Zvětšit menšinu otřesených
Evropa má na vybranou: z lídra udržitelného rozvoje se také může stát jen
pevností, která bude hájit svou životní úroveň a životní styl proti celému
světu.
Evropa má na vybranou: z lídra udržitelného rozvoje se také může stát jen pevností, která bude hájit svou životní úroveň a životní styl proti celému světu.
Zařadit knihu Environmentální politika a udržitelný rozvoj do té správné přihrádky v knihovně není jednoduché. S jistotou se nedá říci, zda si ji v rodině přečte spíše otec-vědecký pracovník, matka-praktická ekonomka nebo syn-student. Nejde totiž v pravém slova smyslu o vědeckou studii, ani o vysokoškolská skripta (třebaže právě o ně před deseti lety šlo) či populárně naučný text. Kniha není ani beletrií, i když v ní najdeme několik vysloveně beletristických prvků. Je zkrátka nezařaditelná.
AMBICIÓZNÍ AUTOŘI. Již z autorského a lektorského týmu i z obsahu jimi vytvořené publikace je zřejmé, že jde o velmi ambiciózní text. Editorem knihy je vysokoškolský pedagog Václav Mezřický, který počátkem devadesátých let působil ve vysokých funkcích ve státní správě (náměstek ministra životního prostředí). Právě propojení akademického a praktického přístupu by mělo být klíčovým prvkem úspěchu knihy. I tým spoluautorů představuje kvalitní znalostní kapacitu, ve dvou případech jde o současné vysoké státní úředníky v resortu životního prostředí, v dalších dvou o zkušené odborníky z akademické sféry. Lektorem publikace je prof. Bedřich Moldan, první polistopadový ministr životního prostředí, dnes senátor, mezinárodně uznávaný odborník a populární environmentální guru.
CHMURNÝ SVĚT SOUČASNOSTI. Čtenář je od začátku vtažen do pochmurného popisu současného stavu světa a ještě chmurnějších perspektiv planetární společnosti. V subkapitole Od mezí růstu k současnosti se seznamuje s klíčovou definicí trvale udržitelného rozvoje jako "takového rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby", která pochází ze zprávy Naše společná budoucnost od Gro Harlem Bruntlandové. Pokud se chceme konceptem udržitelného rozvoje řídit, musíme si nejprve vyjasnit, co se za použitými pojmy skrývá.
Potřeby (needs) a jejich naplňování jsou všeobecně chápány jako subjektivní kategorie. Znamená to, že lidé z různých kultur, společenských a majetkových vrstev a s různým vzděláním a zájmy mají zcela rozdílné potřeby, z nichž každý právě ty své považuje za důležité. Navíc se potřeby v průběhu času vyvíjejí - v pravěku byla strategickou potřebou lovců zásoba pazourků, zatímco po objevení a využití železa se potřeby dalších generací zcela změnily.
Koncept trvale udržitelného rozvoje tedy musí, pokud by měl být aplikován, stanovovat a určovat dovolenou míru využívání bohatství každého jednotlivce, jakož i jeho chování při směně vlastních statků s jinými subjekty. Ale zřejmě žádná skupina sebeosvícenějších expertů nebude schopna určit, kolik a jakých zdrojů může být v danou chvíli použito, aby nebyly omezeny potřeby budoucích generací. Není ani zcela jasné, zda by bylo třeba zachovat každé další generaci 99 nebo 95 procent některého z neobnovitelných zdrojů. A i kdyby každá generace vyčerpala jen dvě setiny zdrojů, celé budou vyčerpány za padesát generací.
NESCHŮDNOU CESTOU? Za hlavní příčinu negativního ovlivňování životního prostředí na naší planetě považují autoři změny vzorců spotřeby přírodních zdrojů a růst lidské populace. Tato, nikoliv původní, teze je podepřena řadou údajů ze světových statistik a mezinárodních dokumentů (OSN), mnohdy však chybí konkrétní odkazy na zdroje informací. Prvním z řady uváděných problémů je čerpání zdrojů, jako je např. voda, půda, suroviny a energetické zdroje. "Již dnes existují koncepce a cesty vedoucí k prodloužení období dostatku surovin, ke snižování ceny a snížení nejistoty nálezu nových zdrojů a látek... Zatím se ale jeví pro člověka nejužitečnější získávat z přírody primární suroviny... A tato cesta... se jeví jako neschůdná, ne-li slepá," tvrdí autoři.
