Východiskem všeho je v Mongolsku voda

Poušť Gobi viděná z ptačí perspektivy připomíná ze všeho nejvíce šedohnědou placku bez hranic. Oko se při přeletu z Pekingu do Ulánbátaru zachytí snad jen na stříbrné housence železniční trati spojující mongolskou a čínskou metropoli.
Při pohledu ze žabí perspektivy se dojem moc nevyspraví. Ve středním Mongolsku přibudou nízké terénní vlny a podle ročního období horkem, mrazem či suchem sežehlá tráva. Mongolsko je zemí velkých vzdáleností a prázdnoty narušované tu a tam stády dobytka či jurtou.
"No a v tom prostředí hledáme vodu," podotýká Jiří Šourek, ředitel družstva Geomin, které v Mongolsku pracuje na jednom z projektů zahraniční rozvojové pomoci podporovaném Českou republikou. "Voda je počátkem a koncem života všude, ale v Mongolsku se to umocňuje ještě charakterem krajiny a lidí," dodává Šourek.
Pro Českou republiku je Mongolsko při poskytování pomoci v Asii prioritou. Předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek při včerejší návštěvě Ulánbátaru slíbil, že kromě geologie pomůže Česko i ve zdravotnictví a školství. Má se zvýšit počet stipendií pro mongolské studenty. I tak dnes v Mongolsku pracuje kolem 25 tisíc odborníků, kteří získali vzdělání v Česku. Tvrdí se, že se každý pátý Mongol umí dorozumět česky.
Vnitrozemí rozlehlé země se rychle vylidňuje. Mladí lidé se nespokojují se skromným životním stylem pastevců. Chtějí více a tento pocit jim dávají větší městská centra. Utíkají do nich i s vědomím rizika, že zde obtížně hledají práci a ztratí rodinné sociální zázemí. Mongolská vláda chce obyvatelstvo stabilizovat a vytvořit i v jižních částech země podmínky pro extenzívní zemědělské hospodaření. Základem pro to je ale dostatek vody.
Tu geologové z Geominu našli na severním okraji pouště Gobi, nedaleko železniční trati spojující Peking s Ulánbátarem. Vedle hledání nových vodních zdrojů se v rámci projektu revitalizují staré studny. Současný nedostatek vody vede k tomu, že pastevci dobytka soustřeďují svá stáda do blízkosti několika málo využitelných zdrojů vody, kde dochází k intenzívnímu spásání trávy a k degradaci půdy.
Vítr pak má snadnou práci. Poušť stále postupuje. "Musíme vrtat poměrně hluboko, abychom dosáhli ke kvalitním zdrojům pitné vody. Povrchové zdroje jsou kontaminované trusem dobytka a voda je bez úpravy obtížně použitelná," vysvětluje Jiří Šourek.
Voda se zatím pro závlahy, kromě nepříliš vydařených "mičurinských pokusů" z minulosti, nevyužívá. "Zavlažování se musí umět. Při špatném postupu dochází k zasolování půdy, zvedá se hladina spodní vody. Neodborné závlahy mohou napáchat více škody než užitku," upozorňuje Šourek.
Mongolsko si na nedostatek zájmu o poskytování zahraniční pomoci nemůže stěžovat. Poblíž základny českých geologů pracuje na obdobném projektu i japonská expedice. Rozdíl ve vybavení obou skupin je patrný na první pohled. Japonci se mohou rozmáchnout.
Češi mají výhodu v tom, že se dokáží domluvit: se staršími rusky, u mladých lidí v Mongolsku se začíná objevovat angličtina. Mongolové ale hlavně oceňují, že si s nimi dokáží sednout a takříkajíc s nimi jíst z jednoho talíře.
Mongolsko se těší přízni mimo jiné i proto, že tam zahraniční investoři tuší značné surovinové bohatství. Ostatně i na jeho objevování se podíleli v minulosti čeští a také slovenští odborníci. Už v šedesátých letech měli hlavní slovo při objevení jednoho z největších světových ložisek měděné rudy, poblíž dnešního města Exrdenet, kde počátkem 70. let vznikl i závod na zpracování rudy. Čeští specialisté byli pověřeni zpracováním ekologického auditu a posouzením vlivu těžby na životní prostředí.