Průmysl se musí bránit

Problematika emisí oxidu uhličitého je z hlediska chemické podstaty velmi jednoduchá záležitost. Okysličením uhlíku vznikne energie, kterou lidstvo už po staletí využívá. Kdysi dávno šlo o prosté spalování dřeva a využití jeho světla a tepla, později se přidaly různé technologické procesy, jako například výroba oceli. Dnes se většina oxidu uhličitého produkuje při výrobě elektrické energie.
V osmdesátých letech minulého století došlo ke vzniku hypotézy, že nadměrná produkce tohoto plynu povede k takzvanému skleníkovému efektu, čili ke zvyšování teploty na zemském povrchu. Úmyslně říkám hypotéza, protože dodnes nebyla jasným způsobem dokázána. Teplota zemského povrchu je závislá na sluneční aktivitě a každá její odchylka v řádu desetin procenta se na Zemi projeví mnohem více než všechny uhelné elektrárny, které kdy na Zemi pracovaly. Nicméně člověk ve své pýše očekává, že jeho činnost je něco zcela zásadního, co ovlivňuje celý vesmír.
Jak asi vypadala teplota zemského povrchu před tím, než se začal oxid uhličitý prostřednictvím fotosyntézy rozkládat a uhlík se začal ukládat do zemské kůry prostřednictvím těl uhynulých rostlin? Tenkrát musel být skleníkový efekt mnohem silnější. Jak mohl za těchto okolností vůbec život vzniknout? Podotýkám, že zatím jsme podle odhadů vytěžili pouze několik procent uhlíku ve formě fosilních paliv. Byl tedy kdysi skleníkový efekt dvacetkrát, nebo třicetkrát silnější?
To, co se ukazuje dnes zcela zřetelně, je fakt, že teplota zemského povrchu kolísá společně se změnami sluneční aktivity. Lidská činnost přispívá k tomu procesu málo. Ale přispívá. To je třeba férově říci.
Proto byl v roce 1990 podepsán v Kjótu protokol o snižování emisí skleníkových plynů. Podmínkou jeho platnosti bylo, že bude ratifikován minimálně tolika zeměmi, aby množství emisí jimi vypouštěné činilo více než polovinu celkového objemu emisí. USA (34 procent), Rusko (17 procent) a několik dalších zemí protokol neratifikovalo a ten tedy dosud nevstoupil v platnost.
Za této situace se EU rozhodla, že zachrání svět, a přijala vlastní systém obchodování s emisemi, k mé lítosti bez řádného zvážení důsledků. Jestliže Kjótský protokol je postaven na obchodování mezi státy, pak evropská legislativa počítá s obchodováním mezi podniky.
Zdá se, že je to prakticky totéž, důsledky jsou ale katastrofální. Státy mohou pomocí své legislativy tlačit na vyšší energetickou účinnost, přebudovávání zdrojů energie například z uhelných na plynové, nebo plynových na jaderné tak, aby množství emisí produkované státem kleslo. Takové počínání má smysl. Jednotlivý podnik má ale jedinou možnost - omezení výroby.
V době nadnárodních koncernů by bylo s podivem, kdyby podniky nepřenášely výrobu do jiných částí světa, kde nic platit nebudou. Jestliže například v Evropě přestaneme produkovat emise tím, že nebudeme vyrábět ocel, bude se dovážet z Ruska nebo Číny. Celkové emise budou zachovány, či dokonce narostou. To přece nemá smysl.
Česko navíc chce být pilným žáčkem Bruselu. Jestliže dle Kjótského protokolu máme právo dostat asi o 17 procent povolenek více, než je dnešní produkce emisí, a využít je pro další rozvoj hospodářství, snaží se Ministerstvo životního prostředí, aby naše podniky za emise naopak platily. Z hlediska snižování emisí to nemá žádný význam.
Pevně věřím, že český průmysl svůj boj nakonec vyhraje a dostane tolik povolenek, kolik mu náleží dle mezinárodních dohod.
Autor je náměstkem ministra průmyslu a obchodu