Dá se s nimi souhlasit jen částečně. Autoři totiž nedoceňují plně význam slov "zatím se jeví nejužitečnější". Neznáme tu chvíli, kdy spotřeba primárních surovin přestane být nejužitečnější. Odpovědí existuje více, včetně praktických příkladů. Na jednom z odborných seminářů v Senátu zazněla myšlenka, že zatímco některé státy zpoplatňují těžbu svých vyhrazených nerostů jednoznačným procentem ze světové ceny, v českých luzích a hájích se stále vychází z postaru kalkulovaných a zcela subjektivních nákladových cen těžařů apod. V Česku znamená tedy slovo "zatím" více let než např. v USA.
Dosud nepříliš diskutovanou částí druhé kapitoly jsou Služby přírody a jejich selhávání. Ústřední teze zní, že "vyvážený přírodní systém představuje pro lidstvo nenahraditelný ekologický servis". Jde např. o ochranu proti kosmickým vlivům, fertilitu půdy, životní prostor. Autoři vyvozují, že pro pochopení významu ekologických (ekosystémových?) služeb postačuje představa, co by se stalo, kdyby jen jedna jediná (např. fertilita půdy) nebyla přírodou řádně poskytována a bylo by nutné nahradit ji uměle. Uvádějí příklady, kdy člověk zmíněné ekologické služby závažným způsobem narušuje (skleníkový efekt, poškozování ozonové vrstvy, ohrožení biodiverzity).
Chybí však alternativní, vědecky oponované protiargumenty. "S prostředím na Zemi se něco děje. O něčem máme poměrně dostatek údajů, o něčem mnoho nevíme. Málokdo z lidí chce žít v nejistotě. Snížení tlaku na prostředí je pravděpodobně jedna z možností, jak tuto nejistotu zmenšit." Logickou otázkou pak je, jak velké by takové snížení muselo být, abychom odstranili nejistotu, že (resp. kdy?) se na Zemi stane katastrofa?
Osobně jsem přesvědčen, že za zamyšlení (a změření) stojí také to, kolik skleníkových plynů se vytvoří při pořádání pravidelných světových konferencí OSN o změně klimatu (např. při leteckých cestách stovek delegátů přes půl světa). Přitom jde jen o špičku ledovce světové tzv. kongresové turistiky, jejíž praktický význam s rozvojem informačních technologií strmě klesá.
TEORIE A PRAXE. Kniha podává poměrně kvalitní výklad teorie environmentální politiky. Ovšem i část o praxi této politiky je pohříchu značně teoretická. Za zavádějící považuji subkapitolu Souvislosti a problémy řízení ochrany životního prostředí. Pojem řízení ochrany však spíše vznikl nedokonalým překladem z angličtiny než jako impuls k návratu k plánovitému řízení osmdesátých let minulého století. Část s názvem Ekonomické nástroje (str. 73) pravděpodobně může být pro laiky obtížněji srozumitelná, navíc je zde mylný odkaz na jinou kapitolu knihy, v níž jsou ekonomické nástroje samostatně pojednány.
Kapitolu věnovanou oceňování environmentální kapacity území lze považovat bez nadsázky za nejdiskutabilnější a nejspecifičtější část knihy. Pro liberálně orientovaného čtenáře představuje text čistou esenci sociálního inženýrství, pro environmentalistu přináší důkazy a argumenty k zesilování tlaku na politiky a spoluobčany (na Zemi je něco v nepořádku). Výmluvný je závěr kapitoly na str. 97: "Máme tři možnosti: buď snížíme spotřebu materiálu a energie desetinásobně, nebo vyvineme nové technologie, které budou desetkrát efektivnější... a konečně třetí, a nejméně reálná možnost: zastavíme a zvrátíme populační růst, takže snižující se počet obyvatel Země i se svou vysokou spotřebou se vejde do environmentálních limitů planety."
EVROPA V ROZPACÍCH. S vytvářením strategie udržitelného rozvoje a volbou strategických priorit v rámci OSN a Evropské unie nás autoři seznamují stručnou faktografickou formou. Komunitární Strategie udržitelného rozvoje, schválená v Göteborgu v roce 2001, ukládá řadu úkolů založených na principech udržitelnosti, např. posuzování vlivu návrhů hlavních politik na udržitelnost či v kapitole doprava "oddělení růstu od HDP, upravit do roku 2004 ceny tak, aby lépe odrážely náklady společnosti".
