zelení pohrdal. Povystoupíte-li z toho či onoho životního prostředí, v němž se právě nacházíte, a pohlédnete na celou Zemi a její lesy skrze zaznamenané dějiny, uvidíte, že vztah mezi lidmi a stromy vypadá kupodivu jako válka (což je název nedávno vydané knihy o lesích od Derricka Jensena a George Draffana - Strangely Like War).
Skutečný rozsah poškození je těžké stanovit, protože mnoho let se nevedly záznamy. Avšak odhady říkají, že lidé vykáceli nebo vypálili 75 procent původních světových lesů. Některé samozřejmě opět dorostly nebo byly znovu vysazeny, ale předpokládá se, že v současnosti máme jen polovinu rozlohy zalesněné půdy, než jsme na této planetě kdysi mívali.
V některých oblastech, zejména v sušších místech planety, bylo odlesnění tak silné a následovalo po něm tak intenzivní spásání, že stromy už nedokázaly znovu dorůst. Krajina se navždy změnila. Vzpomenete-li si na Řecko, Itálii a Irák, představíte si zřejmě vysušenou krajinu s otevřenými výhledy tak, jak vypadá dnes. Historické záznamy ovšem naznačují, že tato místa kdysi pokrývaly husté lesy. Pralesy padly, když vzkvétala civilizace, takže čím dřív se oblast "civilizovala", tím dříve o lesy přišla. Tento postup takzvaného pokroku vedoucího ke ztrátě lesů zachytil John Perlin v knize A Forest Journey (Lesní putování) z roku 1989.
Dnes tedy obýváme planetu, kde zůstává už jen polovina lesní vegetace. A teď přichází ta část poznání, která by vám měla vehnat slzy do očí: nadále rok co rok přicházíme o další lesní porosty. Novější ztráty jsou dobře zdokumentované. Organizace spojených národů každých pět let vydává souhrnnou zprávu nazvanou Globální hodnocení lesních zdrojů. Skupina pověřená sestavením tohoto hodnocení se při určování čísel spoléhá na ohlášení doručená prostřednictvím internetu a na satelitní dohled. Podle poslední zprávy jsme mezi lety 2000 až 2005 přišli o lesní výměru odpovídající pevninské rozloze Panamy - jde o ztrátu více než 77 tisíc čtverečních kilometrů lesa, z nichž některé se už nikdy neobnoví.
Publikace příští zprávy připadá na rok 2010. Nijak mě nepřekvapí, když se po jejím vydání dočtu, že celosvětové rozlohy lesů nadále ubylo. Jestliže se toto děje, když tvrdíme, že stromy milujeme, chvěji se při pomyšlení, co by se stalo, kdybychom k nim měli nevyhraněný vztah. Nebo co kdybychom si mysleli, že dokážeme žít bez nich?
Ve Spojených státech odlesňování začalo, jakmile byly ustaveny kolonie. Netrvalo dlouho a kolonie vyvážely dřevo do mnoha států, které už neměly dřevo, jež potřebovaly na výrobu lodí, sudů, šindelů a jiných stavebních materiálů. Stromy se kácely také kvůli dobývání zemědělské půdy, zajištění topiva a mladý národ je spotřebovával také ke stavbě svých hutí a železnic.
Do roku 1920 byly vykáceny víc než tři čtvrtiny původních lesů USA. Ve shodě s celosvětovými čísly, USA dnes mají jen polovinu lesního porostu, který měly v roce 1600. A nadále zalesněnou půdu ničíme.
Na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru bylo odsouhlaseno, že "je zapotřebí vyvinout úsilí k ozelenění světa". OSN uznává, že "lesy jsou podstatné pro hospodářský rozvoj a všechny formy života". Charta OSN ovšem rovněž říká: "Státy mají svrchované právo využívat svých přírodních zdrojů." A toho se držíme.
Třebaže OSN i moje vlast uznávají hodnotu lesů, jak ekologicky, tak ekonomicky, taková doporučení nejsou dost silná na to, aby mé radnici nedovolila odlesňování schválit. Minulý týden jsem ve městě, kde bydlím, šla na jednání o změně územního plánu. Developer projektující bytovou výstavbu chtěl kvůli stavbě domů vykácet mnoho akrů stromů. Tato lesní plocha by byla ztracena, zřejmě navždy, a k celkovému odlesnění by se napřesrok přičetlo opět několik čísel.
Proč lokální politici, do jednoho milovníci stromů, povolují další ničení lesů? Proč všichni lidé tvrdí, že stromy milují, ale jejich činy toto tvrzení popírají? Myslím, že to má co do činění se strachem. Když před politikem stojí člověk, který chce stromy využít, a žádá - nebo vyžaduje - právo na vykácení lesa, politik se ze strachu podvolí. Stromů se ale nebojíme. Jejich odplata nás neděsí.
Stromy mlčí, navzdory naší zradě. Snad právě to je jeden z důvodů, proč je milujeme. Chceme-li ale udělat víc, než je jen milovat, chceme-li je zachránit, musíme se zbavit strachu.
(c) Project Syndicate 2006
www.project-syndicate.org
Joan Maloofová je autorkou knihy Teaching the Trees: Lessons from the Forest (Výuka stromů: Lekce z lesa). Vyučuje biologii a ekologickou problematiku na Salisburské univerzitě v americkém státě Maryland.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
