Za starými mezníky Roverských skal

Ostře vymezené hranice nejsou něčím, co by bylo v přírodní krajině obvyklé - předěly mezi jednotlivými typy terénu a vegetace nebo třeba zvířecími teritorii se zpravidla prolínají a pohybují, jsou neostré a jejich podoba závisí i na měřítku, ve kterém je sledujeme. Lidská kultura, zejména ve své moderní podobě, ale naopak potřebuje mít možnost detailně vymezit, kde například začíná jeden pozemek a končí druhý, kde leží hranice zodpovědnosti obcí a kde se stýkají jednotlivé státy. Je-li to potřeba, je proto do terénu promítnuta hraniční čára. Její průběh byl původně obvykle vymezován podle okrajů lesních pásem, přibližného průběhu horských hřebenů nebo výrazných míst. Tato základní metoda ale od vrcholného středověku postupně přestávala stačit a počínaje 18. stoletím se pak s nástupem moderních katastrálních systémů v krajině začal hojně objevovat nový druh drobných památek - řady mezníků, hraničních křížů a dalších geodetických znamení.