Reálný vývoj však potvrzuje, že takto formulované úkoly jsou velmi ambiciózní. Summit EU v Barceloně v roce 2002 se zabýval především ekonomickými a sociálními problémy a "zavedení posuzování vlivů politik na udržitelný rozvoj bylo odloženo s tím, že je třeba zajistit kvalitnější právní úpravu". Taktéž "cenová regulace v dopravě se zatím nestala součástí dopravní politiky a je zřejmé, že je k tomu nutná výraznější politická vůle". I z uvedených důvodů autoři soudí, že "Strategie udržitelného rozvoje EU je nepochybně velice důležitým dokumentem... je však třeba ji posuzovat kriticky... stále spíše rozvíjí známé koncepce a myšlenky, jež rozvinuté společnosti nenutí změnit své vzorce chování." Podle ekonomického a sociálního výboru EU je "strategie extrémně měkká a abstraktní", a pokud nedá jasnou odpověď na zásadní otázky, třeba na to, "co bude znamenat uplatnění faktoru 10, jež znamená, že spotřeba zdrojů má klesnout na jednu desetinu", rozšíří se obavy z budoucnosti a k
Osmá kapitola poskytuje historický přehled péče vlád a mezinárodních organizací o otázky životního prostředí, vznik a vývoj mezinárodních deklarací, konvencí, úmluv včetně historického vývoje politiky životního prostředí EU. Výklad je přehledný a živý, navíc odvážně komentuje i velmi aktuální témata, jako je například ústava EU. Autoři kriticky hodnotí, že "ústava v tomto směru (zahrnutí ochrany životního prostředí do všech politik EU - pozn. recenzenta) neznamená krok kupředu... nenajdeme tam např. požadavek internalizace externích nákladů dopravy". Charakteristická je odpověď autorů na otázku, zda se EU stane světovým lídrem udržitelného rozvoje: "Nemůže však být pochyb o tom, že současná doba se buď stane bodem obratu, nebo se Evropa bude muset stát z lídra pouze pevností, která bude hájit svou životní úroveň a životní styl proti celému světu."
MUSÍ BÝT POLITIKA ZELENÁ? Překážky změn mají podle autorů systémový základ. Jde např. o selhávání institucí, kdy národní stát přestává plnit své tradiční funkce v řadě oblastí při zajišťování sociální stability, řízení ekonomiky, při ochraně životního prostředí, zajišťování vnější bezpečnosti. V části věnované sociálně psychologickým stereotypům jsou nastíněny základy konzumerismu, mimo jiné i s využitím tezí filozofa José Ortegy y Gasseta.
V závěru knihy autoři "natvrdo" říkají: "To ovšem neznamená, že postačí zezelenání stávajících struktur a institucí. Zelená politika je - podle svých teoretiků - morální křížová výprava k získání konvertitů a jejich odvrácení od antropocentrismu a jeho vidění světa." A věří, spolu s autorem této myšlenky Arnoldem Toynbeem, že na tom, zda se tato dnes stále ještě menšina otřesených rozroste do statisticky významného počtu schopného vyvolat společenskou změnu, záleží podoba budoucnosti.
Záměrem autorů knihy je také, aby politické elity pochopily a pojmenovaly výzvy doby. Týká se to nejen ČR, ale celé Evropy. "Chceme doufat, že tato kniha jim - anebo novým, rodícím se lídrům - toto hledání alespoň zčásti umožní a ulehčí," píšou již v úvodu.
Po přečtení celé knihy musím přiznat poněkud rozpačitý dojem, třebaže v textu vidím celou řadu kladů a zajímavých informací (včetně rozsáhlé podkladové bibliografie). Z vybraných citátů je zřejmé, že záměr autorů působit na "statistické zvětšení menšiny otřesených" (tj. těch, kdo jsou otřeseni z dramatických vizí budoucnosti) je evidentní. Zásadní otázkou však zůstává, zda zvolený způsob argumentace má potenci působit i mimo skupinu již přesvědčených (a "otřesených") intelektuálů.
A možná by také stálo za úvahu knihu přeložit do čínštiny.
AUTOR: Erik Geuss
Erik Geuss (42) vyučuje na ČVUT a VŠE, specializuje se na problematiku ekonomiky a životního prostředí a ekonomiku neziskového sektoru. V současnosti je poradcem ministra životního prostředí.
Václav Mezřický a kol.: Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Portál, Praha 2005.
Žádná skupina sebeosvícenějších expertů nebude schopna určit, kolik a jakých zdrojů může být v danou chvíli použito, aby nebyly omezeny potřeby budoucích generací. Není ani zcela jasné, zda by bylo třeba zachovat každé další generaci 99 nebo 95 procent některého z neobnovitelných zdrojů. A i kdyby každá generace vyčerpala jen dvě setiny zdrojů, celé budou vyčerpány za padesát generací.
