Voda a Blízký východ

Ve světě už se válčilo kvůli půdě, zlatu, uhlí a oceli, a samozřejmě i ropě. Někteří politologové nebo i politici varují, že bojovat se v budoucnu bude i kvůli čím dál vzácnější vodě. Známý je například výrok bývalého generálního tajemníka OSN Butruse Butruse Ghálího, podle jehož slov bude voda příčinou příští světové války. 

Nejčastěji se o konfliktech o vodu mluví v souvislosti s Blízkým východem. Má to svou logiku, severní Afrika a jihozápad Asie jsou oblastmi s extrémně nízkým množstvím srážek, a tak tu vody nikdy nebylo nazbyt. Většina zemí je proto téměř stoprocentně závislá na řekách, které přitékají ze vzdálených oblastí - například v Nilu najdeme vodu, která přitéká až z oblastí kolem rovníku. Problém je, že řeky protékají celou řadou států, a ty země, které jsou níže, v podstatě závisí na těch, které leží výše.

Například právě zmíněný Nil a jeho hlavní zdroje spojují asi deset zemí, které mají rozdílné zájmy. Egypt jako nejsilnější z nich vyvíjí značný tlak na Etiopii, aby jí zabránil ve větších vodohospodářských a zavlažovacích projektech, jež by způsobily, že na egyptské území bude přitékat méně vody. Bývalý egyptský prezident Sadat dokonce přímo řekl, že případné přílišné používání nilské vody ze strany Etiopie mohlo být z hlediska Káhiry mohlo spadat pod kategorii cassus belli, nevyhnutelné příčiny války.

To se týká i Eufratu a Tigridu, řek, které si neméně než Nil spojujeme s nejstarší historií lidstva. Oblast úrodné Mezopotámie leží převážně na území dnešního Iráku, a tamní zemědělci dosud naprosto závisí na přítoku vody těmito dvěma řekami. To se samozřejmě týká i rybářů, a nebo kohokoli, kdo potřebuje mít přístup ke kvalitní pitné vodě. Tam, kde pitná voda není, lidé, a zejména děti, umírají na choleru, průjmová onemocnění a další choroby. Problém iráckých, ale částečně i syrských obyvatel je, že Eufrat i Tigrid pramení v Turecku, a tak vztahy těchto zemí jsou už po desítky let zatíženy právě sporem o vodu.

Tyto problémy nabyly na naléhavosti v 60. letech, kdy Turecko začalo budovat gigantický systém vodohospodářských staveb. Mezi tím na jihovýchodě Turecka vyrostly desítky přehrad, hydroelektráren a zavlažovacích systémů, které způsobily, že do Sýrie a zejména Iráku přitéká čím dál méně vody. Přitom ve všech zemích oblasti trvá obrovský populační růst, a navíc posledních deset let bylo abnormálně suchých, což znamená, že špatná situace se dále zhoršuje. Zejména irácká vláda je velmi nervózní, a je pod značným tlakem zdola, aby něco udělala - mnoho zemědělců i rybářů přichází o obživu, a usvědčuje tak bagdádskou vládu z neschopnosti chránit jejich elementární zájmy.

Konference, která probíhá v Turecku, tedy přivedla pod jednu střechu zástupce Turecka, které má téměř absolutní kontrolu nad zmíněnými řekami, a Sýrii s Irákem, které jsou na těchto tocích závislé. Eufrat protéká Sýrií a pak vtéká do Iráku, a Tigris teče rovnou z Turecka do Iráku. Turecko ovšem zatím vyjadřuje nechuť se ve spotřebě vody dále omezit, s tím, že i ona má vody nedostatek. Pořád je ještě naděje, že k nějaké dohodě dojde.

Jak už to bývá - nejen - ve světě politiky, vždycky je něco za něco. Jak se ukazuje, například v případě Iráku půjde o ústupky v kurdské otázce. Jak známo, Turecko vede už po desetiletí tvrdou válku s kurdskými povstalci z PKK, Kurdské strany pracujících. Naopak Kurdové v Iráku mají výjimečně silné postavení, na severu země mají vlastní autonomii a tedy i značnou možnost ovlivňovat poměry na hranicích s Tureckem. A tak bojovníci, nebo chcete-li teroristé z PKK operující v jiho-východním Turecku nacházejí zázemí za hranicemi na území iráckého Kurdistánu. Iráčtí Kurdové nejsou zdaleka tak radikální jako jejich bratři z PKK, ale z etnické solidarity skutečně poskytovali tureckým kurdským rebelům útočiště. To se pochopitelně nelíbilo a nelíbí Ankaře, a tak se nyní dohodla s tureckou vládnou na tom, že irácká armáda bude proti základnám a bojovníkům PKK na iráckém území účinněji zasahovat. To sice může vést k určitému napětí mezi Kurdy a Araby v Iráku, ale vody je zvláště po letošním suchu v Iráku tak naléhavě potřeba, že s dohodami souhlasila i kurdská autonomní vláda v severním Iráku. Už v minulých letech byl Irák postižen neúrodou, a nyní by některá pole musela zůstat zcela neoseta, pokud by Turecko nedodalo více vody.

Ankara však má i jiné zájmy, například se prudce rozvíjí její obchod s Irákem, a příští rok má dosáhnout dvaceti miliard dolarů. Turecko také systematicky buduje nové postavení jako regionální mocnosti, a nechce zbytečně narušovat své vztahy s arabskými zeměmi, protože právě Organizace islámské konference a Liga arabských států jsou nástroji, kterými se Ankara hodlá více prosazovat jako regionální rozhodčí síla. Konec konců, tradiční islámské zákonodárství opovažuje vodu za veřejný statek, a to se neslučuje se starším tureckým přesvědčením, že s vodou Eufratu a Tigridu si může dělat co chce tak, jako arabské země považují ropu pramenící na jejich území za jejich výhradní majetek.

Na začátku jsme se zmiňovali o často vyjadřovaných obavách, že spor o vodní zdroje povede na Blízkém východě k ozbrojeným střetům. Ve skutečnosti zatím jen málo který spor tohoto druhu dorostl až k hranici válečného konfliktu. Ještě pořád je šance, že z dohod o rozdělení vody velkých toků se může stát jádro širší regionální spolupráce mezi zeměmi, jako je právě Turecko, Sýrie a Irák.