O surfování českou krajinou

Dnes nejeden "ekolog" přichází na venkov proto, aby tu přehlušoval svou úzkost z civilizace a ukájel svou hypochondrii pěstováním "zdravé" výživy - a cítí se dotčen, když se místní venkované nedávají od něho poučovat a nestává se jejich uctívaným guru.
Venkov samozřejmě není zárukou doteku se skutečností. Je tu však přesto zásadní rozdíl: město je nejsilněji determinováno městskou civilizací, potom dějinami a teprve pak přijde na řadu podmíněnost přírodním kontextem, kdežto venkov je takový způsob bytí v krajině, který přijímá tuto danost a snaží se z ní vytěžit materiály, energii i jejího ducha. Kdybychom to shrnuli do formulky, pak by se dalo říci: venkov umí být co nejvíc nezávislý na civilizaci a kultuře, město chce být co nejvíc nezávislé na přírodě.

Dva způsoby bytí
České chatařství a chalupářství stejně jako hromadné dojíždění venkovanů do měst za prací, vzděláním a zábavou nejsou kulturní kuriozitou ani podivným provizóriem, jak nám se to snažili namluvit bijci měšťáků za totality, ale výrazem toho, že k české národní povaze patří schopnost a často i chuť pobývat zároveň v obou těchto světech a jeden doplňovat druhým.
Jsou to dvě modality lidství. Jungova verze psychoanalýzy říká, že v každé ženě je nevědomý protipól mužství a naopak. Je možné, že venkovské a městské bytí jsou podobně komplementární stránky způsobu pobývání lidí ve světě.

Krajinou jako hypertextem
Při přípravě knihy o českém venkovu jsme se vydali do krajiny s cílem prozkoumat tři typologicky kontrastní venkovské regiony: jeden pohraniční severočeský, jeden středočeský a jeden jihočeský. O krajině, do které jsme přicházeli se svou "fenomenologickou" metodou, jsme obvykle leccos věděli, ale nestudovali jsme ji z map a literatury. Nevýhodu neznalosti vysoce převážila výhoda svěžího pohledu "cizince".
Příliš rychlá a přesně kodifikovaná síť silnic je fyzickým vtělením institucionálního pohledu na krajinu. Proto musí být doplněna mnohdy ani do mapy nezanesenými pomalými cestami, pěšinami, chodníky, dvorky, protrženými ploty zahrad a polozasutými vstupy do podzemí. Musíme se nechat těmito nabídkami vést - ale neromanticky, v neustálé konfrontaci s dalšími "hypertextovými odkazy" nejrůznějšího typu, od živého slova místních lidí po internet.
Modelem hledání je tedy obdoba surfování po internetu, od otazníku k otazníku. Ve vsi Janská jsme například shluk nouzových baráků s přemalovaným Leninem podle typického půdorysu pokládali mylně za sovětský koncentrační tábor. Místní prodavač nás opravil, jednalo se o sovětská kasárna. Nicméně ke skutečnému, zapomenutému koncentračnímu táboru Rabštejn nás vzápětí odkázala rada místní cukrářky.
Z náhodně nalezeného článku v časopise Letectví a kosmonautika jsme se dozvěděli, že byl po válce tábor použit jako přechodný koncentrák, v němž bylo pozabíjeno 87 Němců.
Tábor byl záměrně srovnán se zemí, stopy byly co nejvíce smazány, krajina byla znečitelněna. Naše země se nevzpamatovala z ochromení totalitní prolhaností natolik, aby s tímto horkým knedlíkem nějakým důstojným způsobem naložila.

Komu patří krajina
Pohybovali jsme se tak krajinou s pomocí ústních odkazů podobně, jako se internetový surfař pohybuje skoky od jednoho odkazu ke druhému.
Krajinou se lze pohybovat různou rychlostí, různými dopravními prostředky a samozřejmě s nejrozmanitějšími záměry. Z každého takového přístupu vzniká jiný koncept krajiny. Zároveň je třeba říci, že není jiných krajin než vnímaných určitými způsoby. Neexistuje krajina o sobě - i když kdekterý přírodovědný obor je si jist, že takováto "objektivní" krajina je právě ta jeho.
Jiná krajina se otevírá chodci, jiná automobilistovi. Čím je pohyb v krajině rychlejší, tím méně detailů a konkrét a tím více abstrakce - nebo častěji banalit. Čas v automobilu není plně žitý, je to částečně vyplněné čekání. Idea rychlého přesunu ve vojenství znamená, že v krajině jsou důležité body, lokality - například pahorky nebo soutěsky - kam má smysl soustředit síly a tam jednat.