Zařadit knihu Environmentální politika a udržitelný rozvoj do té správné přihrádky v knihovně není jednoduché. S jistotou se nedá říci, zda si ji v rodině přečte spíše otec-vědecký pracovník, matka-praktická ekonomka nebo syn-student. Nejde totiž v pravém slova smyslu o vědeckou studii, ani o vysokoškolská skripta (třebaže právě o ně před deseti lety šlo) či populárně naučný text. Kniha není ani beletrií, i když v ní najdeme několik vysloveně beletristických prvků. Je zkrátka nezařaditelná.
AMBICIÓZNÍ AUTOŘI. Již z autorského a lektorského týmu i z obsahu jimi vytvořené publikace je zřejmé, že jde o velmi ambiciózní text. Editorem knihy je vysokoškolský pedagog Václav Mezřický, který počátkem devadesátých let působil ve vysokých funkcích ve státní správě (náměstek ministra životního prostředí). Právě propojení akademického a praktického přístupu by mělo být klíčovým prvkem úspěchu knihy. I tým spoluautorů představuje kvalitní znalostní kapacitu, ve dvou případech jde o současné vysoké státní úředníky v resortu životního prostředí, v dalších dvou o zkušené odborníky z akademické sféry. Lektorem publikace je prof. Bedřich Moldan, první polistopadový ministr životního prostředí, dnes senátor, mezinárodně uznávaný odborník a populární environmentální guru.
CHMURNÝ SVĚT SOUČASNOSTI. Čtenář je od začátku vtažen do pochmurného popisu současného stavu světa a ještě chmurnějších perspektiv planetární společnosti. V subkapitole Od mezí růstu k současnosti se seznamuje s klíčovou definicí trvale udržitelného rozvoje jako "takového rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby", která pochází ze zprávy Naše společná budoucnost od Gro Harlem Bruntlandové. Pokud se chceme konceptem udržitelného rozvoje řídit, musíme si nejprve vyjasnit, co se za použitými pojmy skrývá.
Potřeby (needs) a jejich naplňování jsou všeobecně chápány jako subjektivní kategorie. Znamená to, že lidé z různých kultur, společenských a majetkových vrstev a s různým vzděláním a zájmy mají zcela rozdílné potřeby, z nichž každý právě ty své považuje za důležité. Navíc se potřeby v průběhu času vyvíjejí - v pravěku byla strategickou potřebou lovců zásoba pazourků, zatímco po objevení a využití železa se potřeby dalších generací zcela změnily.
Koncept trvale udržitelného rozvoje tedy musí, pokud by měl být aplikován, stanovovat a určovat dovolenou míru využívání bohatství každého jednotlivce, jakož i jeho chování při směně vlastních statků s jinými subjekty. Ale zřejmě žádná skupina sebeosvícenějších expertů nebude schopna určit, kolik a jakých zdrojů může být v danou chvíli použito, aby nebyly omezeny potřeby budoucích generací. Není ani zcela jasné, zda by bylo třeba zachovat každé další generaci 99 nebo 95 procent některého z neobnovitelných zdrojů. A i kdyby každá generace vyčerpala jen dvě setiny zdrojů, celé budou vyčerpány za padesát generací.
NESCHŮDNOU CESTOU? Za hlavní příčinu negativního ovlivňování životního prostředí na naší planetě považují autoři změny vzorců spotřeby přírodních zdrojů a růst lidské populace. Tato, nikoliv původní, teze je podepřena řadou údajů ze světových statistik a mezinárodních dokumentů (OSN), mnohdy však chybí konkrétní odkazy na zdroje informací. Prvním z řady uváděných problémů je čerpání zdrojů, jako je např. voda, půda, suroviny a energetické zdroje. "Již dnes existují koncepce a cesty vedoucí k prodloužení období dostatku surovin, ke snižování ceny a snížení nejistoty nálezu nových zdrojů a látek... Zatím se ale jeví pro člověka nejužitečnější získávat z přírody primární suroviny... A tato cesta... se jeví jako neschůdná, ne-li slepá," tvrdí autoři.
Dá se s nimi souhlasit jen částečně. Autoři totiž nedoceňují plně význam slov "zatím se jeví nejužitečnější". Neznáme tu chvíli, kdy spotřeba primárních surovin přestane být nejužitečnější. Odpovědí existuje více, včetně praktických příkladů. Na jednom z odborných seminářů v Senátu zazněla myšlenka, že zatímco některé státy zpoplatňují těžbu svých vyhrazených nerostů jednoznačným procentem ze světové ceny, v českých luzích a hájích se stále vychází z postaru kalkulovaných a zcela subjektivních nákladových cen těžařů apod. V Česku znamená tedy slovo "zatím" více let než např. v USA.
Dosud nepříliš diskutovanou částí druhé kapitoly jsou Služby přírody a jejich selhávání. Ústřední teze zní, že "vyvážený přírodní systém představuje pro lidstvo nenahraditelný ekologický servis". Jde např. o ochranu proti kosmickým vlivům, fertilitu půdy, životní prostor. Autoři vyvozují, že pro pochopení významu ekologických (ekosystémových?) služeb postačuje představa, co by se stalo, kdyby jen jedna jediná (např. fertilita půdy) nebyla přírodou řádně poskytována a bylo by nutné nahradit ji uměle. Uvádějí příklady, kdy člověk zmíněné ekologické služby závažným způsobem narušuje (skleníkový efekt, poškozování ozonové vrstvy, ohrožení biodiverzity).
Chybí však alternativní, vědecky oponované protiargumenty. "S prostředím na Zemi se něco děje. O něčem máme poměrně dostatek údajů, o něčem mnoho nevíme. Málokdo z lidí chce žít v nejistotě. Snížení tlaku na prostředí je pravděpodobně jedna z možností, jak tuto nejistotu zmenšit." Logickou otázkou pak je, jak velké by takové snížení muselo být, abychom odstranili nejistotu, že (resp. kdy?) se na Zemi stane katastrofa?
Osobně jsem přesvědčen, že za zamyšlení (a změření) stojí také to, kolik skleníkových plynů se vytvoří při pořádání pravidelných světových konferencí OSN o změně klimatu (např. při leteckých cestách stovek delegátů přes půl světa). Přitom jde jen o špičku ledovce světové tzv. kongresové turistiky, jejíž praktický význam s rozvojem informačních technologií strmě klesá.
TEORIE A PRAXE. Kniha podává poměrně kvalitní výklad teorie environmentální politiky. Ovšem i část o praxi této politiky je pohříchu značně teoretická. Za zavádějící považuji subkapitolu Souvislosti a problémy řízení ochrany životního prostředí. Pojem řízení ochrany však spíše vznikl nedokonalým překladem z angličtiny než jako impuls k návratu k plánovitému řízení osmdesátých let minulého století. Část s názvem Ekonomické nástroje (str. 73) pravděpodobně může být pro laiky obtížněji srozumitelná, navíc je zde mylný odkaz na jinou kapitolu knihy, v níž jsou ekonomické nástroje samostatně pojednány.
Kapitolu věnovanou oceňování environmentální kapacity území lze považovat bez nadsázky za nejdiskutabilnější a nejspecifičtější část knihy. Pro liberálně orientovaného čtenáře představuje text čistou esenci sociálního inženýrství, pro environmentalistu přináší důkazy a argumenty k zesilování tlaku na politiky a spoluobčany (na Zemi je něco v nepořádku). Výmluvný je závěr kapitoly na str. 97: "Máme tři možnosti: buď snížíme spotřebu materiálu a energie desetinásobně, nebo vyvineme nové technologie, které budou desetkrát efektivnější... a konečně třetí, a nejméně reálná možnost: zastavíme a zvrátíme populační růst, takže snižující se počet obyvatel Země i se svou vysokou spotřebou se vejde do environmentálních limitů planety."
EVROPA V ROZPACÍCH. S vytvářením strategie udržitelného rozvoje a volbou strategických priorit v rámci OSN a Evropské unie nás autoři seznamují stručnou faktografickou formou. Komunitární Strategie udržitelného rozvoje, schválená v Göteborgu v roce 2001, ukládá řadu úkolů založených na principech udržitelnosti, např. posuzování vlivu návrhů hlavních politik na udržitelnost či v kapitole doprava "oddělení růstu od HDP, upravit do roku 2004 ceny tak, aby lépe odrážely náklady společnosti".
Reálný vývoj však potvrzuje, že takto formulované úkoly jsou velmi ambiciózní. Summit EU v Barceloně v roce 2002 se zabýval především ekonomickými a sociálními problémy a "zavedení posuzování vlivů politik na udržitelný rozvoj bylo odloženo s tím, že je třeba zajistit kvalitnější právní úpravu". Taktéž "cenová regulace v dopravě se zatím nestala součástí dopravní politiky a je zřejmé, že je k tomu nutná výraznější politická vůle". I z uvedených důvodů autoři soudí, že "Strategie udržitelného rozvoje EU je nepochybně velice důležitým dokumentem... je však třeba ji posuzovat kriticky... stále spíše rozvíjí známé koncepce a myšlenky, jež rozvinuté společnosti nenutí změnit své vzorce chování." Podle ekonomického a sociálního výboru EU je "strategie extrémně měkká a abstraktní", a pokud nedá jasnou odpověď na zásadní otázky, třeba na to, "co bude znamenat uplatnění faktoru 10, jež znamená, že spotřeba zdrojů má klesnout na jednu desetinu", rozšíří se obavy z budoucnosti a k
Osmá kapitola poskytuje historický přehled péče vlád a mezinárodních organizací o otázky životního prostředí, vznik a vývoj mezinárodních deklarací, konvencí, úmluv včetně historického vývoje politiky životního prostředí EU. Výklad je přehledný a živý, navíc odvážně komentuje i velmi aktuální témata, jako je například ústava EU. Autoři kriticky hodnotí, že "ústava v tomto směru (zahrnutí ochrany životního prostředí do všech politik EU - pozn. recenzenta) neznamená krok kupředu... nenajdeme tam např. požadavek internalizace externích nákladů dopravy". Charakteristická je odpověď autorů na otázku, zda se EU stane světovým lídrem udržitelného rozvoje: "Nemůže však být pochyb o tom, že současná doba se buď stane bodem obratu, nebo se Evropa bude muset stát z lídra pouze pevností, která bude hájit svou životní úroveň a životní styl proti celému světu."
MUSÍ BÝT POLITIKA ZELENÁ? Překážky změn mají podle autorů systémový základ. Jde např. o selhávání institucí, kdy národní stát přestává plnit své tradiční funkce v řadě oblastí při zajišťování sociální stability, řízení ekonomiky, při ochraně životního prostředí, zajišťování vnější bezpečnosti. V části věnované sociálně psychologickým stereotypům jsou nastíněny základy konzumerismu, mimo jiné i s využitím tezí filozofa José Ortegy y Gasseta.
V závěru knihy autoři "natvrdo" říkají: "To ovšem neznamená, že postačí zezelenání stávajících struktur a institucí. Zelená politika je - podle svých teoretiků - morální křížová výprava k získání konvertitů a jejich odvrácení od antropocentrismu a jeho vidění světa." A věří, spolu s autorem této myšlenky Arnoldem Toynbeem, že na tom, zda se tato dnes stále ještě menšina otřesených rozroste do statisticky významného počtu schopného vyvolat společenskou změnu, záleží podoba budoucnosti.
Záměrem autorů knihy je také, aby politické elity pochopily a pojmenovaly výzvy doby. Týká se to nejen ČR, ale celé Evropy. "Chceme doufat, že tato kniha jim - anebo novým, rodícím se lídrům - toto hledání alespoň zčásti umožní a ulehčí," píšou již v úvodu.
Po přečtení celé knihy musím přiznat poněkud rozpačitý dojem, třebaže v textu vidím celou řadu kladů a zajímavých informací (včetně rozsáhlé podkladové bibliografie). Z vybraných citátů je zřejmé, že záměr autorů působit na "statistické zvětšení menšiny otřesených" (tj. těch, kdo jsou otřeseni z dramatických vizí budoucnosti) je evidentní. Zásadní otázkou však zůstává, zda zvolený způsob argumentace má potenci působit i mimo skupinu již přesvědčených (a "otřesených") intelektuálů.
A možná by také stálo za úvahu knihu přeložit do čínštiny.
AUTOR: Erik Geuss
Erik Geuss (42) vyučuje na ČVUT a VŠE, specializuje se na problematiku ekonomiky a životního prostředí a ekonomiku neziskového sektoru. V současnosti je poradcem ministra životního prostředí.
Václav Mezřický a kol.: Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Portál, Praha 2005.
Žádná skupina sebeosvícenějších expertů nebude schopna určit, kolik a jakých zdrojů může být v danou chvíli použito, aby nebyly omezeny potřeby budoucích generací. Není ani zcela jasné, zda by bylo třeba zachovat každé další generaci 99 nebo 95 procent některého z neobnovitelných zdrojů. A i kdyby každá generace vyčerpala jen dvě setiny zdrojů, celé budou vyčerpány za padesát generací.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
